Vzpomínka - S Bohumilou Grögerovou (1921– 2014) jsem se krátce setkala v roce 2012 při čtení z její vzpomínkové knihy Dva zelené tóny. Na konci jsem za ní zašla s tím, že bych ji ráda vyzpovídala kvůli připravované dizertaci. Byla nesmírně vstřícná, pozorně poslouchala a domluvily jsme se, že až opadne vlna zájmu o novou knihu, sejdeme se.
Práce na dizertaci se zadrhla, mě přemohl ostych a nakonec jsem se odhodlala napsat jí dopis až o rok později, o prázdninách roku 2013. Po týdnu se vrátil, měl přeškrtnutou adresu a poznámku „nedoručeno“. Řekla jsem si, že je to asi znamení, abych neobtěžovala.
Opět uplynul rok a já jsem dopis minulý týden při velkém třídění vyhodila a smířila se s tím, že rozhovor nenastane. Tehdy jsem ještě netušila, jak definitivní to je. Následující text je snahou alespoň zčásti splatit můj vnitřní dluh.
Mezi tehdy a teď
Slova a díla, která už nikdy nebudou vyslyšena či spatřena, to bylo koneckonců klíčové téma Bohumily Grögerové ve vzpomínkových textech psaných od konce devadesátých let až dosud. Branka z pantů (1998), Čas mezi tehdy a teď (2004), Rukopis (2008) i Dva zelené tóny (2012) jsou všechny rozkročeny symbolicky mezi časem tehdy a teď, ale zároveň se vztahují i k tomu, co teprve nastane.
Všechny, ať už prozaickou či veršovou formou, skrze záznamy snu či citacemi z novin nebo deníku citlivě ohledávají plynutí času, mizení lidského života, vztahů a v Rukopisu nejvýrazněji i zraku.
Já tu teď lovím slova na udičku/ překřikují se/ repotají/ šepotají/ tichnou/ znovu se vracejí/ pomýlená potrhaná zhmožděná/ mé nejsoukromější vlastnictví/ má slova – hranice mého světa.
S tím pak naléhavěji vyznívá potřeba slova; nelze-li číst, je třeba poslouchat nebo vyvolávat alespoň v paměti příběhy, obrazy, text se stává rozhovorem s lidmi, kteří již nejsou, ale také s vlastní minulostí a přítomností. A byť s pomocí lupy a velkých archů papíru, je nutné psát.
Slovo jako takové je v Rukopise prostředkem zaříkávání, prosí se zde o zrak, sílu, schopnost přemoct nepřízeň osudu.
Je však třeba uvědomit si, že tato pokora před mocí slov leží v základu celého díla Bohumily Grögerové, od stovek překladů beletrie, poezie a esejistiky přes kolážované memoáry Let let po experimentální texty, ať už psané spolu s Josefem Hiršalem, druhem osobním i tvůrčím, nebo samostatně.
Lidský život je tak různorodý a rozbíhavý jako sama řeč
Slova měla pro ni vždy mravní význam, jejich potenciál byl synonymem svobody myšlení. Let let i zmíněné novější vzpomínkové texty analogicky předkládají paralelu mezi neomezeností paměti a slov. Minulost v textech Bohumily Grögerové proto není nikdy možné nahlédnout lineárně a objektivně (jak praví citát Henryho Millera v záhlaví Letu let „Uniknout sobě nelze“), postavy a události se mísí, jedna asociuje a zrcadlí druhou, mluví se ve verši, próze, někdy pomůže citát – lidský život je tak různorodý a rozbíhavý jako sama řeč.
Pokud se v Letu let slovy rekonstruuje paměť, pak v Rukopise se do slov vkládá víra v zachování budoucnosti. Na obrazy dětství a přítomného ztrácení se v „kaši z barevných perliček“ ústrojně navazují motivy vesmíru, pohled – byť nevidoucí – vzhůru též dává svobodu a vědomí o prostoru za hranicí lidského vnímání.
Pořád znovu a znovu začínat a dokončovat. Ať je to jakékoliv, bude to vždycky – aspoň pro mě – lepší než se nikdy neodvážit. Kéž bych si byla každou vteřinu svého života vědoma všeho, o co musím usilovat!
Na onom čtení k vydání Rukopisu vyzařovala z Bohumily Grögerové nezměrná síla – a stejně tak v četných rozhovorech, televizních či rozhlasových pořadech nebo v dokumentu Hany Novákové Vidím tě ve slovech, která nevidím (2013).
„Pořád znovu a znovu začínat a dokončovat. Ať je to jakékoliv, bude to vždycky – aspoň pro mě – lepší než se nikdy neodvážit. Kéž bych si byla každou vteřinu svého života vědoma všeho, o co musím usilovat!“ napsala Bohumila Grögerová v Letu let v padesátých letech, nicméně toto soustředění, usilování a otevřenost vůči okolí a novým věcem ji charakterizovalo celý život.
Pokračovala tak v tradici intenzivního potkávání zkušených a začínajících autorů, vzájemného obohacování a kritiky v generaci umělců spojených osobností Jiřího Koláře, mezi něž namátkou patřili Kamil Lhoták, Jan Vladislav, Josef Škvorecký, Ladislav Novák, ale i mladí Viola Fischerová nebo Václav Havel.
Bohumila Grögerová odešla z této generace poslední, zemřela v den, kdy si měla prohlédnout podobu své poslední knihy Můj labyrint. Činorodost a slova ji provázely až na konec labyrintu.
