Slova a díla, která už nikdy nebudou vyslyšena či spatřena

Anna Stejskalová
25. 8. 2014 18:48
Vzpomínka na básnířku a překladatelku Bohumilu Grögerovou, která minulý týden zemřela.
Bohumila Grögerová.
Bohumila Grögerová. | Foto: ČTK

Vzpomínka - S Bohumilou Grögerovou (1921– 2014) jsem se krátce setkala v roce 2012 při čtení z její vzpomínkové knihy Dva zelené tóny. Na konci jsem za ní zašla s tím, že bych ji ráda vyzpovídala kvůli připravované dizertaci. Byla nesmírně vstřícná, pozorně poslouchala a domluvily jsme se, že až opadne vlna zájmu o novou knihu, sejdeme se.

Práce na dizertaci se zadrhla, mě přemohl ostych a nakonec jsem se odhodlala napsat jí dopis až o rok později, o prázdninách roku 2013. Po týdnu se vrátil, měl přeškrtnutou adresu a poznámku „nedoručeno“. Řekla jsem si, že je to asi znamení, abych neobtěžovala.

Opět uplynul rok a já jsem dopis minulý týden při velkém třídění vyhodila a smířila se s tím, že rozhovor nenastane. Tehdy jsem ještě netušila, jak definitivní to je. Následující text je snahou alespoň zčásti splatit můj vnitřní dluh.

Mezi tehdy a teď

Slova a díla, která už nikdy nebudou vyslyšena či spatřena, to bylo koneckonců klíčové téma Bohumily Grögerové ve vzpomínkových textech psaných od konce devadesátých let až dosud. Branka z pantů (1998), Čas mezi tehdy a teď (2004), Rukopis (2008) i Dva zelené tóny (2012) jsou všechny rozkročeny symbolicky mezi časem tehdy a teď, ale zároveň se vztahují i k tomu, co teprve nastane.

Všechny, ať už prozaickou či veršovou formou, skrze záznamy snu či citacemi z novin nebo deníku citlivě ohledávají plynutí času, mizení lidského života, vztahů a v Rukopisu nejvýrazněji i zraku.

Já tu teď lovím slova na udičku/ překřikují se/ repotají/ šepotají/ tichnou/ znovu se vracejí/ pomýlená potrhaná zhmožděná/ mé nejsoukromější vlastnictví/ má slova – hranice mého světa.

Bohumila Grögerová

S tím pak naléhavěji vyznívá potřeba slova; nelze-li číst, je třeba poslouchat nebo vyvolávat alespoň v paměti příběhy, obrazy, text se stává rozhovorem s lidmi, kteří již nejsou, ale také s vlastní minulostí a přítomností. A byť s pomocí lupy a velkých archů papíru, je nutné psát. 

Slovo jako takové je v Rukopise prostředkem zaříkávání, prosí se zde o zrak, sílu, schopnost přemoct nepřízeň osudu.

Je však třeba uvědomit si, že tato pokora před mocí slov leží v základu celého díla Bohumily Grögerové, od stovek překladů beletrie, poezie a esejistiky přes kolážované memoáry Let let po experimentální texty, ať už psané spolu s Josefem Hiršalem, druhem osobním i tvůrčím, nebo samostatně.

Lidský život je tak různorodý a rozbíhavý jako sama řeč

Slova měla pro ni vždy mravní význam, jejich potenciál byl synonymem svobody myšlení. Let let i zmíněné novější vzpomínkové texty analogicky předkládají paralelu mezi neomezeností paměti a slov. Minulost v textech Bohumily Grögerové proto není nikdy možné nahlédnout lineárně a objektivně (jak praví citát Henryho Millera v záhlaví Letu let „Uniknout sobě nelze“), postavy a události se mísí, jedna asociuje a zrcadlí druhou, mluví se ve verši, próze, někdy pomůže citát – lidský život je tak různorodý a rozbíhavý jako sama řeč.

Pokud se v Letu let slovy rekonstruuje paměť, pak v Rukopise se do slov vkládá víra v zachování budoucnosti. Na obrazy dětství a přítomného ztrácení se v „kaši z barevných perliček“ ústrojně navazují motivy vesmíru, pohled – byť nevidoucí – vzhůru též dává svobodu a vědomí o prostoru za hranicí lidského vnímání.

Pořád znovu a znovu začínat a dokončovat. Ať je to jakékoliv, bude to vždycky – aspoň pro mě – lepší než se nikdy neodvážit. Kéž bych si byla každou vteřinu svého života vědoma všeho, o co musím usilovat!

Bohumila Grögerová

Na onom čtení k vydání Rukopisu vyzařovala z Bohumily Grögerové nezměrná síla – a stejně tak v četných rozhovorech, televizních či rozhlasových pořadech nebo v dokumentu Hany Novákové Vidím tě ve slovech, která nevidím (2013).

„Pořád znovu a znovu začínat a dokončovat. Ať je to jakékoliv, bude to vždycky – aspoň pro mě – lepší než se nikdy neodvážit. Kéž bych si byla každou vteřinu svého života vědoma všeho, o co musím usilovat!“ napsala Bohumila Grögerová v Letu let v padesátých letech, nicméně toto soustředění, usilování a otevřenost vůči okolí a novým věcem ji charakterizovalo celý život.

Pokračovala tak v tradici intenzivního potkávání zkušených a začínajících autorů, vzájemného obohacování a kritiky v generaci umělců spojených osobností Jiřího Koláře, mezi něž namátkou patřili Kamil Lhoták, Jan Vladislav, Josef Škvorecký, Ladislav Novák, ale i mladí Viola Fischerová nebo Václav Havel.

Bohumila Grögerová odešla z této generace poslední, zemřela v den, kdy si měla prohlédnout podobu své poslední knihy Můj labyrint. Činorodost a slova ji provázely až na konec labyrintu.

 

Právě se děje

před 46 minutami

Starostové shánějí podpisy pro mimořádnou schůzi k suchu. Je zbytečná, tvrdí Brabec

Hnutí Starostové a nezávislí (STAN) sbírá podpisy na svolání mimořádné schůze Sněmovny k otázce sucha a nakládání s vodou, řekl šéf sněmovního klubu Jan Farský. Na schůzi, které podle něj už přislíbili podporu Piráti, by se měly přednostně probrat vládní i opoziční návrhy, které mají boj proti suchu podpořit. Také předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová dnes řekla, že její strana schůzi podpoří.

Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) svolání schůze považuje za zbytné, o otázce sucha se podle něj může diskutovat i při debatě například o vodním zákoně.

Farský uvedl, že téma sucha bylo v poslední době odsunuto do pozadí kvůli epidemii koronaviru, ale problém zůstává. "Bohužel vláda k suchu víc mluví, než dělá," řekl. Na programu mimořádné schůze k suchu by podle STAN mělo být osm předpisů, které sucho nějakým způsobem řeší. Jde o vládní zákon, několik předpisů STAN, ale i návrh KSČM, uvedl Farský.

Další zprávy