reklama
 
 

Recenze: Temná Praha podle Šabacha, Tučkové či Soukupové není tak úplně temná

21. 10. 2016 10:33
Nová povídková sbírka Praha noir nabízí zajímavý průřez současnými prozaiky, mezi kterým nechybí například Petr Stančík, Ondřej Neff, Kateřina Tučková nebo Petra Soukupová. Někteří spisovatelé se však žánru drželi, mírně řečeno, velmi volně.

Noir. To slovo je samo o sobě pojem. Temná, drsná detektivka, ve které ti dobří tahají za kratší konec. Zároveň jde o žánr v našem regionu prakticky ignorovaný, neboť, jak správně vedoucí sbírky Pavel Mandys uvedl v předmluvě, vzestup noiru na Západě přišel v době, kdy u nás bolševik zakonzervoval kulturu angažovanými díly.

K noiru se tak čeští prozaici vrátili až po roce 1989, kdy už šlo víceméně o nárazová dílka z lásky k žánru. Sbírka Praha noir tak může vzbuzovat velká očekávání, neboť jde o vůbec první žánrový titul mířící na širší diváckou obec a lákající na texty špičkových autorů. Tedy... alespoň podle reklamy a avíza nakladatele.

Ne že by kniha nenabízela zajímavé spisovatele. Naopak. Problém je, že Praha noir není tak úplně noir. Jsou tu povídky, které se skutečně drží zadání temné detektivky zasazené do konkrétního místa. Především Mrtvá holka z čerťáku Jiřího W. Procházky pojednávající o vraždě uvnitř komunity kolotočářů je vynikajícím příkladem. Stejně tak úvodní Tři mušketýří Martina Goffy, ve kterých si spolu kriminálníci vyřizují účty z minulosti, funguje jako vynikající vstupní brána do celé sbírky.

Jenže v ostatních textech už se noirový nádech postupně ztrácí, za což může částečně autorský rukopis jednotlivých autorů, částečně asi i fakt, že Praha sama o sobě není zrovna atraktivní kulisou pro noirovou zápletku.

Velmi dobré jsou texty Ondřeje Neffa a Petra Stančíka. Jeho Kabinet sedmi probodnutých knih patří k vrcholům celé sbírky, neboť v něm vrací do děje postavy z jeho vynikajícího (a Literou oceněného) románu Mlýn na mumie. Vidět v akci znovu detektiva Durmana je ryzí čtenářské potěšení. I Miloš Urban se zdatně zvládá držet noirového nádechu, byť za to vděčíme hlavně tradičně nesympatickým postavám a morbidnímu finále.

Výše zmíněné povídky jsou dost odlišné, každá pojala látku po svém a ku prospěchu věci. V opozici pak stojí blok textů, které naopak vychází z motivu historické křivdy. Velmi podobné jsou si texty Kateřiny Tučkové a Chaima Cigana (pseudonym Karola Sidona) pojednávající o rodinném tajemství překrytém komunistickým znárodňováním u jedné a holocaustem u druhého z autorů.

Když k tomu přičteme ještě spor o restituci coby motiv povídky Markéty Pilátové, máme tu blok děl vycházejících z historizující premisy, jaká vlastně s noirem nemá moc společného. A když se k tomu pak přidají texty o utíkání od rodiny, partnera či milence sbaleného včera v baru, dostali jsme se už naprosto mimo noirový žánr. Byť například vypravěčský styl Petry Soukupové vyčnívá nad ostatní autory jako solitér a co do hry se čtenářovými emocemi funguje nejlépe z celé knihy.

Zkrátka – Praha noir je zajímavá sbírka se záludným názvem. A krásnou grafickou úpravou, dodejme. Funguje výborně jako průřez i seznámení se současnými českými prozaiky. Zároveň ale jako kdyby si někteří nevěděli se zadáním rady a psali si dál to své, noir nenoir.

autor: Jarda Konáš | 21. 10. 2016 10:33

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama