Recenze: Hitlerův Mnichov aneb jak se z Atén na Isaře stala bašta stupidity a naopak

Boris Hokr Boris Hokr
31. 7. 2016 18:29
Bavorská metropole na řece Isar je v České republice vnímána v naprosté většině případů skrze stereotypy. Tedy jako město Oktoberfestu, domov Bayernu Mnichov a pochopitelně coby synonymum zrady a fráze „o nás bez nás“. Kniha amerického historika Davida Claye Large, odborníka na německé a rakouské dějiny 20. století, má potenciál tyto stereotypy když ne zcela vyvrátit, tak určitě zpochybnit a nabídnout mnohem plastičtější obraz města, v jehož ulicích se zrodil nacismus. Více v recenzi Borise Hokra.
Adolf Hitler, ilustrační foto.
Adolf Hitler, ilustrační foto. | Foto: Bundesarchiv, Bild 146-1990-048-29A

David Clay Large Large zkoumá v knize Hitlerův Mnichov: Vzestup a pád hlavního města nacistického hnutí dopad kultury na velké události a nabízí vlastně dokonalou studii jednoho procesu v průběhu braudelovského „dlouhého trvání“. V tomto konkrétním případě vzestupu nacistického hnutí a jeho náhlého (protože vnějším faktorem prohrané války způsobeného) konce.

Čtenář tak dostane mnohem více než jen dějiny nacionálních socialistů a jejich cesty k moci (kdy se mimochodem ukazuje, jak dlouho a do jaké míry byl nacismus skutečně lokálního charakteru, myšlení a rozhledu).

Large začíná svou pouť hluboko v 19. století, v časech, kdy nebyl na světě ani jeden z nacistických pohlavárů a Bavorsko se teprve jen opatrně a nepříliš ochotně snažilo najít způsob existence v Pruskem sjednocovaném Německu. Tato velká politika se ovšem na stránkách knihy objevuje spíše jen zprostředkovaně a především díky odporu „bodrých“ a „srdečných“ Bavorů proti militaristickým a upjatým Prušákům ze severu...

Příběh revoluce

Mnichov Wittelsbachů je vykreslen jako Atény nad Isarou, centrum nejen pivního veselí, ale především umělecké inspirace. Že se právě takové město mohlo stát kolébkou a doslova svatým místem nacistického hnutí, je otázkou, jejíž zodpovězení přivede zájemce na stopu toho, jak ne jedno město, ale celý národ spojovaný s filozofy a humanisty doslova a do písmene zaprodal svou duši.

Large považuje za důležité seznámit čtenáře především s kulturním a myšlenkovým kvasem v Mnichově za vlády prince regenta Luitpolda (1886–1912). Tehdy se Mnichov a celé Bavorsko nijak nevzdávalo pověsti kulturního centra Německa (potažmo střední Evropy), ale přece jen se oproti éře například Ludvíka II. s jeho (ne)citem pro realitu, držely více při zemi, v duchu spokojeného maloměšťáctví, kterým bylo Bavorsko proslulé.

Veškerý kulturní kvas, reprezentovaný především bouřlivým životem umělecké čtvrti Schwabingu, tak byl na jednu stranu prohlašován za přirozenou součást kulturního rozhledu Mnichovanů, na druhé straně však právě vzmáhající se moderna, svět kabaretů a burlesek a sílící kosmopolitismus dávaly podněty formujícímu se hnutí völkisch (z něhož později vzešli i nacisté), šovinismu a antisemitismu.

V knize tak narazíme na barvitý popis „běžného“ života umělců snažících se porušovat konvence a zároveň přežít ve světě, kde byly běžné cenzorské úřady a silný vliv katolické církve. Doslova jako Miss sympatie se může jevit „schwabinská královna“ hraběnka Franziska zu Raventlow, přezdívaná Fanny. Jako řada jiných obyvatel Schwabingu přišla ze severu a v Mnichově ji krom umění pohltil život bohémy - „Hřích mě stáhl do oslnivého víru a já se stala jeho kněžkou.“ Zábavnou je poznámka, že například muže si nepamatovala podle obličejů, ale podle penisů – od kyje po tužku.

Ona zábavnost spočívá ve skutečnosti, na kterou posléze narazili i nacisté – a sice v úloze ženy v moderní společnosti a především její (ne)ochotě podřídit se stereotypům mužského pohledu na věc. Sama Fanny byla pronásledována svými ctiteli, z nichž mnozí patřili k ryzím šovinistům a jejich vysněná láska měla v jejich představách být matkou nového čistého a ctnostného národa. Na což Fanny jaksi zvysoka kašlala.

Vzestup umělecké čtvrti však nebyl pouze směrem k otevřenosti. Postupně sílily i proudy spojené s reakcionářstvím, tou nejfundamentálnější katolickou linií a lokálním nacionalismem. Jinými slovy – oficiální podpory se nakonec dostávalo především konzervativnímu umění a silný hlas získali všichni, kdo hráli na notu ochránců „pravých hodnot“ - tedy před homosexualitou (v lidové písni se zpívalo „než jsme poznali kletbu homosexuality“), cizáky (nejprve Prusy, později přistěhovalcům z východu a Balkánu) a samozřejmě židy.

Potýkání těchto dvou proudů pak získalo na výbušnosti i díky čistě sociálnímu rozměru rozvoje města, které rychle expandovalo, aniž by bylo zcela připraveno na příval nových obyvatel, rozvoj infrastruktury a zásobování. Výsledkem byl agresivní nacionalismus, díky kterému byla jako i v jiných částech říše přivítána první světová válka s nadšením. Ovšem následující zákopová jatka nepřinesla rychlé vítězství a zázračné vyřešení všech palčivých problémů bavorské společnosti obecně a metropole zvlášť. Dostavilo se naopak rozčarování, vzestup radikálů a hledání nových nepřátel a především ikon, když německé panovnické rody v očích veřejnosti selhaly.

Příchod bratra Hitlera

Mnichov si tak v chaosu konce roku 1918 a během následujících měsíců prošel bouřlivou zkušeností s komunismem a všemožnými formami socialismu. Mimochodem, byl to právě Mnichov, kde začal na počátku století vydávat Lenin Iskru. Dlouholetý spor mezi avantgardní bohémou a kvazibohémou na půl cesty k nacionálnímu šovinismu se navíc rozhodl jednoznačně ve prospěch druhé jmenované strany – z jejíchž řad vzešel i jistý Adolf Hitler.

Ten hledal původně v Mnichově před válkou údajně lék na zkaženou kosmopolitní Vídeň, ducha pravého němectví. A je ironií, že k budoucí NSDAP se dostal v době, kdy se jednalo o jeden z mnoha nevýrazných spolků, coby donašeč. V shora přidělené partaji však vycítil nejen spřízněné duše, ale především potenciál, když v malosti nacistů spatřoval prostor pro růst, nikoliv omezení.

Hitler ovšem dokázal využít nejen potenciálu nacistů (kteří na tom mohli být se slušným vedením jen lépe, rozhodně nemohli na vážnosti a významu ztratit...), ale především skutečnosti, že Mnichov byl po dlouhých bojích na frontě válečné, kulturní i společenské rozděleným městem, které chtělo mít především klid a toužilo po autoritách, které by tento klid zajistily.

Konkrétní mechanismy a zákruty vzestupu nacismu sice Large mapuje důkladně, ale upřímně, větší význam má kniha pro kulturní rozměr, který tomuto vzestupu dodává. Sledujeme tak formování ideového a uměleckého programu nacistů (především historie výstavy „dekadentního“ umění je děsivá i dnes), ale i historky, kterak Hitler pronikal do vyšší společnosti a učil se jíst humra, artyčoky či líbat ženám ruce (a jak byl zastáncem „bleskového“ postupu, svého vlastního blitzkriegu, při svádění).

Obraz pikareskních postaviček, které o pár let později rozpoutají největší destrukci v dějinách světa, je díky této grotesknosti o to děsivější. A Large se absurditu a paradoxy jejich vzestupu nebojí podpořit citacemi řady anekdot, v nichž probleskuje nejen přituhující doba, ale i kverulantské mnichovanství malých lidiček, kteří měli pocit, že se zase jednou o Bavorsku rozhoduje jinde – což je vzhledem k českému mnichovskému syndromu docela pikantní (mimochodem, Mnichovská konference je zde označena slovy účastníků za „pofidérní záležitost“).

Město, které říká Ne?

Large vůbec patří k historikům, kteří se nebojí popustit uzdu ironii, a tak narazíme i na poznámky typu „což nebyl na nacisty hloupý nápad, možná proto se s ním nikdy nic neudělalo...“ A jakkoliv ze stránek knihy čiší autorova láska k Mnichovu, je kniha neoblomná a řídí se heslem padni komu padni. Pikošky a detaily ze života nacistů, kterými Large evidentně opovrhuje, jsou zábavné, ale nijak neskrývají hrůzu toho, v co se proměnilo klidné předměstí Dachau, které se přeci „nestavělo pro husy“, či jak se nacisté vypořádali s židy a dalšími protivníky, aniž by kdokoliv zvedl hlas proti.

Nijak tak nezakrývá, že nakonec Mnichov za nacismem stál v podstatě bez připomínek – pomineme-li skutečnost, že politickým centrem Třetí říše se stal nenáviděný Berlín. Pozdější mýtus hlavního města protinacistického hnutí Large spojuje právě s lokálním nacionalismem (aneb z nacismu se stal stejný berlínský strašák jako před lety z Prusů) a pak s individuálními akty vzdoru, jakého se dopouštěla např. univerzitní skupina Bílá růže (jejíž členové skončili na popravišti v podstatě z úcty ke školníkovi...).

Originální název knihy mluví o duších minulosti, kteří ulicemi Mnichova kráčeli a snad i dosud kráčí. V Largeho pojetí se nejedná o veselé přízraky v štramáckých uniformách a s navoskovanými kníry či vznešené skladatele a umělce všeho druhu, ale i o atmosféru vyřizování si účtů, krvavých zrad a spiknutí a nakonec přepisování historie či účelového předstírání, že celá desetiletí neexistovala. Jedním z „duchů“ se tak stala i snaha oficiálních míst po roce 1945 „přeskočit“ dvacet let historie města – kulturně i architektonicky.

Naštěstí má tento příběh happy end když se na posledních stránkách Large dostává k tomu, aby vedle poznámek o roli, kterou hraje Mnichov v ideologii neonacistického hnutí, představil své město-hrdinu i coby místo, které hraje vůdčí roli v boji za toleranci a pochopení a stalo se městem, jež své nacistické minulosti důsledně řeklo ne. A jakkoliv pozdní toto vypořádání se s duchem nacismu bylo, poselství knihy je jasné: Na něco podobného není – a ani by být nemělo – pozdě nikdy.

David Clay Large, Hitlerův Mnichov: Vzestup a pád hlavního města nacistického hnutí, př. Daniela Orlando, Argo, Praha 2016, s. 436, 398 Kč.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Plzeňská práva od ledna povede bývalý ústavní soudce Stanislav Balík

Novým děkanem Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni bude v dalších čtyřech letech pedagog, advokát a bývalý soudce Ústavního soudu Stanislav Balík. Rozhodlo o tom 15 ze 16 hlasů členů akademického senátu fakulty. Balík byl jediným kandidátem. Po jmenování děkanem povede fakultu od 25. ledna 2020, řekla mluvčí ZČU Šárka Stará.

Balík, narozený v roce 1956, absolvoval v roce 1979 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1981 obor archivnictví na Filozofické fakultě stejné univerzity. Do roku 1989 pracoval jako podnikový právník, poté se věnoval advokacii. V letech 2002 až 2003 vedl Českou advokátní komoru. V roce 2004 byl jmenován soudcem Ústavního soudu ČR. Po desetiletém mandátu se vedle akademického působení vrátil k advokacii.

Funkci Balík převezme po děkanovi Janu Paulym, který fakultu vede od ledna 2012 a kandidovat už nemohl.

Zdroj: ČTK
Další zprávy