reklama
 
 

Aristokracie české prózy snesla vejce. Vyšly výborné nové romány od Stančíka, Hájíčka a Bočka

16. 10. 2016
Velký knižní čtvrtek mezi patnácti tituly přináší také tři nové české prózy. Spisovatelé Jiří Hájíček, Petr Stančík i Evžen Boček novinkami potvrzují svou prestiž i popularitu, jejich knihy Dešťová hůl, Andělí vejce a Aristokratka na koni nabízejí nadstandardní literaturu.
Hlavní zprávy

Pokud měl dnešní Velký knižní čtvrtek za úkol přinést dobrou zprávu o tuzemské próze, pak zadání splnil. Mezi patnácti vydanými tituly jsou tři české beletrie, jejichž autoři v minulosti získali nejviditelnější tuzemskou literární cenu Magnesii Literu, případně se zařadili mezi bestselleristy.

Jiří Hájíček, Petr Stančík i Evžen Boček novinkami potvrzují, že se tak stalo po právu.

Ačkoliv Bočkova dnes vydaná Aristokratka na koni je "pouhým" rychlým zábavným čtením, jako čirá žánrová literatura se bezpečně udrží v sedle. S Hájíčkovým vážným románem ze současnosti Dešťová hůl ani Stančíkovou tragikomickou prózou Andělí vejce se Boček nemůže rovnat. Je ale výstižným karikaturistou.

Aristokratku na koni stvořil ve zkratce 140 stran spíš jako povedený vtip, který si utahuje třeba z příchylnosti k bulváru a celebritám. Během turistické sezony roku 1997 se na pozadí příběhu majitelů restituovaného hradu Kostka, který staví svou pověst i na tom, že tu Helena Vondráčková strávila svatební noc, promítá flirt princezny Diany s egyptským boháčem a její tragická smrt. Stejně tak vzdáleně přítomný je kníže Schwarzenberg, jehož by chtěl Spolek pro obnovení monarchie zvolit českým králem.

Jenže bulvár právě plní zprávy, jak se kníže zamiloval do striptýzové tanečnice, která pak tančila dokonce u tyče hromosvodu na střeše Orlíku. No, nekupte to.

Proto Boček patří k nejprodávanějším českým spisovatelům současnosti. Předchozí dva díly aristokratické řady vlastní už desetitisíce čtenářů, vedle Michala Viewegha je autor dalším komerčním tahounem nakladatelství Druhé město.

Orgie obraznosti

Toto nakladatelství vydává rovněž Stančíkovu prózu Andělí vejce. Autor loni získal Magnesii Literu za šálivou detektivku z Prahy 19. století Mlýn na mumie. A o Stančíkově nátuře literárního mystifikátora vypovídá i jeho minulost.

Publikovat začal v roce 1990 pod dekadentním pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic, kterého roku 2006 pohřbil a o tři léta později se s ním rozloučil titulem Orgie obraznosti: Sborník ke třetímu výročí smrti Odilla Stradického ze Strdic. Právě sousloví "orgie obraznosti" přesně charakterizuje také knihu Andělí vejce.

Stančíkovo psaní tady připomíná suverénní improvizaci na téma cesta životem jistého Augustina Hnáta od konce 19. století až po závěr druhé světové války. Stančíkovi není nic svaté, ani katolická církev.

Pevný v historických kramflecích vytváří paralelní světy i pseudofilozofické teorie, alternativní dějiny a co nejbizarnější situace. Na čtenáře každou chvíli vybafnou souvislosti a literární konstrukce tak různorodé, jako by Stančíkova kniha byla kolektivním vynálezem. Jenže autor má spíš v hlavě "andělí vejce" − totéž, co nadprůměrně inteligentní Augustin, syn lakotného sedláka, kterého udržoval při životě strach z představy, jakou hrůzu peněz by stál pohřeb. Když pak ale onemocněl zápalem plic, z lakoty se raději oběsil, než aby platil doktora. Situace hodná Werichova Fimfára, s nímž Stančíka pojí podobná chuť si vymýšlet.

Přes veškerý humor, nadsázku, literární obžerství a praštěné situace však Andělí vejce ústí do tak silného tragického finále ve válečném zázemí, že při něm ztuhne krev.

Mistrovská obyčejnost

Také Jiří Hájíček dovádí román Dešťová hůl do vyústění, jež bude ve čtenáři dlouho doznívat.

Hájíček je výjimečný vypravěč obyčejných venkovských příběhů, z nichž Selský baroko a Rybí krev získaly ceny Litera. Dešťová hůl, vydaná opět nakladatelstvím Host, se těmto prózám vyrovná.

Odehrává se v nedávném čase na jihu Čech, kdy nový občanský zákoník upravil majetkové vztahy k půdě. Pro román neatraktivní téma je nakonec poutavým půdorysem Hájíčkovy nové knihy s téměř detektivní zápletkou.

Prostřednictvím vztahu k půdě, k vlastnímu území a jeho ohrožení či ztrátě je tu vyzdvižena touha po spravedlnosti. Na cestě k ní ale leží překážky. Hájíček je dokáže přesvědčivě zobrazit i v tak alegorickém výjevu, kdy se dva sokové střetnou na venkovském karnevalu převlečeni za indiána a kovboje.

Právo je přesně podle letitých schémat na straně indiána, hlavního hrdiny románu Zbyňka, muže středního věku, správce univerzitních pozemků. Ten během sugestivně popsané atmosféry nevlídného podzimu a zimy soukromě narazí na čachry s venkovskými poli.

Zbyňkova profese se tak propojí s jeho osobním zájmem o záchranu situace, jejíž mechanismus "vychcanosti" je modelem obecného stavu společnosti.

Hájíčkův román ale tuto hlavní linii příběhu nehladí po srsti. Zneklidňuje ji dalšími paralelními situacemi od Zbyňkovy chronické nespavosti přes neplodnost jeho manželky až po domnělou nevěru, ze které Zbyňka obviní.

Hájíček to všechno umí v mistrovské obyčejnosti proplést tak, aby se znovu mohlo konstatovat: skvělý román. Bez legrace.

autor: Ivan Hartman

reklama
     
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

 
reklama