Recenze: Velký román nemusí být suchopárně vážný. Kundera je toho nestárnoucím důkazem

Boris Hokr Boris Hokr
1. 8. 2016 11:00
Román Život je jinde si svým názvem před světem jakoby řekl o důkladně ironické přijetí. Krom jiného vypráví o mladém básníkovi Jaromilovi a jeho matce, jejichž vnímání lidského údělu a existence se takřka programově míjí s realitou, za níž je vždy o krok pozadu. A sám román byl dopsán v češtině v době, kdy v Kunderově vlasti již vyjít nemohl, pročež se první české vydání urodilo v exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers v Torontu – šest let po té, co vyšel ve francouzském překladu. V nakladatelství Atlantis tak nyní vychází teprve druhé české vydání. Více v recenzi Borise Hokra.
Milan Kundera
Milan Kundera | Foto: ČTK

Pravda, řada čtenářů jistě poznamená, že život je zase jinde a místo dalšího kunderovského vypořádání se s domácí totalitně-lyrickou zkušeností (protože jak v románu zazní, čerstvě komunistické Československo mělo lyriků a lyrismu na vývoz!) by bylo hezké vydat další dosud nepřeložené romány, které Kundera napsal francouzsky...

Ale upřímně – i když není čerstvě vydaná kniha tak groteskní jako Valčík na rozloučenou, ani tak důsledná ve zkoumání celé jedné lidské kultury jako Nesmrtelnost, ba ani tak slavná jako Nesnesitelná lehkost bytí, pořád je to špičkový Kundera a tím pádem špičkový román, kterému posun české společnosti umožnil rozkrýt další významy a hloubky...

Kterak jedna generace rezignovala na svou řeč...

Kunderův hrdina Jaromil je básník – slova k němu přicházejí a on jimi formuje své vidění světa i vztahů; dlouho před tím, než se naučí milovat ženu, ba než si osvojí umění masturbace, dokáže ženu opěvovat; její ideál, její záhadu, její nebezpečí. A stejně tak to má s věcmi většími, než je jednotlivec, třeba s revolucí, úlohou dějin, posláním mládí a umění; všemi těmi krásnými slovy, za nimiž často zůstane naprostý bordel.

Kundera patří ke generaci umělců, která ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století slovy románu rezignovala na svou řeč a zvolila možnost být médiem někoho jiného – v tomto konkrétním případě komunistické strany. A bylo pak zatraceně těžké svou vlastní řeč znovu najít – nejen umělecky, ale i lidsky. O to víc, že československá společnost a kultura si od padesátých let bolestně uvědomovala, jaké pasti jim přichystal nejprve nacistický a později komunistický pajazyk, deformující lidi, vztahy a vůbec všechno...

Původně bytostný lyrik Kundera našel záchranu v jazyku a možnostech románu – románu, který přirozeně propojil s traktáty na nejrůznější témata od vždy zmiňovaného folklóru v Žertu, po úvahy o údělu básníků a především jejich vztazích k matkám v Život je jinde. Román v jeho pojetí není jen o předání příběhu, ale také o kontrole čtenářovy pozornosti vševědoucím vypravěčem nebo o krocích stranou a změnách perspektivy (jako když v Životě prohodí osud Lermontova a jeho soka)...

Román obecně a Život je jinde zvlášť tak jsou ideálním prostorem, kde se vypořádat nejen s dějinami a ideologiemi, ale i vlastní minulostí. Je to vypořádání se ironické, místy drásavé a zbavené nějakého planého sebeospravedlňování. Jakkoliv je ovšem toto čtení legitimní a nabízející se, už jsme uvedli, že život je i pro něj jinde. Podobná postavení se čelem komunistické minulosti jsou u nás sice pořád poměrně nedostatkovým zbožím (ostatně není náhodou, že jednu z nejlepších studií českého komunismu napsala Francouzka Francoise Mayerová) – ovšem opájet se v roce 2016 jedním takovým z roku 1973, to je docela smutné a vlastně směšně jednoduché.

Básník hrdina, básník romanopisec

Kunderův román je naštěstí skutečně velkým, takže i když odhlédneme od společensko-politické objednávky na jeho čtení, je to stále kniha, nad kterou se vyplatí strávit nejeden večer. V prvé řadě už pro zmíněné hledání ztraceného jazyka jedné generace, za nímž se vynořuje skutečnost, že Kundera byl jedním z posledních epiků české prózy, o kterých by mohli klasičtí kritici jako Šalda napsat, že jsou básníky.

Básník Kundera skutečně není jen vypravěčem příběhu, ale člověkem, který odhaluje tajemství. A je jedno, zda je oním tajemstvím to, jak vnímá Jaromilova matka své tělo, nebo to, jak je pravý lyrik spojený s ženstvím... Nebo v dokonalém spojení patosu a ironie úvah, jak je důležité připravit si „ponožku“ na první sex... Posledně jmenovaná scéna, která by mohla snadno sklouznout k frašce, je mimochodem podána podobně jako dilema novomanželů v McEwanově románu Na Chesilské pláži.

Jsou to právě podobné pasáže, které ukazují, že Kundera není autorem jednoho okamžiku nebo jedné dějinné zkušenosti (kterou dokáže vtipně popsat jako zajímavý předěl, kdy sen už nebyl jen snem a kdy byl jásot studentů ještě dobrovolný, ale už zároveň i povinný), ale skutečným badatelem na poli lidskosti a literatury. A jen tak mimochodem dokáže své záměry podat velmi srozumitelně – obraty, které dávají zároveň tušit, proč že si Kunderu tak oblíbil Salman Rushdie, ale třebas i brilantní zkratkou, jako tomu je v heslu Dosti kostelů! („skládá se ze dvou slov a zamítá dvě tisíciletí dějin“).

Jestliže se tak básník Jaromil navždy zamotal do sítí dějin a očekávání svých i druhých a život pro něj byl skutečně vždy „jinde“, román, jenž se mu stal klecí, ze všech podobných sítí opakovaně a stále uniká sebevědomým gestem i vtipem básníka, který už ví moc dobře, kde život je skutečně. A který neváhá do své dekonstrukce socialistického mládí coby sarkastickou rudou třešinku uvést proletářku, jež je – jak jiná – rusá...

Protože autor doslovu Claude Roy měl pravdu, když poznamenal, že velký román nemusí být ani zdaleka suchopárně vážný. Kundera je toho nestárnoucím důkazem.

Milan Kundera, Život je jinde, Atlantis, Brno 2016, s. 364, 385 Kč.

 

Právě se děje

před 43 minutami

Kosovo bude bojkotovat předání Nobelovy ceny Handkemu

Kosovo se rozhodlo bojkotovat slavnostní předání Nobelovy ceny za literaturu Rakušanovi Peteru Handkemu, který je kritizován kvůli prosrbským postojům za války v bývalé Jugoslávii. Ceremoniál se uskuteční příští týden ve Stockholmu a kosovský velvyslanec se nezúčastní "kvůli kontroverznímu Peterovi Handkemu, který je přítelem a stoupencem Miloševičovy politiky", jak informoval kosovský ministr zahraničí. Handke roku 2006 vystoupil na pohřbu bývalého jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče. Toho předtím navštívil ve vězení v Haagu. Kosovo je bývalou jihosrbskou provincií. Právě Miloševičovi je připisována hlavní role při rozdmýchávání nacionalistických vášní v 90. letech minulého století a rozpoutání několika válek v oblasti bývalé Jugoslávie, mimo jiné právě v Kosovu.

Zdroj: AFP/ČTK
Další zprávy