Recenze: Kniha o Mikim Volkovi se brodí morálním bahnem, obstojí jen jak příloha bulváru

Boris Hokr Boris Hokr
20. 9. 2016 15:04
Miki Volek, jedna z nejzářivějších hvězd českého bigbítu, se dočkal dvacet let po své smrti vlastní biografie nazvané Miki Volek – Nespoutaný život krále českého rock and rollu. „Kříženecký totiž svou knihu pojal jako opus magnum člověka, který se celý život snaží stát se hvězdou Blesku, ale zatím to dotáhl jen do Story, potažmo české verze Playboye,“ píše v recenzi Boris Hokr.
Miki Volek
Miki Volek | Foto: ČTK

Pera se chopil publicista a fotograf Jaroslav Kříženecký, který jen v poslední desetiletce vysekl knihy o Václavu Neckářovi, Evě Olmerové nebo Pavlu Bobkovi. Měl by tedy mít dobu, o které píše, a její hrdiny, skrze něž na ni nahlíží, takříkajíc v malíku. Čistě teoreticky to ale také může znamenat, že jsou mu všechna ta jména prostě ukradená a představují jen zakázku ve stylu s „chutí do toho, rychle od toho“.

Ovšem i pokud by platila druhá možnost, je to ten menší z problémů knihy Miki Volek – Nespoutaný život krále českého rock and rollu. To, co je zásadní – a pro (doufám) mnoho čtenářů i likvidační –, je tón celé publikace, který je jasně vymezen už textem na zadní straně obálky. Ten končí následovně: „Tělo Mikiho Volka našli v holešovickém bytě až po deseti dnech. Nejdivočejší představitel domácího rock and rollu a idol šedesátých let zemřel před dvaceti lety.“

Wikipedie a další obvyklí podezřelí

Objektivně vzato obě věty obsahují informaci a jistě by se na jejich základě dal odvyprávět nějaký zajímavý příběh. Prakticky se ovšem jedná o titulek bulváru připuštěný k textu reklamního letáku, proč že je fajn nápad vydat knihu o Volkovi právě teď. Dohromady ty dvě věty ale nenesou ani tak informaci, jako spíš pozvánku k voyeurské exkurzi do života legendy, která se už nemůže bránit.

Jen pro pořádek, sluší se shrnout pár faktů. Zlatá šedesátá v Československu neznamenala jen období politické uvolněnosti, ale i uvolněnosti kulturní – samozřejmě stále v mezích zákona a přimhouřených očí totalitní moci. Jedním z projevů tohoto uvolnění byl i obdiv k rock'n'rollu (v knize světácky psaného coby „rock and roll“ – člověk by čekal aspoň poznámku, proč zrovna takto – třeba jako když se v televizním dokumentu o Michalu Tučném dozvíme, jak Poslední kovboj vnímal označení „country“). Domácí bigbít se přes přebírání klasických amerických kousků postupně, ale o to bouřlivěji vyvíjel...

Miki Volek patřil k těm domácím hvězdám, které onen vývoj převálcoval, především nástup The Beatles a jim podobných skupin mu zlomil profesně vaz. Zpěvák, který byl zosobněním rockové nespoutanosti a dlouho hrál i s legendárním Olympikem, nakonec skončil až na výjimky mimo zájem fanoušků i odborné veřejnosti, přičemž jeho profesní pád doprovázel i pád soukromý.

Toto všechno jsou informace dohledatelné na Wikipedii. Šťavnatou omáčku k nim mohou dodat nejrůznější knihy Volkových souputníků nebo dokumenty, jako byl televizní seriál Bigbít. Kříženeckého kniha přidává... no, nic. Alespoň nic hodnotného.

Jaké měla celá akce pozadí?

Kříženecký totiž svou knihu pojal jako opus magnum člověka, který se celý život snaží stát se hvězdou Blesku, ale zatím to dotáhl jen do Story, potažmo české verze Playboye – a jelikož autor recenze má doma nějakých dvacet zajíčkových jazykových mutací, a může tedy srovnávat, není toto přirovnání ani v nejmenším pochvalné. Text knihy o Mikim Volkovi se přitom ostentativně tváří jako nestranné zprostředkování neobyčejného a tragického příběhu, je ale pouze kompilátem přejatých informací podaných dikcí v pravdě hyenistickou.

Především v používání výpustek a patetických otázek je Kříženecký mistrem. Stejně jako ve vyhýbání se byť jen náznaku námahy spojené s dohledáváním informací nebo zdrojů a svědků – tolik frází uvozených slůvky „možná“, „snad“ nebo „nepodařilo se dohledat“ či „mi není známo“, o ultimativním „nikdo neví“ ani nemluvě, se jen tak nevidí. Sepsat takovým stylem biografii je svým způsobem skutečně kumšt. Jeden by tak rychle nabyl dojmu, že za Volkovým úspěchem stáli templáři a za neúspěchem zase ilumináti.

Podobně senzacechtivě nebo se spikleneckým pomrkáváním a překříženými prsty za zády „informuje“ o Volkově otci a jeho funkci v lidových milicích, o vztahu k matce nebo závislosti na prášcích a alkoholu. Jen občas autor nadšeně oznámí, že získal osobní svědectví – a nemějme mu tu sebechválu za zlou – stran té nově objevené Ameriky totiž skutečně platí, že nikdo jiný to za něj neudělá. Jako odvážné se pak jeví, když Kříženecký použije citace samotného Volka, nebo přetištění Volkovy reportáže z cesty po Západním Berlíně – to proto, že v těchto zřídkavých chvílích jde jeho knihu číst relativně bez bolesti.

Škoda že to vždy zas a znova shodí nějakou perlou. Hořký úsměv vyloudí především obraty typu „Líčení dalších, bohužel dosti nechutných detailů na rozdíl od Menzela raději vynechám“ nebo „Velmi bolestné je vidět Mikiho, jak vystupuje coby host...“ Hořký především proto, že všechny ony nechutnosti se už pokusil Kříženecký čtenářům prodat sám nesčetněkrát, případně je alespoň dokumentuje fotkami, které ukazují Volka jako zrůdného degeneráta a trosku, která je fuj fuj, ale detail na skleničku a otylou tvář ještě nikoho nezabil, no né?

Ve spojení s popisky jako „Dopis sedmiletého Míši mamince“ nebo „S lahví, kamarádkou nejvěrnější“ tak vzniká kniha, jejíž četba je obdobou plazení se morálním bahnem a po jejímž dočtení není od věci mít po ruce louh, benzin a sirky.

Fůra chyb...

Samozřejmě že napsat knihu o člověku, jehož osobnost se rozpadla vlivem nejrůznějších závislostí i osobních démonů tak, aby se autor vyhnul osočení z hyenismu, není jednoduché. Ale dost pomáhá, když má dotyčný skutečně nastudováno a nepíše programově pro – slovy Monty Pythonů – pohoršlivé pepřenky. A nejde přitom o to, že by se snad mělo k Volkovi přistupovat pietně a zamlčovat jeho slabosti. Stačí se podívat na kupříkladu loni vydanou biografii Jeremyho Reeda o Lou Reedovi – autor je jednoznačně fanoušek i odborník, a přesto to neváhá dát svému hrdinovi „sežrat“.

Kříženecký bohužel o jakékoliv erudici nepřesvědčí. Nejlepší analytické postřehy má převzaté od Jiřího Černého, život je cítit jen z dobových citací a řada informací prostě zazní, aniž by bylo jasné proč – přičemž kontext by byl jistě zajímavý (značky nástrojů a přístrojů, že se někdo někde zabil etc.).

Vzhledem k tomu, co všechno se nejen v šedesátých letech v bigbítu dělo, stejně jako s přihlédnutím k tomu, že Miki Volek dokonce seděl v NDR za protistátní činnost, je převyprávění pár faktů a vzpomínek Volkových známých, to vše v minikapitolkách bez hloubky, připomínajících spíše novinové zprávy, vyloženě selháním. Ale znovu – dalo by se to odpustit, nebýt oné slizké, úlisně senzacechtivé dikce, kterou Kříženecký knize vtiskl.

A tak zatímco by měla kniha s blížícím se tragickým koncem Volkova života emočně gradovat, nezbývá než s šokovaným nevěřícným úšklebkem tipovat, co bude pověstným final touchem celého veledíla, aneb s jakým kvazipoetickým patosem se Kříženecký Mikimu Volkovi vymočí na hrob. Budiž jím skutečnost, že dojde i na citaci Mirky Spáčilové, která – věřte nevěřte – dává větší smysl než celá kniha...

Jaroslav Kříženecký, Miki Volek – Nespoutaný život krále českého rock and rollu, x.y.z., Praha 2016, s. 256, 289 Kč.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

Italský Senát těsně vyslovil důvěru vládě premiéra Conteho, který přestál i pondělní hlasování Poslanecké sněmovny

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Tucet členů národních gard USA bylo postaveno mimo službu

Tucet příslušníků amerických národních gard, kteří měli ve středu posílit bezpečnost inaugurace zvoleného prezidenta Joea Bidena, bylo postaveno mimo službu. Stalo se tak po prověrkách, které mimo jiné zkoumaly možné vazby na krajně pravicový extremismus. Podle Reuters to řekli představitelé Pentagonu.

Mluvčí Pentagonu uvedl, že se prověrky nezabývaly jen možnými vazbami na extremistické skupiny.

Jeden příslušník gard byl postaven mimo službu kvůli znepokojivým textovým zprávám, zatímco jiný byl nahlášen úřadům telefonicky. Reuters to sdělil generál v čele úřadu národní gardy Daniel Hokanson.

Do Washingtonu míří na inauguraci, která se uskuteční ve středu, asi dvaapůlkrát více členů národní gardy než v minulých letech. Federální úřad pro vyšetřování (FBI) přitom posuzoval jejich profil ještě nad rámec obvyklých prověrek, jimiž prochází standardně všichni členové ozbrojených sil USA. Zjišťoval mimo jiné, zda některý z nich v minulosti nečelil obviněním v případu spojeném s terorismem. Dříve dnes ministr obrany Christopher Miller řekl, že americké úřady nemají informace o tom, že by při inauguraci "hrozila hrozba zevnitř".

před 3 hodinami

Basketbalistky USK schytaly v Eurolize debakl

Basketbalistky ZVVZ USK Praha podlehly v domácí "bublině" v hale na Královce v utkání 4. kola Evropské ligy Fenerbahce Istanbul vysoko 70:99 a nedokázaly soupeři oplatit porážku 70:77 z prosincového turnaje v Turecku. O udržení naděje na postup do březnového čtvrtfinále bude hrát tým trenérky Natálie Hejkové ve čtvrtek od 19:00 proti Lyonu, který má stejně jako Fenerbahce o bod více než Pražanky.

V celku vítěze tři hráčky předvedly dvacetibodový střelecký výkon - Kayla McBrideová (26), Alina Jagupová (23) a Cecilia Zandalasiniová (20). Z domácího týmu se nejvíce dařilo Kateřině Elhotové s 19 body.

Pražanky se musely obejít bez americké opory Alyssy Thomasové a držely s tureckým celkem krok jen do osmé minuty, kdy byl stav ještě 13:18. Pak ale Fenerbahce uhrálo osmibodovou šňůru a naděje domácího výběru se postupně začaly rozplývat.

Problémy jim dělaly hlavně McBrideová s Jagupovovou a do poločasové přestávky šly suverénky české basketbalové scény s mankem 27:59. Na začátku třetí čtvrtiny prohrávaly i nejvyšším rozdílem v utkání o 33 bodů. Slabou náplastí mohlo být pro USK, že třetí i čtvrtou čtvrtinu těsně vyhrál a také se těsně ubránil stovce inkasovaných bodů.

Evropská liga basketbalistek - 4. kolo:

Skupina B (Praha - hala Královka):

USK Praha - Fenerbahce Istanbul 70:99, Gdyně - Lyon 76:79

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Nymburk prošel do osmifinále LM z druhého místa

Basketbalisté Nymburka podlehli v závěrečném 6. kole základní skupiny B tureckému celku Tofas Bursa 97:103 a postoupili do osmifinálové fáze Ligy mistrů ze druhého místa. Soupeř pořadí v tabulce ovládl, francouzský Dijon i přes výhru na Kypru nad Keravnosem klesl při shodném zisku 10 bodů vinou nejhoršího skóre ze vzájemných zápasů na nepostupovou třetí příčku v minitabulce tří týmů.

Soupeře pro osmifinálovou skupinu se tým trenéra Orena Amiela dozví při losování 2. února. Další sérii zápasů začne šestnáctinásobný český šampion přesně o měsíc později.

Úvod utkání patřil Omaru Prewittovi, který se rozehrál dvěma trojkami, za čtyři minuty měl na kontě 12 bodů a zařídil vedení 15:8. Nymburk v první čtvrtině vedl i o deset bodů, ale Tofas bojující o klíčovou výhru se ve druhé části přiblížil i na dva.

Domácí už ale soupeře do vedení v první polovině utkání nepustili. Na rozdíl od něj hráli s jistotou, že jim při shodě okolností vezme postup jen porážka téměř o 60 bodů. Nymburk dokonce ke konci druhé čtvrtiny podruhé v utkání unikl i do desetibodového náskoku.

Touha Tofasu po play off ale vyústila ve třetí desetiminutovce v obrat. Týmy se pak přetahovaly o nejtěsnější vedení. Domácí šli ještě do vedení 87:82, ale soupeř odpověděl sedmibodovou šňůrou a vybojoval vítězství. Zařídil ho 27 body Tomislav Zubčič. Domácím nestačilo Prewittových 24 bodů.

Basketbalová Liga mistrů - 6. kolo:

Skupina B:

ERA Nymburk - Tofas Bursa 97:103 (30:26, 57:52, 78:79)

Nejvíce bodů: Prewitt 24, Hruban 17, Dalton 15 - Zubčič 27, Akoon-Purcell 23, Christon 19. Fauly: 21:30. Trestné hody: 41/31 - 28/19. Trojky: 14:10. Doskoky: 38:33.

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Kandidát na ministra zahraničí USA Blinken: Čína je největší diplomatickou výzvou Spojených států

Čína je bezpochyby největší diplomatickou výzvou pro USA ze všech světových zemí. Na slyšení v Senátu to dnes řekl kandidát na ministra zahraničí v nastupující administrativě Joea Bidena Antony Blinken. Naléhavou zodpovědností USA je podle něj zabránit Íránu v nabytí jaderných zbraní, k návratu Spojených států k jaderné dohodě s Teheránem z roku 2015 však podle něj v blízké budoucnosti nedojde.

Dosluhující prezident Donald Trump podle Blinkena učinil správně, když zaujal tvrdý postoj vůči Číně, protože ta pod vedením prezidenta Si Ťin-pchinga začala dávat jasně najevo svou asertivitu a snahu stát se vůdčí světovou velmocí. Kandidát na funkci šéfa diplomacie však vyjádřil nesouhlas s Trumpovou strategií.

"Musíme čelit Číně z pozice síly, ne slabosti," řekl Blinken, což podle něj znamená "spolupracovat se spojenci, a ne je pomlouvat, podílet se na chodu mezinárodních institucí a vést je, namísto toho, abychom z nich ustupovali". Kandidát na ministra zahraničí rovněž prohlásil, že podle jeho názoru existuje základ pro vybudování takového postoje vůči Číně, s nímž budou souhlasit zástupci obou hlavních politických stran.

USA jsou podle něj připraveny vrátit se k jaderné dohodě světových mocností a Íránu o omezení íránského jaderného programu (JCPOA), od které Trump odstoupil. Podmínkou je však to, aby Teherán začal znovu respektovat závazky, které mu dohoda ukládá. "Od toho jsme ještě daleko," poznamenal.

Zdroj: ČTK
Další zprávy