Když v roce 2009 vyšel švédský humoristický román Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, málokdo včetně jeho autora mohl tušit, jakým celosvětovým fenoménem se dotyčný titul záhy stane.
Miliony prodaných výtisků, desítky překladů (u nás vyšel Stoletý stařík poprvé roku 2012 v překladu Zbyňka Černíka), vznik audioknižních verzí (českou namluvil herec Martin Stránský), nakonec i filmová adaptace – a z někdejšího novináře a mediálního podnikatele Jonase Jonassona, který 6. července oslavil pětapadesáté narozeniny, se během pár let stal úspěšný spisovatel. A také rozvedený otec malého syna, kterého získal do své péče a posléze se s ním odstěhoval na ostrov Gotland v Baltském moři, kde napsal druhý román a další bestseller s názvem Analfabetka, která uměla počítat (2013, česky 2014 v překladu Luisy Robovské).
Ve své veleúspěšné románové prvotině Jonasson vsadil na osvědčený koncept „bezvýznamné postavy sehrávající náhodou zásadní roli v klíčových událostech světových dějin, potažmo setkávající se s významnými osobnostmi“, známý třeba z filmu Zelig Woodyho Allena či z Forresta Gumpa. Na podobném půdorysu pak vystavěl i zápletku své druhé knihy, která co do třeskutosti humoru a neobyčejnosti osudů hlavní postavy Stoletého staříka snad ještě předčila, avšak jeho čtenářského ani kritického ohlasu zdaleka nedosáhla.
Po Analfabetce loni následovala již třetí Jonassonova humoristická próza, nazvaná Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel), která nedávno vyšla v českém překladu Hany Štolbové.
Vtipná zápletka román nedělá
Když se jednoho dne zkříží cesty recepčního Pera Perssona a farářky Johanny Kjellanderové, které spojuje nelehká minulost, nenávist k lidem a touha po snadném výdělku, rozhodnou se společným úsilím dojít vytouženého štěstí a bohatství. Klíčovou roli v jejich odvážných plánech sehraje několikanásobný vrah přezdívaný Zabiják Anders, jehož svérázné myšlenkové pochody a sklon k impulzivnímu jednání – zejména darování velkých finančních obnosů na dobročinné účely – z něho dělají dosti problematického komplice.
Autor tentokrát zvolil poněkud jiný koncept než ve Stoletém staříkovi nebo Analfabetce a notně ubral na vtipu i akci. Přestože ani zápletka Zabijáka Anderse není právě z nejrealističtějších, Jonassonův třísetstránkový román ve výsledku působí poněkud krotce. Co je platné, že jeho protagonisty jsou opět značně barvité postavy s nevšedním životním osudem, když pro samotné vyprávění je příznačná výrazná absence dialogů, poměrně přímočarý děj a minimum opravdu humorných scén.
Dojem statičnosti až jisté nastavovanosti posiluje též nenáročná lineární kompozice, která zastřešuje trojici do určité míry samostatných příběhů, líčících tři pokusy hlavních hrdinů snadno a rychle zbohatnout.
Málo škrtů, dialogů i humoru
Těžištěm románu z hlediska rozsahu, nápaditosti tématu i poutavosti zpracování je bezesporu část prostřední, v níž Per a Johanna pojmou úmysl založit vlastní církev. Její tváří se stává kdo jiný než Zabiják Anders, jehož základní krédo by se dalo shrnout slovy „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere“. Autor zde chytře pracuje s biblickými citáty a parafrázemi, hledaje (a nacházeje) v Písmu kupříkladu argumenty ospravedlňující pastorovu zálibu ve víně – tedy vlastně v „Kristově krvi“ nepostradatelné při svatém přijímání.
Jonasson ve svém románu o zrození pochybné celebrity a zneužívání lidské důvěřivosti nepochybně zúročil vlastní bohaté zkušenosti z médií a některé použité motivy by se daly označit přímo za autobiografické (např. spisovatel dlouhodobě podporuje Lékaře bez hranic, ostrov Gotland v Baltském moři je jeho domovem). Snaha vydat se jiným směrem než v předešlých dvou bestsellerech však vyústila v autorskou křeč, Jonasson v obavách z výsledku svého experimentu ztratil potřebný nadhled i humor a nesporně originální ústřední zápletku románu Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel) pohřbil pod nánosem nepříliš dynamického vyprávění.
Jonas Jonasson: Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel). Překlad Hana Štolbová, Panteon, Praha, 2016, 1. vydání, 320 stran.