V roce 2013 nastoupil na lavičku nejslavnějšího německého klubu Bayernu Mnichov Josep „Pep“ Guardiola Sala – trenér, který byl neodmyslitelně spjat s katalánskou Barcelonou nejen jako hráč, ale především jako trenér, jenž během čtyř let dobyl dva tituly v Lize mistrů.
Jeho nová mise však má být od začátku takřka bez šance, Bayern totiž těsně před Guardiolovým nástupem vyhrál tzv. treble: Ligu mistrů a domácí ligovou i pohárovou soutěž. Jak takový úspěch vyrovnat a dokonce trumfnout? Právě ve způsobu, jakým rtuťovitý Katalánec této výzvě čelil, se skrývá důvod, proč lze knihu o jednom roce jednoho trenéra v jednom fotbalovém klubu doporučit i lidem, pro které je fotbal španělskou vesnicí.
Martí Perarnau, bývalý španělský olympionik a současný špičkový sportovní publicista, mimo jiné autor monografie o slavné barcelonské akademii La Masia, získal pro sezónu 2013/14 neomezený přístup do kabiny Bayernu Mnichov. Rozhovory s hráči i realizačním týmem, stejně jako promyšlené analýzy zápasů, ale i tréninků a fungování bavorského velkoklubu daly vzniknout knize, která může posloužit sportovním fanouškům, kteří chtějí vědět víc, manažerům všeho druhu, pro které je Steve Jobs příliš velký mainstream, i lidem, co rádi sledují, jak se ve zdánlivě vulgárním a prostoduchém žánru, jímž většina sportovních biografií (a tou je navzdory časovému vymezení i Perarnauova kniha) skutečně je, náhle objeví práce, která je skutečně podnětná.
Statistika spoiler je, má však cenné údaje
Nejprve stručné uvedení do problematiky. Zaprvé – Pep Guardiola stvořil v letech 2008 až 2012 z týmu Barcelony monstrum, které ničilo své soupeře naprostou kontrolou míče a stovkami přihrávek; pro onen styl se vžilo označení tiki-taka (což Perarnauova kniha minimálně problematizuje). Ovšem velice brzy se začala tiki-taka fanouškům zajídat a stala se terčem nenávisti. Jako protiklad byl uváděn právě Bayern pod vedením Juppa Heynckese, kterého Guardiola před sezónou vystřídal.
Otázka tedy zněla: Je možné výsostně katalánský (nebo alespoň španělský) koncept hráčů, pro které se nebojme použít slovo hračičkové, převést do německého fotbalu, který si zakládá na zarputilosti a přímočarosti? A není byť jen pokus o něco podobného naprosto absurdní ve chvíli, kdy je Barcelona na ústupu a Bayern, ten tradiční a jedinečný Bayern vyhrál vše, co ve fotbale jde?
Guardiola proto čelil takřka po celou dobu svého působení v Bayernu pochybám, v českém prostředí se o něm mluvilo dokonce jako o zabijákovi fotbalu obecně a Bayernu zvlášť. Vláda Juppa Heynckese se stala nostalgickou zlatou érou, dobou, kdy byl svět ještě v pořádku. Ovšem také érou, která byla v podstatě dokonalým příkladem sportovního mýtu vytvořeného jaksi zpětně.
Jak Perarnau připomíná: slavné treble rozhodně nebylo něčím předpokládaným, šlo o výsledek řady okolností a nikdo ze zúčastněných reálně nepočítal s jeho zopakováním – už třeba proto, že za celou historii Ligy mistrů se žádnému týmu nepodařilo obhájit titul a v Bundeslize se Bayernu povedlo totéž naposledy v sezóně 2005/2006. Bavoři, kteří oznámili příchod Guardioly ještě před památným treblem, byli tedy ke svému kroku hnáni touhou především jednak navýšit a hlavně stabilizovat výkonnost (jinými slovy vyhrát a následně obhájit bundesligový titul – a ne jednou, vyhnout se „mistrovské“ kocovině) a jednak osvojit si vlastní styl, který by jejich klub definoval lépe než do té doby charakteristická zarputilost, což je slovy Perarnaua charakterový rys, nikoliv označení stylu.
A nyní si dovolíme trochu spoilerů ze sportovní historie – Guardiola strávil v Bayernu nakonec tři roky, během kterých NEVYHRÁL Ligu mistrů, pokaždé však postoupil do semifinále. Nicméně se mu podařilo třikrát vyhrál ligu a dvakrát pohár. A rozhodně vtiskl hře svého týmu jasně rozpoznatelný rukopis. Jeho příběh tak nemá typicky sladký hollywoodský konec (a ve sledované první mmichovské sezóně navíc končí účinkování Bayernu v Lize mistrů domácím debaklem s Realem Madrid 0:4), je ale příběhem člověka, který přesto naprosto splnil své cíle (větší hegemonii než jeho týmu Bundesliga nepamatuje)... aby zároveň prohrál ve střetu s idealizovaným mýtem o dokonalém týmu svého předchůdce.
A právě způsob, jakým se v prvním roce na bavorské střídačce Guardiola snažil o splnění všech cílů a kterým také přispěl ke vzniku mýtu, který jej pravděpodobně nikdy nepřestane pronásledovat (protože v rozhodující chvíli ustoupil od své obvyklé hry, nikoliv proto, že by nutil Bayern do nepřirozené „barcelovštiny“), je náplní Perarnauovy knihy.
„Nenávidím tiki-taka, fakt nenávidím.“
Ten představuje Guardiolu jako člověka plného protikladů – vášnivého, ale se sklony k opatrnosti, neustále se strachujícího, ale odhodlaného útočit a neustále se snažit o něco nového a tedy nejistého... Vrací se ke krátkému rozboru hráčské kariéry svého hrdiny a ukazuje, jak si byl vědom svých nedostatků, ale cílevědomě pracoval na jejich odstranění a především o nich neustále přemýšlel. Právě proto se nakonec stal trenérem, který je brilantní ve schopností vysvětlit komplikované herní prvky a strategie všem bez rozdílu – a který dokáže nejen vysvětlovat, ale také poznat, kdy NEVYSVĚTLOVAT (roztomilá je především poznámka o francouzském hráči Franckovi Ribérym, který je „jednodušší“ a je mu třeba vše vysvětlovat pomalu a postupně, aby se doslova „nepřehřál“).
Především v českém prostředí, kde je vrcholový fotbal pro naprostou většinu fanoušků zprostředkovaný jen televizními či internetovými přenosy a stručnými popisy děje na hřišti, je docela šokující způsob, jakým Perarnau analyzuje Guardiolovu hru coby záložníka i trenéra, nebo odhalení, jak moc se Guardiola inspiruje v jiných sportech (jedním z jeho nejbližších spolupracovníků je například bývalý špičkový vodní pólista). A dojde i na citaci zásadního Guardiolova výroku, který víceméně říká toto: „Nenávidím tiki-taka, protože to je hovadina; moje týmy ji nikdy nehrály.“
Ovšem výrok bez důkazů je pouze mlácením prázdné slámy. A tak Perarnau dokumentuje jednotlivá rozestavení, věnuje se rozborům klíčových i zdánlivě nevýznamných zápasů a rozebírá pojmy jako např. „falešná devítka“ – což je pozice, která má ve fotbale dlouhou tradici, ale v moderní době ji oprášil až Guardiola pro barcelonskou hvězdu Lionela Messiho (mimochodem, falešná devítka dala jméno také jednomu fotbalovému thrilleru i u nás populárního Phillipa Kerra).
Na téměř čtyřech stech a padesáti stranách tak Perarnau nakonec vykreslí obraz fotbalového týmu a jeho trenéra, jednoho z největších inovátorů moderního fotbalu, který se neustále vyvíjí a reaguje na nejrůznější podněty (především zranění klíčových hráčů a porážky). Je to obraz plastický a barvitý, na hony vzdálený monotónnímu pohledu na „Guardiolův zkažený Bayern“, který jsme už zmínili.
Ponaučení z porážek
Samozřejmě – Perarnau je spojený s Barcelonou stejně jako Guardiola a rozhodně se netají obdivem k muži, o kterém píše, takže není možné přitupovat k jeho závěrům zcela nekriticky – stejně jako nelze nepominout, že i přes velkou čtivost a schopnost umožnit čtenáři bezproblémovou orientaci v příběhu, je text často dost jednoduchý a sklouzává k opakování některých informací či nadužívání obratů, kdy tým je vždy Mourinhův či Guardiolův... Což pravděpodobně vde i k tomu, že i Manchesteru United se ve sledované sezóně stále mluví jako o týmu sira Alexe Fergusona (v té době již na odpočinku).
Je to paradoxní, protože na jedné straně nabízí kniha analýzu složitých procesů, ke kterým ve vrcholovém sportu dochází, až v duchu metod školy Annales, aby následně spojil týmy s jejich trenéry a jejich vizí. Jako kdyby se tak do knihy dostával duch starého dobrého Oty Pavla – především ve chvílích, kdy s nezastíraným patosem vypráví o těžkých porážkách, které Guardiolův Bayern utrpěl a z nichž povstala další vítězství coby fénix z popela.
Je ovšem překvapivé, že ona fúze funguje a výsledná kniha tak spojuje to nejlepší z obou světů – dúkladnou studii i naléhavý osobní příběh. Dost možná o díky dalším detailům, které se při běžném sledování fotbalu nemáte moc šancí dozvědět – jako třeba jak je to s vyhlášenou Guardiolovou elegancí nebo co vzešlo z dotazu, zda by legendární Garri Kasparov dokázal porazit Magnuse Carlsena (současnou šachovou jedničku). I proto je Pep Guardiola – první rok v Mnichově nejinspirativnější knihou o sportu, jaká u nás vyšla za hodně dlouhou dobu (byť suché zábavnosti skotských historek sira Alexe Fergusona z jeho knihy Můj příběh nedosahuje ani náhodou). Člověk by skoro tomu Bayernu i fandil.
Martí Perarnau, Pep Guardiola – První rok v Mnichově, př. Romana Bičíková, Nakladatelství Host, Brno 2016, s. 448, 349 Kč.