Recenze: Pohádka o Pepovi z Barcelony a jeho bavorském komandu je nejinspirativnější knihou o sportu

Boris Hokr Boris Hokr
10. 7. 2016 14:15
Kniha španělského sportovního publicisty Martího Perarnaua s názvem "Pep Guardiola – První rok v Mnichově" sleduje trenérskou hvězdu při jeho německém působení. Ten dostal neomezenou možnost sledovat Guardiolu rok při jeho působení v bavorském týmu a nabídl unikátní pohled nejen na něj jako trenéra, ale také sportovní prostředí, ve kterém se pohybuje. Dílo tak spojuje to nejlepší z obou světů – důkladnou studii i naléhavý osobní příběh, píše ve své recenzi Boris Hokr.
Pep Guardiola na tréninku Bayernu Mnichov
Pep Guardiola na tréninku Bayernu Mnichov | Foto: Reuters

V roce 2013 nastoupil na lavičku nejslavnějšího německého klubu Bayernu Mnichov Josep „Pep“ Guardiola Sala – trenér, který byl neodmyslitelně spjat s katalánskou Barcelonou nejen jako hráč, ale především jako trenér, jenž během čtyř let dobyl dva tituly v Lize mistrů.

Pep Guardiola. První rok v Mnichově. Přebal knihy
Pep Guardiola. První rok v Mnichově. Přebal knihy | Foto: Host

Jeho nová mise však má být od začátku takřka bez šance, Bayern totiž těsně před Guardiolovým nástupem vyhrál tzv. treble: Ligu mistrů a domácí ligovou i pohárovou soutěž. Jak takový úspěch vyrovnat a dokonce trumfnout? Právě ve způsobu, jakým rtuťovitý Katalánec této výzvě čelil, se skrývá důvod, proč lze knihu o jednom roce jednoho trenéra v jednom fotbalovém klubu doporučit i lidem, pro které je fotbal španělskou vesnicí.

Martí Perarnau, bývalý španělský olympionik a současný špičkový sportovní publicista, mimo jiné autor monografie o slavné barcelonské akademii La Masia, získal pro sezónu 2013/14 neomezený přístup do kabiny Bayernu Mnichov. Rozhovory s hráči i realizačním týmem, stejně jako promyšlené analýzy zápasů, ale i tréninků a fungování bavorského velkoklubu daly vzniknout knize, která může posloužit sportovním fanouškům, kteří chtějí vědět víc, manažerům všeho druhu, pro které je Steve Jobs příliš velký mainstream, i lidem, co rádi sledují, jak se ve zdánlivě vulgárním a prostoduchém žánru, jímž většina sportovních biografií (a tou je navzdory časovému vymezení i Perarnauova kniha) skutečně je, náhle objeví práce, která je skutečně podnětná.

Statistika spoiler je, má však cenné údaje

Nejprve stručné uvedení do problematiky. Zaprvé – Pep Guardiola stvořil v letech 2008 až 2012 z týmu Barcelony monstrum, které ničilo své soupeře naprostou kontrolou míče a stovkami přihrávek; pro onen styl se vžilo označení tiki-taka (což Perarnauova kniha minimálně problematizuje). Ovšem velice brzy se začala tiki-taka fanouškům zajídat a stala se terčem nenávisti. Jako protiklad byl uváděn právě Bayern pod vedením Juppa Heynckese, kterého Guardiola před sezónou vystřídal.

Otázka tedy zněla: Je možné výsostně katalánský (nebo alespoň španělský) koncept hráčů, pro které se nebojme použít slovo hračičkové, převést do německého fotbalu, který si zakládá na zarputilosti a přímočarosti? A není byť jen pokus o něco podobného naprosto absurdní ve chvíli, kdy je Barcelona na ústupu a Bayern, ten tradiční a jedinečný Bayern vyhrál vše, co ve fotbale jde?

Guardiola proto čelil takřka po celou dobu svého působení v Bayernu pochybám, v českém prostředí se o něm mluvilo dokonce jako o zabijákovi fotbalu obecně a Bayernu zvlášť. Vláda Juppa Heynckese se stala nostalgickou zlatou érou, dobou, kdy byl svět ještě v pořádku. Ovšem také érou, která byla v podstatě dokonalým příkladem sportovního mýtu vytvořeného jaksi zpětně.

Jak Perarnau připomíná: slavné treble rozhodně nebylo něčím předpokládaným, šlo o výsledek řady okolností a nikdo ze zúčastněných reálně nepočítal s jeho zopakováním – už třeba proto, že za celou historii Ligy mistrů se žádnému týmu nepodařilo obhájit titul a v Bundeslize se Bayernu povedlo totéž naposledy v sezóně 2005/2006. Bavoři, kteří oznámili příchod Guardioly ještě před památným treblem, byli tedy ke svému kroku hnáni touhou především jednak navýšit a hlavně stabilizovat výkonnost (jinými slovy vyhrát a následně obhájit bundesligový titul – a ne jednou, vyhnout se „mistrovské“ kocovině) a jednak osvojit si vlastní styl, který by jejich klub definoval lépe než do té doby charakteristická zarputilost, což je slovy Perarnaua charakterový rys, nikoliv označení stylu.

A nyní si dovolíme trochu spoilerů ze sportovní historie – Guardiola strávil v Bayernu nakonec tři roky, během kterých NEVYHRÁL Ligu mistrů, pokaždé však postoupil do semifinále. Nicméně se mu podařilo třikrát vyhrál ligu a dvakrát pohár. A rozhodně vtiskl hře svého týmu jasně rozpoznatelný rukopis. Jeho příběh tak nemá typicky sladký hollywoodský konec (a ve sledované první mmichovské sezóně navíc končí účinkování Bayernu v Lize mistrů domácím debaklem s Realem Madrid 0:4), je ale příběhem člověka, který přesto naprosto splnil své cíle (větší hegemonii než jeho týmu Bundesliga nepamatuje)... aby zároveň prohrál ve střetu s idealizovaným mýtem o dokonalém týmu svého předchůdce.

A právě způsob, jakým se v prvním roce na bavorské střídačce Guardiola snažil o splnění všech cílů a kterým také přispěl ke vzniku mýtu, který jej pravděpodobně nikdy nepřestane pronásledovat (protože v rozhodující chvíli ustoupil od své obvyklé hry, nikoliv proto, že by nutil Bayern do nepřirozené „barcelovštiny“), je náplní Perarnauovy knihy.

„Nenávidím tiki-taka, fakt nenávidím.“

Ten představuje Guardiolu jako člověka plného protikladů – vášnivého, ale se sklony k opatrnosti, neustále se strachujícího, ale odhodlaného útočit a neustále se snažit o něco nového a tedy nejistého... Vrací se ke krátkému rozboru hráčské kariéry svého hrdiny a ukazuje, jak si byl vědom svých nedostatků, ale cílevědomě pracoval na jejich odstranění a především o nich neustále přemýšlel. Právě proto se nakonec stal trenérem, který je brilantní ve schopností vysvětlit komplikované herní prvky a strategie všem bez rozdílu – a který dokáže nejen vysvětlovat, ale také poznat, kdy NEVYSVĚTLOVAT (roztomilá je především poznámka o francouzském hráči Franckovi Ribérym, který je „jednodušší“ a je mu třeba vše vysvětlovat pomalu a postupně, aby se doslova „nepřehřál“).

Především v českém prostředí, kde je vrcholový fotbal pro naprostou většinu fanoušků zprostředkovaný jen televizními či internetovými přenosy a stručnými popisy děje na hřišti, je docela šokující způsob, jakým Perarnau analyzuje Guardiolovu hru coby záložníka i trenéra, nebo odhalení, jak moc se Guardiola inspiruje v jiných sportech (jedním z jeho nejbližších spolupracovníků je například bývalý špičkový vodní pólista). A dojde i na citaci zásadního Guardiolova výroku, který víceméně říká toto: „Nenávidím tiki-taka, protože to je hovadina; moje týmy ji nikdy nehrály.“

Ovšem výrok bez důkazů je pouze mlácením prázdné slámy. A tak Perarnau dokumentuje jednotlivá rozestavení, věnuje se rozborům klíčových i zdánlivě nevýznamných zápasů a rozebírá pojmy jako např. „falešná devítka“ – což je pozice, která má ve fotbale dlouhou tradici, ale v moderní době ji oprášil až Guardiola pro barcelonskou hvězdu Lionela Messiho (mimochodem, falešná devítka dala jméno také jednomu fotbalovému thrilleru i u nás populárního Phillipa Kerra).

Na téměř čtyřech stech a padesáti stranách tak Perarnau nakonec vykreslí obraz fotbalového týmu a jeho trenéra, jednoho z největších inovátorů moderního fotbalu, který se neustále vyvíjí a reaguje na nejrůznější podněty (především zranění klíčových hráčů a porážky). Je to obraz plastický a barvitý, na hony vzdálený monotónnímu pohledu na „Guardiolův zkažený Bayern“, který jsme už zmínili.

Ponaučení z porážek

Samozřejmě – Perarnau je spojený s Barcelonou stejně jako Guardiola a rozhodně se netají obdivem k muži, o kterém píše, takže není možné přitupovat k jeho závěrům zcela nekriticky – stejně jako nelze nepominout, že i přes velkou čtivost a schopnost umožnit čtenáři bezproblémovou orientaci v příběhu, je text často dost jednoduchý a sklouzává k opakování některých informací či nadužívání obratů, kdy tým je vždy Mourinhův či Guardiolův... Což pravděpodobně vde i k tomu, že i Manchesteru United se ve sledované sezóně stále mluví jako o týmu sira Alexe Fergusona (v té době již na odpočinku).

Je to paradoxní, protože na jedné straně nabízí kniha analýzu složitých procesů, ke kterým ve vrcholovém sportu dochází, až v duchu metod školy Annales, aby následně spojil týmy s jejich trenéry a jejich vizí. Jako kdyby se tak do knihy dostával duch starého dobrého Oty Pavla – především ve chvílích, kdy s nezastíraným patosem vypráví o těžkých porážkách, které Guardiolův Bayern utrpěl a z nichž povstala další vítězství coby fénix z popela.

Je ovšem překvapivé, že ona fúze funguje a výsledná kniha tak spojuje to nejlepší z obou světů – dúkladnou studii i naléhavý osobní příběh. Dost možná o díky dalším detailům, které se při běžném sledování fotbalu nemáte moc šancí dozvědět – jako třeba jak je to s vyhlášenou Guardiolovou elegancí nebo co vzešlo z dotazu, zda by legendární Garri Kasparov dokázal porazit Magnuse Carlsena (současnou šachovou jedničku). I proto je Pep Guardiola – první rok v Mnichově nejinspirativnější knihou o sportu, jaká u nás vyšla za hodně dlouhou dobu (byť suché zábavnosti skotských historek sira Alexe Fergusona z jeho knihy Můj příběh nedosahuje ani náhodou). Člověk by skoro tomu Bayernu i fandil.

Martí Perarnau, Pep Guardiola – První rok v Mnichově, př. Romana Bičíková, Nakladatelství Host, Brno 2016, s. 448, 349 Kč.

Pětiletý Murtázá Ahmádí zaujal světová média. Podomácku si vyrobil fotbalový dres hvězdy FC Barcelona Lionela Messiho. | Video: Radio Free Europe/Radio Liberty
 

Právě se děje

před 3 hodinami

WADA opět suspendovala moskevskou antidopingovou laboratoř

Světová antidopingová agentura WADA odebrala moskevské laboratoři oprávnění, které jí umožňovalo provádět analýzy krevních vzorků pro biologické pasy sportovců. K předběžnému opatření organizace sáhla měsíc a půl poté, co Rusko potrestala čtyřletým zákazem účasti na vrcholných sportovních akcích kvůli manipulaci s daty z moskevské laboratoře.

Zařízení v ruské metropoli bylo suspendováno už v roce 2015, kdy se poprvé objevilo podezření z krytí dopingu domácích sportovců. Oprávnění provádět analýzy krevních vzorků Moskva získala částečně zpět v roce 2016. Nyní může laboratoř dokončit prověrku vzorků, které už obdržela, nové ale musí být poslány do jiných zařízení.

WADA 9. prosince rozhodla, že příští čtyři roky nesmí Rusko na olympijských a paralympijských hrách ani světových šampionátech vystupovat pod svou vlajkou a se svou hymnou. Na vrcholných akcích včetně OH 2020 v Tokiu a ZOH 2022 v Pekingu by se mohli jako neutrální sportovci představit jen ti závodníci, kteří prokazatelně nemají se systematickým dopingem v zemi nic společného. Rusko se proti trestu odvolalo k mezinárodní arbitráži CAS.

před 3 hodinami

Koulař Staněk předvedl v Nehvizdech světový výkon roku

Koulař Tomáš Staněk se po halovém mítinku Hvězdy v Nehvizdech ujal vedení v letošních světových tabulkách výkonem 21,23 metru. Český rekordman se za hranici 21 metrů dostal třikrát z pěti zdařených pokusů, jeho nejslabší vrh měřil 20,57, čímž hned v první sérii předčil své sezonní maximum ze sobotního zahajovacího startu v Jablonci nad Nisou (20,06).

Staněk jako druhý koulař v začínající sezoně překonal 21 metrů, tabulky dosud vedl Srb Asmir Kolašinac výkonem 21,06. I další dva Staňkovy pokusy by na Kolašinace stačily. Už ve druhé sérii předvedl rekord mítinku 21,09, v páté se zlepšil na 21,22. Nejdelším pokusem soutěž zakončil, druhé místo obsadil Polák Jakub Szyszkowski výkonem 20,31.

Staněk přesto nebyl úplně nadšený. "Všechny pokusy byly v konci takový, že jsem vystrčil zadek a sklonil hlavu, takže nenabraly ten správnej kopec. A to dělá trošku tu stopu dolů, škoda, ale série výborná," řekl přece jen spokojený Staněk ve videopřenosu z mítinku. "V Jablonci jsem byl dost opatrnej, protože jsme lehce změnili techniku a furt se na tom pracuje. Ale konečně je tam energie, jak se nebojím a pustím to tam, a na tomhle se dá stavět," dodal svěřenec Petra Stehlíka.

Další zprávy