reklama
 
 

Recenze: Salman Rushdie se na stará kolena ztratil v příbězích. Odmítl vyprávět a raději káže

6. 6. 2016 21:25
Bylo nebylo, džinka Dunjá se zamilovala do filozofa a lékaře Ibn Rušda a povila mu celý batalion potomků. A i když Ibn Rušd je už dávno prachem v prachu, co se pořád hádá se svým stejně prašným filozofickým oponentem o existenci Boha, jeho a džinčiným potomkům se daří dobře. Natolik, že o několik století později se po jedné silné, ale hlavně zvláštní bouřce stanou jedinou nadějí lidstva v novém věku podivna, kdy džinové opět budou kráčet mezi námi.

Nový román Salmana Rushdieho má vše, co od tohoto britsko-indického imperiálně-postkoloniálního magicky-realistického autora očekáváme – popuštěná stavidla vypravěčství, sex a chtíč, nadpřirozeno vycházející z východní tradice, indické motivy i západní prostředí a spoustu dalších výborných ingrediencí, z nichž připravil už nejeden vrcholně opojný koktejl. Úspěšný recept však tentokrát hrozí kocovinou.

Dva roky, osm měsíců a osmadvacet dní, jak se kniha jmenuje, začíná ve velkém stylu – ne možná tak opulentním a vonícím vším indickým kořením a lidskou velikostí i slabostí jako skvělý Maurův poslední vzdech, ale pořád strhujícím a zábavným. Historka o džince, co si nabrnkla filozofa ve vesničce Židů, co si už nemohli říkat Židé, je hravá, jiskří to v ní erotikou i sarkasmem nad tím, jak si s lidmi hraje historie, a trousí poznámky hodné vytesání do kamene.

Po přeskočení do tak trochu současnosti pokračuje Rushdie ve svém pábení, ovšem nástup Geronima Manezese, prostého zahradníka předurčeného k velkým věcem a teoreticky hrdiny románu, je už doprovázen prvními vadami na kráse. V prvé řadě je třeba říct, že román, který si do názvu vetkl opis Tisíce a jedné noci, má docela problém, když nikam nesměřuje.

Rushdie sice v jednom místě poznamená, že Tisíc a jedna noc byla o příbězích vyprávěných, aby čelily smrti, ale jeho postavy bohužel příběhy na pokraji smrti jen tak nějak prožívají a ony míjí jeden za druhým. Z trefné poznámky se tak stává jen vtipný bonmot – a bohužel ne naposledy.

Rozhodně samo o sobě nevadí, že autor střídá postavy lidské i ze světa džinů (a záhrobí) – v podstatě každý z Rushdieho románů přece byl kaleidoskopem osudů a vyprávění střetávajících se s jinými vyprávěními –, ale tentokrát se jedná jen jakoby o více či méně povedené náčrtky k velké epice, na kterou se nakonec nedostalo.

Tenhle Rushdie je totiž poněkud příliš tenký, aby donutil čtenáře k nějakým větším emocím. S přibývajícími stránkami tane na mysl situace Josefa Škvoreckého, který od jisté doby rezignoval na své velké románové fresky a sekal drobné knížečky, které sice pracovaly se vším, co bylo na Škvoreckého románech tak skvělé, ale bez potřebného rozletu jim prostě chyběla síla.

Rushdie na tom ještě není tak špatně, ale faktem je, že román popisující válku světů a zrod nového lidstva na nějakých třech stech stranách ne úplně velkého formátu funguje nejlépe jako přehlídka postmoderních citací, vtípků a groteskních scének a vilnosti džinů i džinek – aniž by ovšem starý kozlík Rushdie, jak bychom od něj čekali minimálně po dočtení jeho skvělých pamětí (mimochodem asi desetkrát epičtějších než románová novinka), z toho posledního vytěžil něco skutečně pikantního.

Zázraky ano, Bůh ne

Vypravěč Rushdie se totiž na stará kolena stal prorokem ateismu. Ne že by se o náboženství neotřel vlastně v každé své knize, ale tentokrát jako kdyby si řekl, že to čtenáři za těch pětatřicet let ještě nepochopili, a jal se jim to po vzoru bílých cestovatelů s knírem a cvikrem pomalu a nahlas vysvětlovat znovu jak malému dítěti. Takže pokud jste to nevěděli, tak náboženství je zlo a lidstvo spasí jen rozum a racionalita.

Vylévání Boha z vaničky příběhů tam, kde kdysi Rushdie plul po oceánech, by ještě nemuselo být takovým problémem – prostým a jednoduchým shrnutím autorova přístupu ke krásám světa je prohlášení, že zázraky přece nemusejí nutně dokazovat existenci boží! Ovšem Rushdie tentokrát při oslavě rozumu zašel ještě dál. V samotném závěru sice jako kdyby ucukne, ale nejde se nezbavit dojmu, že spíš jen tak pro forma.

A než k tomu ucuknutí dojde, dočkají se nepěkných překvapení třeba milovníci žánrové literatury, kteří měli Rushdieho vždy v oblibě, aniž by mu ovšem stáli za pozornost. A tak skoro každá narážka na mainstreamový komiks nebo třeba sci-fi je provázena jistou mírou despektu.

Nikdo samozřejmě není povinován mít prostou zábavu davů rád, ale zrovna u autora Rushdieho typu – a v románu beroucím si za základ parafrázi jednoho z nejslavnějších souborů pohádek – by se čekalo uznání, že slovy klasika nejsou pohádky (a podobné příběhy) důležité pro to, že vypráví o dracích, ale pro to, že vypráví, že draky je možné porazit. Jako kdyby i zde se stalo to, čemu se Rushdie na jednom místě vysmívá – a sice že došlo k znatelnému odloučení spisovatelů od jejich námětů.

Dva roky, osm měsíců a osmadvacet dnů se tak bohužel výměnou za oslavu oproštění se od opia lidstva zbavuje typické rushdieovské lehkosti a ve svém závěru s onou žánrovou zábavou pro masy prohrává na body. Protože jak který džin skončí a co za hrůzy se na náš nebohý svět ještě vybalí, je prostě najednou suché, krotké a takřka dokonale zbavené těch drobných radostí, na které jsme byli ve starších románech (ale vlastně i v první polovině tohoto) zvyklí – jako třeba poznání, že vysoké krasavice žijí v New Yorku a malé v Los Angeles.

Po dočtení knihy je tak nutno konstatovat, že svět se stal skutečně absurdním místem, když rozený vypravěč odmítá vyprávět a raději káže. Pravda, pořád je to zábavnější kázání než naprostá většina toho, co letos vyjde, ale Rushdiemu je mírou zase jen Rushdie – a v takovém srovnání to nedopadá s touhle moderní Šeherezádou vůbec dobře.

Salman Rushdie, Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí, př. Barbora Punge Puchalská, Nakladatelství Paseka s. r. o., Praha 2016, s. 336, 349 Kč.

autor: Boris Hokr | 6. 6. 2016 21:25

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama