Recenze: Salman Rushdie se na stará kolena ztratil v příbězích. Odmítl vyprávět a raději káže

Boris Hokr Boris Hokr
6. 6. 2016 21:25
Bylo nebylo, džinka Dunjá se zamilovala do filozofa a lékaře Ibn Rušda a povila mu celý batalion potomků. A i když Ibn Rušd je už dávno prachem v prachu, co se pořád hádá se svým stejně prašným filozofickým oponentem o existenci Boha, jeho a džinčiným potomkům se daří dobře. Natolik, že o několik století později se po jedné silné, ale hlavně zvláštní bouřce stanou jedinou nadějí lidstva v novém věku podivna, kdy džinové opět budou kráčet mezi námi.
Salman Rushdie
Salman Rushdie | Foto: ČTK

Nový román Salmana Rushdieho má vše, co od tohoto britsko-indického imperiálně-postkoloniálního magicky-realistického autora očekáváme – popuštěná stavidla vypravěčství, sex a chtíč, nadpřirozeno vycházející z východní tradice, indické motivy i západní prostředí a spoustu dalších výborných ingrediencí, z nichž připravil už nejeden vrcholně opojný koktejl. Úspěšný recept však tentokrát hrozí kocovinou.

Dva roky, osm měsíců a osmadvacet dní, jak se kniha jmenuje, začíná ve velkém stylu – ne možná tak opulentním a vonícím vším indickým kořením a lidskou velikostí i slabostí jako skvělý Maurův poslední vzdech, ale pořád strhujícím a zábavným. Historka o džince, co si nabrnkla filozofa ve vesničce Židů, co si už nemohli říkat Židé, je hravá, jiskří to v ní erotikou i sarkasmem nad tím, jak si s lidmi hraje historie, a trousí poznámky hodné vytesání do kamene.

Po přeskočení do tak trochu současnosti pokračuje Rushdie ve svém pábení, ovšem nástup Geronima Manezese, prostého zahradníka předurčeného k velkým věcem a teoreticky hrdiny románu, je už doprovázen prvními vadami na kráse. V prvé řadě je třeba říct, že román, který si do názvu vetkl opis Tisíce a jedné noci, má docela problém, když nikam nesměřuje.

Rushdie sice v jednom místě poznamená, že Tisíc a jedna noc byla o příbězích vyprávěných, aby čelily smrti, ale jeho postavy bohužel příběhy na pokraji smrti jen tak nějak prožívají a ony míjí jeden za druhým. Z trefné poznámky se tak stává jen vtipný bonmot – a bohužel ne naposledy.

Rozhodně samo o sobě nevadí, že autor střídá postavy lidské i ze světa džinů (a záhrobí) – v podstatě každý z Rushdieho románů přece byl kaleidoskopem osudů a vyprávění střetávajících se s jinými vyprávěními –, ale tentokrát se jedná jen jakoby o více či méně povedené náčrtky k velké epice, na kterou se nakonec nedostalo.

Tenhle Rushdie je totiž poněkud příliš tenký, aby donutil čtenáře k nějakým větším emocím. S přibývajícími stránkami tane na mysl situace Josefa Škvoreckého, který od jisté doby rezignoval na své velké románové fresky a sekal drobné knížečky, které sice pracovaly se vším, co bylo na Škvoreckého románech tak skvělé, ale bez potřebného rozletu jim prostě chyběla síla.

Rushdie na tom ještě není tak špatně, ale faktem je, že román popisující válku světů a zrod nového lidstva na nějakých třech stech stranách ne úplně velkého formátu funguje nejlépe jako přehlídka postmoderních citací, vtípků a groteskních scének a vilnosti džinů i džinek – aniž by ovšem starý kozlík Rushdie, jak bychom od něj čekali minimálně po dočtení jeho skvělých pamětí (mimochodem asi desetkrát epičtějších než románová novinka), z toho posledního vytěžil něco skutečně pikantního.

Zázraky ano, Bůh ne

Vypravěč Rushdie se totiž na stará kolena stal prorokem ateismu. Ne že by se o náboženství neotřel vlastně v každé své knize, ale tentokrát jako kdyby si řekl, že to čtenáři za těch pětatřicet let ještě nepochopili, a jal se jim to po vzoru bílých cestovatelů s knírem a cvikrem pomalu a nahlas vysvětlovat znovu jak malému dítěti. Takže pokud jste to nevěděli, tak náboženství je zlo a lidstvo spasí jen rozum a racionalita.

Vylévání Boha z vaničky příběhů tam, kde kdysi Rushdie plul po oceánech, by ještě nemuselo být takovým problémem – prostým a jednoduchým shrnutím autorova přístupu ke krásám světa je prohlášení, že zázraky přece nemusejí nutně dokazovat existenci boží! Ovšem Rushdie tentokrát při oslavě rozumu zašel ještě dál. V samotném závěru sice jako kdyby ucukne, ale nejde se nezbavit dojmu, že spíš jen tak pro forma.

A než k tomu ucuknutí dojde, dočkají se nepěkných překvapení třeba milovníci žánrové literatury, kteří měli Rushdieho vždy v oblibě, aniž by mu ovšem stáli za pozornost. A tak skoro každá narážka na mainstreamový komiks nebo třeba sci-fi je provázena jistou mírou despektu.

Nikdo samozřejmě není povinován mít prostou zábavu davů rád, ale zrovna u autora Rushdieho typu – a v románu beroucím si za základ parafrázi jednoho z nejslavnějších souborů pohádek – by se čekalo uznání, že slovy klasika nejsou pohádky (a podobné příběhy) důležité pro to, že vypráví o dracích, ale pro to, že vypráví, že draky je možné porazit. Jako kdyby i zde se stalo to, čemu se Rushdie na jednom místě vysmívá – a sice že došlo k znatelnému odloučení spisovatelů od jejich námětů.

Dva roky, osm měsíců a osmadvacet dnů se tak bohužel výměnou za oslavu oproštění se od opia lidstva zbavuje typické rushdieovské lehkosti a ve svém závěru s onou žánrovou zábavou pro masy prohrává na body. Protože jak který džin skončí a co za hrůzy se na náš nebohý svět ještě vybalí, je prostě najednou suché, krotké a takřka dokonale zbavené těch drobných radostí, na které jsme byli ve starších románech (ale vlastně i v první polovině tohoto) zvyklí – jako třeba poznání, že vysoké krasavice žijí v New Yorku a malé v Los Angeles.

Po dočtení knihy je tak nutno konstatovat, že svět se stal skutečně absurdním místem, když rozený vypravěč odmítá vyprávět a raději káže. Pravda, pořád je to zábavnější kázání než naprostá většina toho, co letos vyjde, ale Rushdiemu je mírou zase jen Rushdie – a v takovém srovnání to nedopadá s touhle moderní Šeherezádou vůbec dobře.

Salman Rushdie, Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí, př. Barbora Punge Puchalská, Nakladatelství Paseka s. r. o., Praha 2016, s. 336, 349 Kč.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Trump snížil bývalému guvernérovi státu Illinois Blagojevichovi trest za korupci

Americký prezident Donald Trump snížil trest bývalému guvernérovi státu Illinois Rodu Blagojevichovi, kterého soud poslal na 14 let do vězení za politickou korupci. Blagojevich byl odsouzen v roce 2011 jen několik měsíců poté, co vystoupil v Trumpově televizním pořadu, uvedly světové agentury. Trump snížil tresty i několika dalším lidem, nebo jim tresty prominul.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Fotbalisté Teplic měli v zápase s Olomoucí kopat penaltu

Fotbalisté Teplic měli v sobotním zápase 21. kola první ligy s Olomoucí (1:3) kopat penaltu. Podle komise rozhodčích Fotbalové asociace ČR při souboji Václava Jemelky s domácím Jakubem Marešem udělal chybu hlavní sudí Zbyněk Proske ve spolupráci s asistentem Radimem Dreslerem.

Proske v Teplicích ve 22. minutě za stavu 0:1 neodpískal Jemelkovo podražení Mareše na hraně pokutového území. Hosté do konce prvního poločasu přidali další dvě branky a prakticky utkání rozhodli. Podle komise předcházelo chybě špatné postavení rozhodčího, který měl být inkriminované situaci blíž. Na zápase nebyl přítomen videorozhodčí, takže nemohl přehmat sudích na hřišti opravit.

V pondělní dohrávce Jablonec - Příbram (4:0) asistent Jiří Moláček chyboval ve 14. minutě, když nesprávně signalizoval ofsajd domácího Jana Sýkory, jenž postupoval sám na branku. V 72. minutě hlavní rozhodčí Ondřej Berka správně neuznal gól Příbrami kvůli ruce Radka Voltra. Podle komise byla v pořádku i penalta pro Jablonec v nastavení, které předcházel faul Mihaila Cmiljanoviče na Libora Holíka.

Pochváleni byli i sudí za výkon v nedělním vršovickém derby mezi Bohemians 1905 a Slavií (1:0). Hlavní rozhodčí Pavel Rejžek vyhodnotil dobře například situaci v 82. minutě, kdy neodpískal ruku hostujícího gólmana Ondřeje Koláře mimo pokutového území. "Přestože došlo v případě brankáře hostujícího týmu k dotyku ruky s míčem, nejednalo se v tomto případě o porušení pravidel," vysvětlila komise.

V dalším nedělním ligovém duelu Opava - Plzeň (0:3) zase učinil správné rozhodnutí sudí Emanuel Marek, když v 85. minutě domácímu Bojanu Dordičovi udělil žlutou kartu za nafilmovaný pád v šestnáctce.

Chybou podle komise nebyla ani uznaná první branka Karviné v sobotním utkání proti Zlínu (2:0). Při gólové střele Vojtěcha Smrže z 29. minuty několik domácích hráčů stálo v ofsajdu. Asistent Jiří Kříž pak řešil s hlavním rozhodčím Pavlem Fraňkem, zda neovlivňovali brankáře hostů Mateje Rakovana, ale nakonec gól platil. Komise tento verdikt akceptovala i "s přihlédnutím k ne zcela průkazným opakovaným záběrům zmíněné situace".

Zdroj: ČTK
Další zprávy