reklama
 
 

Recenze: Film Už je tady zas odkrývá, že Hitler dřímá v každém z nás

9. 3. 2016 0:00
Už je tady zas - trailer | Video: CinemArt |  01:08
Adolf Hitler se ocitne v Německu Angely Merkelové a zjišťuje, že v něm panuje němý hněv i nespokojenost s poměry podobně jako v roce 1930. Je proto připraven vybudovat "Čtvrtou říši". Filmová adaptace knižního bestselleru Už je tady zas děsí tím, jak i spořádaní lidé tolerují Hitlerovu demagogii. "Film reaguje i na problémy současné, stále nebezpečněji 'hnědnoucí' Evropy, jež nejvíc dopadají právě na Německo," píše v recenzi Tomáš Seidl.

Hitlerovská satirická komedie Už je tady zas se stala dalším důkazem toho, jak se němečtí filmaři dokážou úspěšně vyrovnávat s hlubokými ranami v novodobých dějinách své země. A to z dob nacismu (ve snímku Pád Třetí říše), z éry „enderáckého“ socialismu (Životy těch druhých, Věž), či západoněmeckého terorismu (Baader Meinhof Komplex).

Snímek Už je tady zas, který má zítra premiéru v tuzemských kinech, reaguje i na problémy současné, stále nebezpečněji „hnědnoucí“ Evropy, jež nejvíc dopadají právě na Německo.

Adaptace stejnojmenného bestselleru Timura Vermese, kterého se prodalo přes dva miliony výtisků, vychází z mystifikačního předpokladu, že Hitler na konci války nespáchal sebevraždu a probudí se v centru současného Berlína. Producenti soukromé televizní stanice ho ale považují jen za dokonalého Vůdcova imitátora. V důsledku toho se Hitler stane mediální celebritou s vlastním zábavným pořadem a zároveň hvězdou internetu. A kromě toho na svých cestách po Německu zjistí, že jeho demagogické nacionalistické vize „spořádání“ lidé nejen tolerují, ale že se k nim dokonce řada z nich hlásí.

S alternativní historií, v níž největší zločinec v dějinách lidstva na konci války nezahyne, si pohrávalo již více snímků, včetně českého psychologického dramatu Já, spravedlnost, které v roce 1967 natočil Zbyněk Brynych. Jedním z hlavních motivů v ich‑formě napsané stejnojmenné knižní předlohy filmu Už je tady zas se stala otázka zhoubného vlivu médií na veřejné mínění a zkoumání hranic, kam může zajít pokleslá zábava.

Filmaři tuto myšlenku akcentují a zároveň příběh aktualizují. Začíná na konci roku 2014 a reflektují v něm i příliv migrantů na starý kontinent a s ním spjatý nárůst xenofobie a extremismu. „Komik“ Hitler není v prostředí zradikalizovaném paranoidním strachem nadšeně přijímán proto, že by byl až tak vtipný, ale jeho příznivci jsou přesvědčeni, že má prostě pravdu.

Snímek se dotýká několika ošemetných témat, a proto hrozilo, že může vyznít trapně. Obavy umocnil i fakt, že svou kvazidokumentární formou připomíná nevkusnou komedii Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu a že ho natočil režisér David Wnendt. Tedy tvůrce lehce obscénní komedie Vlhká místa, jejíž protagonistkou byla dívka se značně svérázným smyslem pro hygienu. Wnendt se však na zrádném terénu ve svém novém filmu pohybuje většinou s ironií a vtipem.

Snímek se sice pomaleji rozjíždí a děj poněkud brzdí i vedlejší motiv rozkvétající lásky mezi „mamánkem“ vyhozeným z televize, jenž Hitlera doprovází, a „satanistickou“ sekretářkou, z některých sekvencí filmu ale mrazí. Jsou to především scény, v nichž herecký představitel Hitlera Oliver Masucci vychází do ulic a kamera zachytává převážně pozitivní reakce kolemjdoucích, z nichž někteří si s ním udělají i selfie. Anebo když Hitler hovoří s lidmi o demokracii, pracovních táborech, nezaměstnanosti, chudobě a cizincích.

Dráždivost všeho umocňuje skutečnost, že u těchto záběrů není vždy snadné rozlišit, kdy jde o inscenované scény s herci a s komparzem a kdy kamera opravdu zaznamenává autentické odezvy náhodných chodců.

V závěrečné čtvrtině snímek, který sebeironicky reflektuje i vydání své prozaické předlohy a vznik její filmové adaptace, oproti knize ještě přitvrzuje. Ve své politické provokaci přitom tvůrci zaujímají pro někoho snad až příliš doslovné, bezpochyby ale zásadní stanovisko k současné situaci v Německu i Evropě, kterou děsí strašák muslimských uprchlíků. Což je téma, jež napříč celým kontinentem nahrává všem novodobým populistům, národoveckým fanatikům – a možná i budoucím diktátorům.

autor: Tomáš Seidl | 9. 3. 2016 0:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama