Alespoň na papíře se v době zavřených hranic dá vypravit na řecký ostrov Hydra. Česky právě vydaná kniha I’m Your Man: Život Leonarda Cohena od rockové novinářky Sylvie Simmonsové popisuje, jak sem kanadský básník a písničkář poprvé přijel v 60. letech minulého století.
Hydra. Mladíci vykládající ryby, opálení starci handrkující se před bary. Na prudkých svazích nabílené domy a nahoře modrá obloha. Minimum telefonních drátů, málo elektřiny. A žádná auta. Jen osli a kočky vyspávající na kamenech.
Na řeckém ostrově, kde si roku 1960 koupil trojpodlažní starý dům, má Leonard Cohen příjemnou rutinu. Vstává se sluncem, několik hodin píše, než s ručníkem vyráží k moři. Cestou zpět na trhu kupuje ovoce. K obědu čerstvé sardinky z lodi, nejlépe zapíjené retsinou.
Ptáci zpívají. Je klid. Jde o to, "jen tak se v krátkých rukávech posadit na sluníčko, zapálit si cigaretu a sledovat, jak zvolna plyne život", popisuje Simmonsová v jedné z nejpoutavějších pasáží téměř pětisetstránkového životopisu, který stejně jako její dřívější knihy o Neilu Youngovi nebo Sergi Gainsbourgovi jde do vítaných detailů. Třeba když líčí, jak básník každou sobotu v bílém obleku vyráží do přístavu na kávu. Z Hydry mu zůstane zvyk na celý život: kdykoliv se potřebuje uklidnit, mezi prsty přebírá korále řeckého růžence.
Básník z lepších poměrů
Leonarda Cohena, jenž první sbírku básní vydal roku 1956, znali Češi dlouho zprostředkovaně. Jeho slavný song Suzanne už koncem 60. let zpíval Václav Neckář, později jeho básně přeložili Pavel Šrut či Miroslav Jindra, který teď pracuje na autorově poslední sbírce poezie Plamen.
K osobnímu setkání ale došlo až v poslední dekádě Cohenova života. Třikrát vystoupil v pražských sportovních halách. Vždy v obleku, s kloboukem, který mu vrhal stín do tváře. Zatínal pěsti jako boxer, schovával mikrofon do dlaní. V refrénech klekal a kál se. Barytonovým hlasem, jenž se chvěl, avšak měl biblickou sílu, zpíval o zlobě, milosti, chtíči či odříkání. Na rub utrpení tesal své nejsilnější písně o tom, že "ve všem je trhlina, tou dovnitř světlo prolíná".
Měl jeden z nejtišších hlasů pop-music druhé poloviny 20. století, v němž ale miliony lidí našly každý to své. "Nestoupejte si, když tleskáte," prosil. "Vypadá to, že se chystáte odejít."
S početnou kapelou, ve které excelovali hráč na loutnu Javier Mas nebo vokalistky, vždy předvedl tříhodinovou secvičenou show. Nyní vydaný životopis doplňuje kontext: že Češi měli privilegium poznat Cohena v okamžiku, kdy pro své písně konečně našel vhodný koncertní tvar.
Sylvie Simmonsová popisuje, jak předtím s vystupováním na veřejnosti desítky let zápolil nebo je odmítal. Kvůli trémě a nepohodlnému cestování. Protože nechtěl opakovat písně, k nimž ztratil vztah. Nebo protože některé prostě neuměl zahrát. Když na jevišti poprvé zpíval svůj hit Suzanne, špatně si naladil kytaru a ztratil hlas. Odešel a píseň dozpíval až napodruhé, líčí Simmonsová.
Když v knize dospěje ke Cohenovu slavnému vystoupení na anglickém festivalu Isle of Wight v roce 1970, kde posluchači předtím házeli lahve po Krisu Kristoffersonovi, prozrazuje komickou pointu: Cohen, který publikum uklidnil a slova pomalu převaloval v ústech, byl pod silným vlivem drogy Mandrax.
Přestože patřil ke generaci písničkářů 60. let, vyšel z jiných poměrů: relativně bohaté rodiny s chůvou, služkou a zahradníkem. Kytaru objevil na socialistickém letním táboře. Hudebně ho nevzrušovaly rokenrol ani blues, nýbrž country. A hlavně: jeho muzika vyrostla z poezie a próz, které začal vydávat dávno předtím, než ve třiatřiceti letech natočil první album.
"Mezi básní a písní není žádný rozdíl. Některé byly napřed písně, některé byly napřed básně," cituje ho kniha. Potřeboval o něčem mluvit, dostávat ze sebe slova a obrazy, shrnuje Simmonsová, která při psaní hovořila s poctivou víc než stovkou jeho známých i samotným Cohenem. Přestože je k němu vlídná, nezastírá jiné motivace: tu finanční, protože básněmi se ani Cohen neuživil. A tu hlubší: ženy.
Suzanne místo má, je skryté blízko břehu
První zmínka pochází z dospívání, kdy se Cohen rozhodl vyzkoušet hypnózu na služce. Usadil ji na pohovku. Pomalým a příjemným hlasem ji vyzval, aby se uvolnila. Začal jí před očima hýbat tužkou. A pak přikázal, ať se svlékne.
"Nic nepřekoná to, když muž poprvé spatří nahou ženu," pravil později Cohen, který dle vlastních slov začal psát i hrát kvůli ženám. Kniha je jich plná: od těch, které ještě jako chlapec pozoruje z okna, když jim vítr nadzvedá sukně, přes první známosti až po ty z písní - Marianne Ihlenovou, jíž věnoval So Long, Marianne a která se směje ze zadní strany alba Songs from a Room, nebo Suzanne Verdalovou.
Absolventka internátní školy, která bydlela u řeky a z práce v nočním klubu si platila taneční hodiny, básníka jednou pozvala k sobě domů na čaj s kousky pomeranče. Byla to ale láska jen platonická a Cohen se "jejího dokonalého těla dotkl duchem, protože jinak to nešlo", vzpomíná, jak napsal romantický text o zapomnění Suzanne, nejprve báseň a později song, jejž prvně natočila Judy Collinsová.
Knihu I’m Your Man lze číst jako vkusně napsanou kroniku Cohenových vztahů s ženami. Nebo jako letopis hledání sebe sama. Stejně jako si Cohen chvíli budoval hudební kariéru a jindy ji zavrhoval, jako vedle sebe v textech pokládal sexualitu a duchovno, také střídal doby, kdy odcházel meditovat a pak se duchovnímu životu vzdaloval nebo kdy se k ženám přibližoval a zase je opouštěl.
"Neuměl jsem reagovat na lásku žen. Byl jsem posedlý nějakou fiktivní představou izolace, nedokázal jsem přijmout to, co mi nabízely," svěřuje se Cohen, jako by opisoval motiv z písně o Marianne, kde žena chrání zpěváka před samotou, avšak zároveň jej ruší v modlitbách.
Sluha a společník
V takových pasážích kniha vyniká oproti jiným do češtiny dříve přeloženým Cohenovým životopisům: těm od Liela Leibovitze nebo Anthonyho Reynoldse. Ze všech vztahů nejzajímavěji ale Simmonsová popisuje ten mezi Cohenem, vnukem rabína a někdejším scientologem, a jeho japonským zenovým mistrem: róšim, to znamená učitelem. S Džóšúem Sasakim se sblížili koncem 60. let, avšak do jeho buddhistického kláštera na kalifornské hoře Baldy básník zamířil až začátkem 90. let.
Po úspěchu desky The Future, vyčerpávajícím turné a po rozpadu dalšího vztahu byl na dně. Denně vykouřil dvě krabičky a vypil tři lahve. "Účet za víno dosahoval obludných rozměrů," vzpomínal, proč se stáhl do ústraní.
Tábor sestával z několika dřevěných srubů, malé Buddhovy sochy a kruhů z kamení. V létě hejna komárů a chřestýšů, v zimě hluboké závěje. "Byl to tvrdý a ukázněný život," líčil Cohen, jenž tu róšimu dělal sluhu a společníka.
Měl jistá privilegia, třeba vstával v půl třetí ráno, aby před modlitbou stihl kávu a cigaretu. Jinak se však oblékal jako ostatní, usínal jako ostatní. Jedl ze stejných misek, měl stejné povinnosti. Už v mládí, kdy se chtěl hlásit na vojenskou akademii, miloval disciplínu. Po šedesátce nalezl řád.
Na povel štípal dříví, zatloukal hřebíky, vyráběl svíčky. Měl pokoj s bílými stěnami a kovovým lůžkem. Žádné rádio ani televizi. Hledal prostotu: nemuset o ničem rozhodovat, nic řídit. Plynuly měsíce, pak roky. Postil se a cvičil odříkání. Přijal mnišské jméno. A teprve když se duchovně srovnal, na přelomu tisíciletí z hory odešel, nejprve za poznáním do Indie a nakonec zpět do společnosti.
Natáhni paži
Poslední dějství Cohenova života začíná, když básník přijde do advokátní kanceláře, smekne a povídá: "Dobrý den, zdá se mi, že jsem pozbyl pár milionů dolarů." Zatímco meditoval na hoře, manažerka mu zcizila jmění. Následuje scéna jako z filmu: manažerku v bikinách před domem zatýkají ozbrojenci, zatímco její africký papoušek křičí: "Vidím samý mrtvoly!"
Kdo to začátkem tisíciletí sledoval v médiích, pamatuje ještě barvitější detaily, než jaké líčí Simmonsová: například že v průběhu soudního procesu manažerka, toho času přespávající na pláži, o Cohenovi publikovala divoké konspirační teorie. Také mu několikrát denně telefonicky vyhrožovala, až básník "znejistěl, kdykoliv jsem šel po ulici a poblíž přibrzdilo auto".
Právě ztráta úspor v době, kdy umělci přestali vydělávat prodejem desek a přesunuli pozornost ke koncertování, přiměla Leonarda Cohena, aby roku 2007 znovu povolal do služby basistu a kapelníka Roscoea Becka. Ten mu vymyslel show, jakou v letmých obměnách třikrát zažili Pražané: v létě 2008 ještě v holešovické Tesla areně, rok nato a naposledy v roce 2013 pak už ve větší O2 areně.
V této pasáži také končilo původní anglické vydání knihy I’m Your Man z roku 2011. Nynější skvělý český překlad Pavla Pokorného obsahuje i doslov, který autorka připsala už po Cohenově smrti a ve kterém uzavírá některé kruhy: přátelství s rošim, který se dožil 107 let, i poslední dopis, který Cohen stihl do nemocnice poslat někdejší lásce Marianne.
"Jsem tak těsně za tebou, že když natáhneš paži, dosáhneš na tu mou," napsal a popřál jí bezbřehou lásku. Zemřela čtyři měsíce předtím, než ji následoval.
Sylvie Simmonsová: I’m Your Man – Život Leonarda Cohena
(Přeložil Pavel Pokorný)
Nakladatelství Prostor 2020, 536 stran, 497 korun
