Relativní mlčení o operaci Anthropoid po pádu totalitního režimu prolomil příval historiografických i beletristických textů. Vedle knih historika Jiřího Padevěta, soustavně mapujícího celou dobu protektorátu, se odbojářská akce dostala do románů Dva proti říši od Jiřího Šulce nebo Provedu podepsaného Martinem X., ze slovenských například do prózy Veroniky Homolové Tóthové jménem Mama milovala Gabčíka.
Ze zahraničních zvlášť zaujalo zpracování oceňovaného francouzského prozaika Laurenta Bineta. Jeho román nazvaný HHhH je zajímavý tím, že neusiluje o strhující, napínavý děj, spíše se pohybuje na hranici eseje. Literát si v něm klade otázku, zda lze napsat historickou fikci o něčem tak strašlivém, jako byla druhá světová válka. Text nese napětí z toho, že spisovatel tedy historický román píše, ale zároveň jako by nechtěl: na druhé straně však nevytváří ani historiografické pojednání. Binetovo HHhH naznačilo, že velké události nejen minulého století se vzpírají pochopení i literárnímu uchopení - právě kvůli zvěrstvům, která je provázela.
Bestiálním nacistickým řáděním po likvidaci Reinharda Heydricha v květnu 1942 svůj další román z českých dějin otevírá také Dalibor Vácha. Jeho letošní kniha nazvaná Smrt na kůru začíná popravou českých žen, jež přišly do kontaktu s výsadkáři. Pouhé dvě stránky, prostý popisný styl, víc netřeba. "Poslední člověk, který se v životě na Františku Zelenkovou usměje, ač unaveně, je čtrnáctiletá Jindřiška Nováková. O dvě minuty později Františka umírá, Jindřišce je vyměřen čas dvakrát delší," píše.
Fakta jsou dostatečně obecně známá: všichni, kdo přišli do jakéhokoli kontaktu s parašutisty vyslanými z Velké Británie na území Protektorátu Čechy a Morava, si podepsali rozsudek smrti. A dobře to věděli, což dělá jejich činy o to obdivuhodnějšími.
Osudovost naznačuje už název prózy. Kůr a krypta chrámu svatého Cyrila a Metoděje, kde se hrdinové v červnu 1942 skrývali před příslušníky SS a gestapem, se stávají pastí. Po příchodu do kostela výsadkáři obhlížejí terén, zda tu není úniková cesta. Velitel Adolf Opálka ví, že její existence by znamenala alespoň malou naději. Jenže žádná taková není - jen možnost vzdoru, který musí skončit smrtí.
Tenhle motiv je příznačný pro celý román. Dvaačtyřicetiletý historik Vácha umně pracuje s detaily, co ještě posilují sebevražedný charakter mise.
Laurent Binet před lety naznačoval, že odbojová akce spočívající v zabití jednoho, byť sebevýznamnějšího zločince nemá na konečný důsledek války příliš velký vliv a že lidé, co nasazují život, tak činí kvůli morálnímu přesvědčení: aby obstáli sami před sebou. Tento aspekt u Váchy není tak silný, ale také nechybí. Všichni hrdinové knihy, zdaleka nejen výsadkáři, jsou vedeni nenávistí k okupantům, láskou k vlasti, a především silným morálním imperativem. Velí jim překonat strach i pochybnosti a udělat, co pokládají za správné. Aniž by věděli, zda jejich čin bude mít reálný dopad, zda sami neskončí v zapomnění.
V jistém smyslu lze tedy Smrt na kůru číst jako zamyšlení nad hrdinstvím. Proč se většina dotyčných zachovala statečně, na rozdíl od Karla Čurdy, který zradil a udal kolegy gestapu? Čím se lišil od ostatních?
Všichni od začátku prožívali jeden problém za druhým, připomíná Váchova kniha. Nepodařilo se jim seskočit na určené místo, takže se po protektorátu riskantně přesouvali ke smluveným kontaktům. Měli špatné potravinové lístky, v padělaných dokumentech byly chyby. Skupina Adolfa Opálky, hlavního aktéra románu, záhy přišla o jednoho člena a s ním také o většinu peněz. Mezi sebou měli jen špatné spojení, často o sobě nevěděli, což právě u Opálky vedlo k pochybnostem o Čurdovi. Bohužel se ukázaly jako oprávněné.
Každá minuta pobytu výsadkářů v protektorátu skýtá nebezpečí zatčení - pro ně i ty, kdo jim pomáhají. Od okamžiku seskoku jsou jako lovná zvěř na útěku. Navíc zjišťují, že se ocitli v úplně jiné zemi než té, kterou před několika lety opouštěli. "Opálka se nechal Bartošem vést, dobře si prohlížel protektorátní Pardubice, připadaly mu smutné, šedivé, lidi se dívali na dláždění. S výjimkou Němců. Tři vojáci wehrmachtu. Několik civilistů, kteří nahlas rozprávěli německy…. Do p*dele, kam jsem to seskočil?" píše Vácha.
Činem, jenž dá jejich misi smysl, je až šťastné zabití protektora Heydricha. Že právě to bude cílem, většina parašutistů tuší, ovšem jistotu nemají. "Všichni se bojí. Bojí se, co se stane, pokud to těm dvěma vyjde. Bojí se, co se stane, pokud to těm dvěma nevyjde. Bojí se, co se stane, pokud se to ke gestapu dostane dřív, než se k tomu odhodlají," čteme v textu.
Zároveň si románoví odbojáři uvědomují naivitu představy, že pokud Heydrich přežije, pokus o atentát nebude mít takový dopad na civilní obyvatelstvo. Bude - vědí to. Tato psychická krize samozřejmě vrcholí, když se parašutisté dozvídají o nacistickém řádění, které po jejich útoku následuje.
Skupina kolem Opálky se s tím dokáže vyrovnat právě díky statečnosti a uvážlivosti velitele. Zrádce Čurda, jenž je sám v rodné obci Nová Hlína, navíc vystaven nátlaku matky, takovou oporu nemá a sám se s napětím vypořádat nedokáže. Selže a mění se ve zrůdu, která nacistům poslouží jako volavka.
Většina historických románů funguje na principu, jaký na příkladu prózy Waverley od Skota Waltera Scotta charakterizoval literární kritik Gyorgy Lukács: pro zdařilý historický román je nejlepší vymyslet fiktivní postavu, která bude nablízku těm skutečným, takže může nejdůležitější dění působivě zprostředkovat čtenáři. Přičemž osobní příběh této postavy poslouží jako motor a románu dodá dynamiku i napětí.
V případě Smrti na kůru je to opačně. Žádná fiktivní postava tu není, o tenzi dějové v klasickém slova smyslu mluvit nelze, protože nevyhnutelný konec všichni známe. Přesto se Daliboru Váchovi podařilo to napětí vytvořit: z boje se strachem a pochybnostmi, který všechny postavy podstupují samy se sebou.
Kniha
Dalibor Vácha: Smrt na kůru
Nakladatelství Argo 2022, 320 stran, 358 korun.
