Vítěze oznámilo americké velvyslanectví v albánské metropoli Tiraně, píše agentura AP.
Mezinárodní literární cena Neustadt, jíž sponzoruje Oklahomská univerzita a kterou v minulosti dostali Josef Škvorecký, Czesław Miłosz nebo Gabriel García Márquez, letos slaví 50. výročí. Kvůli pandemii koronaviru se ceremoniál koncem října uskuteční jen on-line.
Ismail Kadare, který bývá již roky zmiňován jako kandidát na Nobelovu cenu za literaturu, patří k nejznámějším žijícím evropským prozaikům. Studoval v Tiraně a na moskevském Gorkého institutu, proslul již v první polovině 60. let, kdy komunistickou zemi z pozice prvního tajemníka stalinistické Albánské strany práce řídil Enver Hodža.
Přestože se alegoricky vyjadřoval k současnosti a jeho díla byla často stahována z knihoven či pultů knihkupectví, Kadare se dlouho těšil přízni režimu. V letech 1970 až 1982 zasedal v albánském parlamentu, na čas předsedal tamnímu svazu spisovatelů a po Hodžově smrti v roce 1985 se dokonce stal místopředsedou Demokratické fronty, vedené vdovou po diktátorovi Nedžmijí Hodžovou.
Koncem 80. let však spisovatel stanul v čele skupiny intelektuálů, kteří odsoudili postup tajné policie, vládnoucí stranu a poukázali na absenci základních svobod.
Jen pár měsíců před protesty, které roku 1990 nastartovaly pád komunistického režimu, Kadare uprchl do Francie a požádal o politický azyl. "V Albánii stále neexistuje legální opozice. Proto jsem zvolil tuto cestu, kterou jsem si nikdy nepřál," uvedl po příjezdu do Paříže.
Dnes bývá některými kritizován za to, že se diktatuře nepostavil dřív a že nevoli vůči komunistickému režimu projevoval jen výběrem témat nebo v jinotajích, případně že psal historické, tedy i politicky bezpečné romány.
Kvůli tomu se dostal do sporu třeba s polským bohemistou Aleksanderem Kaczorowskim, podle nějž byl Kadare oblíbencem režimu a dnes se vydává za jeho oběť. Kadare namítá, že za disent se v Albánii platilo smrtí. "Literatura a disent se navzájem vylučovaly. Bylo třeba si vybrat jedno, nebo druhé. Já jsem si vybral literaturu a myslím, že jsem udělal dobře. Podařila se mi věc, která se zdála nemožná: psal jsem literaturu, jako by režim neexistoval," brání se.
Spisovatel sám říká, že až se jednou otevřou archivy Hodžova režimu, nebude v nich nic proti němu. "Diktatura a pravá literatura vedle sebe mohou existovat pouze jedním způsobem; totiž že se jedna neustále snaží požrat druhou," napsal v knize Albánské jaro.
Roku 2007 také v rozhovoru pro Lidové noviny popsal, jak poprvé uvažoval o emigraci roku 1969, když cestou na festival do Helsinek přespával v Praze. "Odešel jsem z hotelu s myšlenkou, že se už nevrátím. Dokonce jsem si zajistil i pokoj v hotelu, někde poblíž Václavského náměstí. V noci mě ale přepadl velký smutek, pokoj mi připadal těsný, nesnesitelný. Třebaže to bylo nebezpečné, vrátil jsem se ke skupině delegátů a doufal, že si mé nepřítomnosti nikdo nevšiml," řekl Lidovým novinám.
Od 90. let Kadare odmítal výzvy albánských politiků i intelektuálů, aby kandidoval na prezidenta. Dnes žije střídavě v Tiraně a Paříži, kde získal nejvyšší francouzské státní vyznamenání Řád čestné legie a rovněž se stal členem Akademie etických a politických věd.
Dohromady napsal přes 80 románů, divadelních her, scénářů, básnických sbírek, esejí či povídkových sbírek, přeložených do nejrůznějších jazyků a často se týkajících situace, kdy jedince zotročí mocenský aparát.
Získal mnoho významných poct včetně Jeruzalémské ceny, Ceny kněžny asturské nebo Mezinárodní Man Bookerovy ceny, jejímž prvním nositelem se stal roku 2005.
K jeho nejslavnějším raným dílům patří román Generál mrtvé armády z roku 1964, zfilmovaný s Marcellem Mastroiannim a roku 1990 přeložený do češtiny Hanou Tomkovou. Gogolovská parafráze vypráví o italském generálovi, jenž dvacet let po druhé světové válce přijíždí do Albánie, aby vyzvedl ostatky italských vojáků a nechal je pohřbít ve vlasti. Při průjezdu zemí generál postupně opouští předsudky a začíná chápat, proč Albánci válčili.
Čeští čtenáři dále znají Krvavý duben, odehrávající se začátkem 20. století v albánských horách ještě za časů monarchie a vyprávějící o zvykovém právu, podle nějž je smrt trestána smrtí. Historický román vydal Odeon v překladu Veroniky Sysalové z francouzštiny, neboť Kadare francouzské verze svých textů autorizuje.
Nakladatelství Dybbuk pak vydalo Kadareho novelu Kdo přivezl Doruntinu? o dívce, která je proti vůli bratrů a matky provdána do dalekých českých zemí. Po třech letech se zničehonic objeví u vrat rodného domu a tvrdí, že ji na koni přivezl bratr Konstantin. Ten však podle matky zemřel na mor.
Naposledy Kadaremu v českém překladu Hany Tomkové před třemi roky vyšel Palác snů, v němž si státní moc zřídí úřad pro posuzování snů svých obyvatel. Kvůli cenzuře spisovatel ústřední myšlenku kafkovsky laděného románu vyjádřil alegoricky, přesto byl Palác snů po vydání roku 1981 zakázaný.
Stejný osud stihl Kadareho prózu jménem Svatební průvod se proměnil v led, pojednávající o událostech v Kosovu začátkem 80. let minulého století.
K dalším autorovým významným, avšak do češtiny zatím nepřeloženým dílům patří romány Hrad, Kamenná kronika, Dřívější znak, Most se třemi oblouky, Chladnokrevnost nebo Velká zima, zachycující moskevská jednání komunistických stran a vystoupení Envera Hodži.
Další román Stín pojednává o filmaři, který jako představitel albánské kinematografie vyjíždí do milované Francie a po návratu je nucen tuto zemi v oficiálním hlášení pomluvit.
Próza nazvaná Pevnost pak má vazbu na okupaci Československa v roce 1968. "Ve stalinistické Albánii se okupace Československa 'sovětskými fašistickými barbary' odsuzovala ostřeji než v západních zemích. Já jsem tohoto paradoxu využil, když jsem srovnával malou Albánii, obklíčenou tureckými Osmany, s liberálním Československem obklíčeným jednotkami Varšavské smlouvy," řekl Kadare Lidovým novinám.
V době války v Jugoslávii spisovatel opakovaně vyzýval Evropskou unii, aby zastavila srbskou agresi proti kosovskému lidu. Na přelomu tisíciletí ve francouzském deníku Le Monde dokonce vyzval k odvolání tehdejšího emisara OSN pro lidská práva v Jugoslávii Jiřího Dienstbiera, kterého obvinil, že "dává na stejnou úroveň katy a oběti".
"Mám dojem, že je velice prosrbský a protialbánský. Myslím si, že je nepřijatelné, aby byl zvláštním zpravodajem pro lidská práva, když jeho postoj je tak subjektivní," řekl tehdy Kadare České televizi. "Podpora nezávislosti Kosova není vlastně podporou nezávislosti Kosova, ale podporou myšlenky velké Albánie, protože mnozí albánští politikové prostě nechtějí jenom nezávislost Kosova, ale chtějí sjednocení Albánců," reagoval Dienstbier.
Vloni Kadare ze svého někdejšího bytu v Tiraně udělal muzeum. A začátkem loňského roku také vedle Milana Kundery, Salmana Rushdieho, Davida Grossmana či Ljudmily Ulické podepsal takzvaný Manifest evropských patriotů, varující před populisty a rozpadem evropské myšlenky.
