reklama
 
 

Brakobraní: Sex pro buddhisty a politika pro zločince

15. 7. 2014 16:18
V prvním dílu letního seriálu Aktuálně.cz nazvaném Brakobraní se věnujeme knihám, které nakladatelé nevydýchali, a přidáváme filmový thriller podle jedné z nich.

Brakobraní - Je toho hodně, co nám zdejší nakladatelé dluží. Čerti člověka berou, když rozjedou sérii, takovou, která má jasný začátek a konec, a protože se první dvě tři knihy neprodávají podle jejich představ, bez skrupulí ji utnou.

Takové pohrdání čtenářem je na podpálení nakladatelského domečku nebo alespoň na zásadový bojkot. Níže uvedené dluhy nejsou tak křiklavé. To jen nakladatel rozjel vydávání zajímavého autora, rýsovala se z toho kompletní bibliografie – a pak náhle šmytec. Není to na žhářství ani na bojkot, prostě to jen mrzí.

Buddhistické sexuální meditace

Stejně jako se zahraniční turista v Česku nemusí potkat a zřejmě se ani nepotká se žádným exemplářem zdejšího komunisty nebo nacisty, nemusí návštěvník Thajska ani zavadit o tamní sex-byznys.

Brakobraní

Brakobraní

V letním seriálu Brakobraní se budeme věnovat literatuře více pokleslé než obvykle i filmům, o něž by "pravý intelektuál" nezavadil ani koutkem oka. Chceme potěšit ale všechny milovníky hororů, thrillerů, komiksů a dalších vyloženě odpočinkových úletů, které se hodí mít přibalené do cestovní brašny, ať už vyrážíte na prázdniny kamkoliv. Seriál budou v týdenních intervalech připravovat Roman Lipčík a Boris Hokr.

Thajské thrillery Johna Burdetta jsou ukázkou nejvěrněji zachyceného cizokrajného prostředí, jež lze v žánru najít, a přitom dusně pařnou atmosférou sexu, prostituce a perverzí překypují. A věřím, že rozumný Thajec nevyčítá britskému autorovi deformovaný pohled na skutečnost. Už proto, že on skutečnost nepřekrucuje, jen si z ní selektivně vybírá. Pro Burdetta slouží bahno bangkocké čtvrti červených luceren jako klíčová dírka k celé zemi. Stačí otočit klíčem (vlastně pár stránek) a Thajsko se před námi otevře panoramaticky a lépe než v Lonely Planet – a k tomu je to ještě hodně napínavé čtení.

Dva osamělé tituly série, jež u nás Burdettovi vyšly, vstupní kniha Bangkok 8 a následující Bangkok: Japonské tetování, propojuje detektiv Královské thajské policie Sonkaj Jitpleecheep, syn bývalé prostitutky, jež dnes vede nevěstinec, a náhodného amerického turisty, a pokud si představujete zdejší absolventy policejní akademie milující fotbal, pivo a (tajně) skinheady, tak na to zapomeňte.

Sonkaj je buddhista, chlapík nejen meditující, ale také uvažující, hloubavý a chápající, spirituálně založený. A to navzdory tomu, že jeho nadřízený je zkorumpovaný gauner, že mu revírem brousí nebezpeční gangsteři a také – jako v druhém titulu, z dvojice možná ne tak objevném jako úvodní kniha, zato žánrově povedenějším – američtí špióni, protože pan král je poněkud laxní k muslimským nepokojům a my jsme teprve pět let od zhroucení Světového obchodního centra.

V Sonkajovi získáváme dokonalého průvodce neobyčejně zajímavou zemí, především její odvrácené tváře. A je to exkurze tak poutavá, že místy odsouvá do pozadí thrillerovou podstatu. Krátkodeché nakladatelství Deus oba tituly na rozdíl od svých mnoha jiných nezprznilo odbytou redakční prací a překladatelka Jarmila Doubravová odvedla dokonce nadstandardní výkon, leč jak už to na nespravedlivém knižním trhu chodí, oba romány vydané roku 2008 skončily pár let nato v Levných knihách. Burdett od té doby vydal tři další, ale čert už se naučil bát kříže.

Politika jako trestná činnost

Pouhé dvě knihy ze sice nepříliš přemrštěné, leč přece jen o dost bohatší tvůrčí bilance Jamese Ellroye přeložené do češtiny, to je jeden z nejhanebnějších dluhů zdejších nakladatelů v žánru, který jinak pokrývají bohatě, ovšem zkresleně. Viz publikování kdejakého druhořadého pisálka, hlavně že nosí po většinu roku beranici a palčáky, oproti jednomu ze žijících klasiků kriminálního žánru.

Pro žánr znamená totéž co Tolstoj pro román obecně nebo Beethoven pro hudbu. Na tak kategorický soud bych si sám netroufl. To o sobě prohlásil přímo Ellroy. Nemějte mu to za zlé. Když byl malý, zavraždili mu mámu. Pachatele nikdy nenašli. Ani Ellroy ho nedopadl, když se už jako slavný autor těžkých, skeptických noir románů o beznaději snažil za asistence policie vychladlý případ dořešit. Aspoň o tom napsal reportážní esej. V mezičase se léčil na psychiatrii, propadl alkoholu a onačejším životabudičům a snad se z toho všeho zase vylízal.

Příznivci poněkud tradičnějšího pojetí thrillerů berou zřejmě zavděk knihou L. A. Přísně tajné z volné tetralogie L. A. Kvartet, která Ellroye takříkajíc „udělala“. Tou také nakladatelství Domino začalo marný pokus vmasírovat autora do kůže zdejších čtenářů svraštělé Vieweghem a pak už se ani nepokusilo o vydání Černé Dahlie z téhož cyklu (pravda, do de Palmova filmu zbývaly ještě tři roky, ale on by knize asi nepomohl, stejně jako nebetyčně zdařilejší stejnojmenný film nepomohl první knize), zmatečně skočilo k volné trilogii Podsvětí USA a vyplivlo její úvodní díl Bulvární Amerika.

Ten znamenal v Ellroyově tvorbě obrat k polodokumentární formě: jeho další romány zalidňovaly v drtivé většině reálné postavy, a to ne lidé ledasjací: Kennedy, Hoover, Nixon, Hughes, Monroe, generace mafiánů, prokurátoři, vyšetřovatelé… intrikáni, korupčníci, vrazi, zvrácenci, veřejní činitelé bez skrupulí… Ellroy si s nimi pohrává jako notně zlomyslný loutkoherec, avšak vždy v rámci reality.

To vše s úmyslem odmytizovat dobu, kterou jsme ve své prostotě a také zděšení nad tím, co se děje dnes, schopni považovat za jakousi idylu – v tomto případě dobu od zvolení JFK až těsně před jeho vraždu. Cynický a nekompromisní drsňák, chlápek, kterému se chce z liberálů zvracet (jenže u něj těžko rozlišit, co je póza navenek a co přesvědčení… s poťouchlým úšklebkem se přiznal, že volil Obamu), nás vyvede z omylu. Jelikož u nás žádný Ellroy nežije, je dobré číst toho zámořského. Paralely jsou zjevné.

Neodtajněné tajnosti

Nejobskurnější z dnešní trojice autorů se paradoxně pyšní nejbohatší překladovou bilancí: se jménem Léa Maleta a jeho hrdiny, soukromého detektiva Nestora Burmy, se mohl český čtenář setkat už v roce 1948, kdy jeho román Nádražní ulice 120 vyšel v Knihovně Rudého práva (odehrává se za války, částečně v německém zajateckém táboře, pro to měli soudruzi slabost, takže proto). Dvacet let nato ho představila záslužná, leč z hlediska reálného vývoje detektivního žánru chaotická a zpozdilá edice Odeonu 3x. A těsně před sametovou revolucí se další trojicí připojila slovenská Zelená knižnica. Dnes už je to cizojazyčné vydání, ale tehdy nebylo…

Frankofilní nakladatelství XYZ se po dalších dvaceti letech tvářilo, jako že vydá celý Maletův komplet. Začalo chronologicky, takže se první knihou dublovalo s Odeonem (byť román Slunce vycházelo za Louvrem vydalo v novém překladu), pak přišel druhý svazek série Kilometry rubáše – a tím to zhaslo. V celkovém počtu jsme se tedy nepřehoupli ani za polovinu (základní) série, a že by se jí zase někdy někdo ujal, asi nehrozí. Koho dnes zajímá polozapomenutý francouzský surrealista?

Ostatně i surrealisté, mezi něž Malet patřil a mezi nimiž měl kamarády Bretona, Dalího i Ernsta, ho exkomunikovali za to, že se víc věnuje kriminologii než idejím jejich manifestu. Dvě surrealistické básnické sbírky Maleta skutečně neuživily, a tak začal za války psát detektivky. Nestor Burma se zrodil už tehdy, ale teprve v 50. letech dostal Malet nápad navázat na dávnou tradici kloubící Vidocqa a soudničkářské Tajnosti Paříže sepisované v 19. století Eugenem Sueem a zahájil vydávání cyklu nazvaného Nové tajnosti Paříže.

Vidocq by samozřejmě už Maletovu Paříž nepoznal, stejně jako ji v jeho knihách nepoznáváme dnes už ani my. Je to nostalgický pohled na město hříchu na Seině, snad ještě nostalgičtější a antikvárnější, než jak se francouzská metropole jeví dnešním čtenářům Simenona, jeho Maigret přece jen reprezentuje policejní složky, na nichž je něco trvale neměnného. Burma je soukromé očko, zrozené z doby, kdy se tato profese zhlížela v amerických předlohách, knižních, filmových i reálných, takže je křížencem mezi Philem Marlowem a francouzským bohémským bonvivánem s lehce anarchistickými sklony.

S Maletem se vracíme do období, kdy se pouliční městští apači amerikanizací čerstvě proměnili v gangstery, kdy se z lehkých holek staly prostitutky, kdy se už méně zapichovalo a více střílelo. Nestor Burma je horká hlava, umí se porvat i opít, umí být jízlivě sžíravý i něžný a citlivý. A taky vtipný – však Malet kromě žánrových cen za detektivku získal za své knihy i Cenu černého humoru. Drsná škola opentlená francouzským espritem…

Malet zamýšlel situovat do každého z dvaceti pařížských obvodů jeden román, a i když skončil sedmnáctým, opentlil tuto „základní“ sérii ještě tuctem volných románů s Burmou. Sáhnete-li po odeonském výběru z roku 1967, neprohloupíte. I když překlad poněkud zastaral, je nejreprezentativnější.

Přísně tajné a přísně nejlepší

Bůhví, jak rád bych vám doporučil, až už budete mít z písmenek mžitky před očima, ke zkouknutí nějakého zfilmovaného Maleta. Paříž je hezčí než Los Angeles, které vedle ní jediné připadá v úvahu – Burdettovy romány jsou všechny rozprodané po filmových studiích, ale do natáčení se nikdo nehrne jak kvůli drahým lokacím, tak kvůli problému s obsazením.

Jenže těch pár filmů podle Maletových knih je buď k nesehnání (to hlavně) a/nebo jsou nepovedené. Michel Galabru je věru pochybný casting v lepším filmu (Noc v Saint-Germain-des-Prés, 1977) a Michel Serrault (Nestor Burma, šokující detektiv, 1982) je sice lepší casting, ale i velký herec může roli totálně zmršit, když nemá kloudné režijní vedení, což se Serraultovi jeho manýrismem povedlo.

Takže přísně i objektivně vzato – naládujte si na flashku L. A. Přísně tajné. Možná už jen proto, že je to jedna z nejlepších kriminálek posledního čtvrtstoletí.

Ellroy na ni moc velký vliv neměl, to on při filmových adaptacích svých knih neměl prozatím nikdy a podle toho většinou dopadly bídně. Ale jeho předloha je natolik mocná a adaptátoři, režisér Hanson a scenárista Helgeland, s ní natolik souzněli, že napsali úžasný, na mikrometr přesně sedící scénář, províjející několik dějových linií v tempu sice moderním, přitom však respektujícím retro-polohu snímku (vydatně tomu pomáhají kostýmy i výprava, také světla, obzvlášť vydatně hudba, o něco méně líčení).

Ellroy zjevně své město zná a rozumí mu a miluje je až k bolestné nenávisti, a to všechno film věrně zpodobňuje, i když s ohledem na vročení do počátku 50. let jde nevyhnutelně o kašírku. Není to znát ani z jedné minuty rozmáchlého epického kusu. Slizkost pozlátka působí věrně a silně, zvolna deptá a tíží, a morální bezvýchodnost je sice skličující, ale zvláštním způsobem povznáší. Snad proto, že nic nepředstírá. Hlavní protagonisté se do svých narušených postav opírají s vervou a přesvědčivě – ostatně je to vybraná smetánka hollywoodských herců, tehdy, v roce 1997, ještě ne úplně okoukaných.

V onom roce bohužel šel náklad Oscarů ke dnu s Titanikem a na L. A. Přísně tajné zbyly dva skoupé: zcela zasloužený za scénář a o dost spornější (jiný už volný nebyl) za vedlejší roli pro Kim Basinger. Je to smůla výtečného filmu poníženého blockbusterem, která se občas přihodí. O rok dřív či rok nato by měl reálné šance proměnit i další z hrsti nominací, které měl. Pokud nevěříte, sami se přesvědčte ZDE.

autor: Roman Lipčík | 15. 7. 2014 16:18

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama