reklama
 
 

Zrada, která se králi literární franšízy nevyplatila

27. 5. 2014
Tom Clancy našel pro thriller Cílená hrozba ghostwritera Marka Greaneyho. A čtenář může mít alespoň vzdáleně pocit, že drží v ruce dílo z doby, kdy to Clancymu ještě psalo.

Recenze - V hloubi srdce se nelze Tomu Clancymu divit. Udělal si na poli komerční literatury jméno jako málokdo druhý. Vybudoval na jeho základě vpravdě zábavní impérium, které vedle knih zahrnovalo i počítačové hry a filmy. A nelze pominout nezanedbatelný fakt, že na daném poli nešel kvalitativně nikdy pod pás.

Nemluvím jen o jeho raných románech, které znamenaly v 80. letech revitalizaci žánru politického thrilleru a současně také inovaci včleněním spousty (až přemíry) technických detailů rozmanitého druhu, hlavně však militaristických, v nichž si Clancy liboval. Tím se stal jedním z otců zakladatelů subžánru technothrilleru.

A stranou nechme jeho překvapivou politickou předvídavost, která stvrzovala, že jeho knihy, jakkoli zábavné a strhující, nejsou jen tak vycucané z prstu.

Měl vyděláno až až, stalo se z něj chodící průmyslové odvětví, a tak lze pochopit, že v posledních několika letech se rozhodl pověsit psaní v podstatě úplně na hřebíček.

„Psal“ samozřejmě dál, naopak právě probíhající dekáda znamenala oproti předešlým nevídanou clancyovskou erupci – co rok, nová kniha. Jenže každá z nich nesla na obálce vedle ohromného Clancyho jména i drobným písmem uvedeného spoluautora. To si lze vyložit všelijak, ale znalci současných literárních manufaktur odhadují podíl hlavního autora na pár stránek synopse, kdežto psací nádeničina je plně přenechána méně slavnému kolegovi.

V minulých týdnech tak čeští čtenáři dostali do rukou v tomto desetiletí už čtvrtou knihu, kterou s Clancym podepsal (a za něj napsal) relativní no name.

Tápání se šťastným koncem

Mark Greaney, jehož jméno na obálce Cílené hrozby skoro splývá s vodorovnou ocasní plochou vyobrazeného letadla, které na rozdíl od něj nehraje v knize nijak zásadní úlohu, je už třetí ghostwriter, kterého Clancy v této dekádě vyzkoušel – a první, kterého nechal napsat víc než jednu knihu.

Román Živý nebo mrtvý (2010) napsaný Grantem Blackwoodem a ještě markantněji následující kniha Proti všem (2011), pro kterou si vybral Petra Telepa, znamenaly takový kvalitativní propad oproti Clancyho samostatné tvorbě, že musel hledat dál. A padl na politologa a znalce problematiky tajných služeb Marka Greaneyho, který je navzdory hrstce vlastních thrillerů zatím tak neznámý, že nemá ani heslo na wikipedii. A v o více než generaci mladším kolegovi našel konečně toho pravého. Bylo to poznat už na Živém terči (2011). Navenek se zdálo, jako by starému pánovi někdo vstříkl adrenalin, a čtenář měl náhle alespoň vzdáleně pocit, že drží v ruce dílo z doby, kdy to Clancymu ještě psalo.

Cílená hrozba znamená ještě jeden krok správným směrem, tedy ke starému dobrému Clancymu, který držel prst na geopolitickém tepu doby, z tenkých pramínků zajímavých podzápletek uměl splétat parádní hlavní zápletku, děj odsýpal a napětím nedovoloval vydechnout.

To vše je (téměř) zpět. Jistěže, kdybychom kterékoli postavě, a to i těm hlavním, jimiž jsou opět dobře známí syn a otec Ryanovi, tedy terénní agent a prezident USA, dříve, v časech Honu na ponorku či Vysoké hry patriotů, rovněž zpravodajský operativec, podřízli hrdla, vysype se hromada literárních pilin, ale krve z nich nevyteče ani na malé jelítko – ale papundeklové postavy nejsou u Clancyho (a koneckonců v daném žánru převážně) nic překvapivého. Detailních technických popisů, pro Clancyho tak charakteristických, až otravných, je zde ještě stále přemíra, ale o něco, o maličko ubyly.

V pestré reprezentaci padouchů autoři naznačí, čeho se podle nich má svět bát – takže tu nechybí libyjský agent, ruský agent, pár teroristů a čínská mocenská špička –, načež skočíme rovnýma nohama tam, kam nás chce Clancy s varovně zvednutým prstem dostrkat: do války v kyberprostoru vedené na pozadí přituhující politické situace čínskými vládními hackery proti svobodnému světu v čele s USA. Ještě že ty mají stínovou organizaci Univerzita a v ní ostré hochy v čele s Ryanem, přes Johna Clarka až po Chaveze a spol.

Přemýšlet nad tím, proč si vizionář Clancy vzal na paškál právě Čínu a zrovna kybernetickou válku, když se zdá, že odtamtud hrozí kdeco jiné, jen ne kybernetický útok, nemá moc smysl. Spíš si počkejme na třetí spolupráci Clancy – Greaney, román Command Authority (prosinec 2013), v němž dvojice obrátila pozornost k současnému Rusku. Jeho vydání se už Clancy nedožil.

Zrada za zradu

Zradilo ho srdce. Zemřel loni v říjnu, ale předtím stačil zradit příznivce, takže jako by to bylo oko za oko.

Ne že by mu čtenář franšízový způsob psaní nějak zvlášť zazlíval a ne že by ho Clancy tajil (na rozdíl od Ludluma, kterého nám dědicové předváděli bezmála jako držitele Cimrmanovy bezedné truhly, z níž se ještě léta po autorově smrti sypaly nalezené rukopisy, než přiznali barvu a v tiráži ghostwritery).

Právě naopak, praktikoval tenhle způsob už v dobách, kdy nebyl tak využívaný jako dnes, a drobnůstkou, apostrofem u svého jména na obálce, prozrazoval, jak se věci doopravdy mají: že série Operační centrum, Powerplays, NetForce i další vymyslel a koncepčně vytyčil (často ještě s někým) a někdo jiný (mimo jiné i oba odvržení spolupracovníci z posledního období Telep s Blackwoodem) potom jednotlivé svazky psal. Jejich jména se vždy v knihách vyskytovala, a šlo tedy o čestnou hru, v níž každý věděl, že kupuje jen Clancyho svět, nikoli Clancyho knihu.

Hodně příznivců tím ztratil, vyčítali mu, že se zaprodal a následně rozdrobil do ultrakomerčních sériových produktů, a vždycky se dychtivě čekalo na jeho tzv. velký román (rozuměj samostatný a ultratlustý), kterým své hříchy vždy na nějakou dobu napravil. Doba to bývala různě dlouhá, nejčastěji vrhal na trh jednu knihu za dva roky. Po Tygřích zubech (2003) však přišla prodleva dokonce sedmiletá, až začaly panovat obavy, že Clancy už velké špalky psát nikdy nebude. Svým způsobem to byl správný odhad – a pointu už známe. Špalky za něj začali psát jiní.

Privilegií opravdového literárního kapitalisty, za něhož píší druzí, si užíval už jen krátce, čtyři roky. Pak tu zradu odpykal životem.

Není však vyloučeno, že ta největší zrada nás teprve čeká. Nemusíme chodit daleko, za příklad opět stačí zmíněný Ludlum, jemuž posmrtně vyšlo už víc knih, než stačil napsat za života, abychom věděli, že franšíza žije i za hrob. Pokud tenhle osud Clancyho čeká, Jack Ryan znovu a znovu hnaný do akce podobně jako Jason Bourne, tak se (ne)máme na co těšit. To je snad větší zlo než čínský hacker.

autor: Roman Lipčík | 27. 5. 2014

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama