reklama
 
 

NOVÉ KNIHY Znovu osvícený King, otaku a pedofilní Dexter

5. 5. 2014 8:22
Vyberte si novou knihu. Nabízíme thriller, horor, fantasy, krásnou literaturu i cestu za poznáním.

Knižní novinky  - Než nás všechny zahltí nabídka Světa knihy, pojďme se společně podívat na některé výrazné tituly posledních týdnů. Stále je z čeho vybírat!

Stephen King: Doktor Spánek

Amerikou táhne kmen podivných lidí, kteří se živí zvláštní substancí, jež vystupuje z dětí s „osvícením“, když jsou mučeny... Není pochyb o tom, že závěrečný souboj dobra a zla bude strhující.

Po více jak třiceti letech se Stephen King vrátil k postavám z románu Osvícení. Tedy... knižně, protože jinak do hotelu Overlooku čas od času zavítal na přátelskou návštěvu spojenou s rozvahami, jak je adaptace Stanleyho Kubricka mimo. Což je důležité podtrhnout: Doktor Spánek vám nesedne, pokud neznáte Osvícení jako knihu!

Pokud ji znáte, budete si především v její první čtvrtině vyloženě lebedit. Tak dobrý horor už King dlouho nenapsal. Plus starý dobrý motiv alkoholika v koncích a všechny ty fígle, jako je zdánlivě přátelské obracení se vypravěče ke čtenáři. Opravdu – ze začátku je Doktor Spánek výborný. Navíc potěší i odkazem na román Vánoční říše, dosud nejobsáhlejší dílo Joe Hilla.

Pak se ovšem udělá krok stranou. Nebo dva... Místo aby dal Dannymu strýček King všechno hezky vychutnat až do dna, jako to udělal jeho otci, hodí mu záchranné lano a začne si připravovat půdu pro fantaskní thriller o střetu s podivnými upíry žijícími v karavanech na amerických dálnicích...

Ne, není to špatné, a v noci nepůjdete spát tak jako tak, ale ten zlom je příliš výrazný, nová expozice moc dlouhá a řešení nakonec paradoxně příliš rychlé a místy dokonce máte pocit, že vás King citově vydírá. Pořád ovšem platí, že i slabší King je skvělé čtení.

I Munjol: Básník

I Munjolův Básník má děj, postavy, pohyb, je vtipný, kousavý, kultivovaný, nervní, intelektuální, je to text, který sice jen z určitého úhlu, zároveň však sugestivně a ve velké míře zasvěceně překládá životní peripetie jedné mýty přehlcené osoby, toulavého básníka Kim Sakkata...

Korejská řada nakladatelství Argo nabízí další výjimečný čtenářský zážitek. Básník je příběhem skutečně existujícího potulného umělce, jehož život je opředen řadou legend, bajek, historek i anekdot. Pro I Munjola to znamená, že může do sytosti pábit – vždy ovšem z pozice člověka, který má nastudováno a ví přesně, co si v rámci historického románu, nadto historického románu o poezii, může dovolit.

Každá z kapitol je malým vybroušeným klenotem, který můžete obdivovat jako součást celku i samostatně. Stejně tak se lze těšit ze zakomponování básní, které jsou přisuzovány předobrazu literárního hrdiny... a které autor prokládá svými vlastními. Je to skvělá a opojná kniha.

Ale pro autora se zároveň jedná o poměrně osobní příběh. Jeho hrdina s sebou nese stigma potomka zrádce – a autorův otec zase za korejské války zběhl na sever. Ne že by se z Básníka stával autobiografický román, věnuje se však nadčasovým otázkám zavržení jedince společností a jeho snahy získat respekt, úspěch, slávu... sebeúctu.

Nihad Sirees: Ticho a vřava

Jednadvacáté století, nejmenované hlavní město, léto – a dva dny v životě populárního spisovatele, milence a syna v jedné osobě... Jak čelit fintám tajné policie, jak si zachovat rovnou páteř a vůli vydržet?

Syrský spisovatel Nihad Sirees se stal svého času hvězdou arabského světa coby autor populární telenovely Hedvábný trh. Nakonec však přesto emigroval, když na něj režim vyvíjel čím dál silnější tlak kvůli spolupráci. Téma umělce nuceného zaprodat vlastní duši se nakonec promítlo i do románu Ticho a vřava.

Román je podrobnou studií totalitního režimu. A i když všichni chápeme, že se jedná o Sýrii, jeho poučky jsou platné obecně. Hrdina čelí tlaku moci – propagandě, donekonečna omílaným lžím, citovému vydírání... a utíká se do ticha; soukromí svého svědomí.

Sirees vše navíc prokládá nejen pečlivě promyšlenými štulci do režimu rodiny Asadů a rozrušujícími detaily nepokojů, ale i sexualitou a černým humorem. A tu a tam i jakýmisi esejistickými odbočkami zamýšlejícími se nad silou románu...

Aharon Appelfeld: Květy temnoty

Židovský chlapec Hugo se ukrývá před nacisty u ukrajinské prostitutky Mariany. Ta ve svém pokojíku v místním nevěstinci přijímá zákazníky především z řad nacistických vojáků. Po válce se s příchodem Rudé armády jejich role obrátí: teď je v nebezpečí Mariana. Podaří se Hugovi svou lásku ochránit?

Aharon Appelfeld je židovský, hebrejsky píšící spisovatel narozený na Ukrajině. U nás můžete pořád ještě narazit na soubor jeho novel Sebeklam, který vyšel v roce 2000. Po dočtení jeho Květů temnoty, za něž získal v roce 2006 cenu britského listu The Independent, doufám, že na další překlad tak dlouho čekat nebudeme.

Chlapec Hugo sleduje z pokoje místního bordelu, jak se vylidňuje ghetto... respektive „vyžiďuje“. A nesleduje, spíše si dává dohromady střípky informací, pokoutně utroušených poznámek, holedbání se německých zákazníků jeho ochranitelky, povzdechy a kradmé pohledy...

Uvědomuje si, že před temnotou ho chrání jen jedna žena; žena nenávidící svůj život, které však chce na oplátku přinést něco krásného a lidského, třebas jen smích. Květy temnoty jsou zvláštním románem o holocaustu a druhé světové válce a zároveň ještě zvláštnějším románem o lásce.

Květy temnoty jsou věrné svému názvu: není to kniha, který by hýřila optimismem a barvami, ale pořád je krásná a v jistém slova smyslu opojná. A nade všechno nás nutí si pamatovat – a to i věci, které bychom nejraději vymazali. Ale právě ty jsou nejdůležitější, přestože nejvíc zraňují.

Alissa Nutting: Tampa

Celeste je šestadvacetiletá středoškolská učitelka. Její manžel je policajt a je mu jednatřicet. Jak Celeste přiznává, je mu o celých sedmnáct let víc, než by mu být mělo, aby ji přitahoval. Celeste je totiž na čtrnáctileté studentíky…

Román Tampa je v anotaci přirovnáván k Lolitě Vladimíra Nabokova. Což je zavádějící. Nabokov psal poezii v próze, nadto skutečný milostný román (jakkoliv si se žánry a s nimi spojenými očekáváními vždy rád hrál), a nakonec jsme jejího hrdinu litovali a soucítili s ním.

S Celestou z Tampy soucítit nebudeme. Je to perverzní mrcha, jak se patří. Ale zvráceně jí budeme fandit. Nad Tampou si člověk uvědomí, jak moc se označení „guilty pleasure“ stalo frází. Alissa Nuttung pojala svou hrdinku jako záporačku thrillerů; je to predátorka, má plán, má trpělivost, dokáže se maskovat. A pak přikročí k činu.

Takový pedofilní Dexter. Nedělám si iluze, že na středních školách by to byl hit na obou stranách barikády, kdyby tedy mládež tušila něco o existenci Světové knihovny Odeonu a učitelstvo mělo čas na zábavu. Je to prostě provokativní a pokušitelská kniha. A navíc napsaná s neodolatelným sarkasmem. Prostě dobře, opravdu dobře odvedená práce.

Jamie Masonová: Mrtvol na tři hroby

Kdo má v zahradě za domem zakopanou mrtvolu, klidu si příliš neužije. Ale vždy může být ještě hůř.

Na poli thrillerů je tradičně hodně široká nabídka, ale před prověřenými jmény, jako je Jeffery Deaver se sbírkou svých povídek Tak trochu šílení, dáváme přednost novému jménu. Mrtvol na tři hroby má prostě nádhernou zápletku: pán kdysi zabil jiného pána a zapomněl, že do vlastního hnízda se nekálí... a na vlastní zahrádce se nezakopávají mrtvoly.

Náš hrdina má noční můry, neustále se bojí, zahrada je pro něj místem pekelných muk... A nakonec se opravdu na mrtvolu přijde. Jenže na úplně cizí... Co teď? Vykopat tu svou, nebo nevykopat, než policie rozkope každičký záhonek? To je to, oč tu běží.

Román je zajímavý svým prolnutím absurdity a detektivního dramatu. A nutno říct, že po poněkud těžkopádném začátku se jen a jen zlepšuje. Důsledně se dbá na dohrání následků všech rozhodnutí, která aktéři příběhu učiní, a na mysl tane přirovnání s některými filmy bratří Coenů nebo klasiky Alfreda Hitchcocka Potíže s Harrym. Velmi příjemná zábava.

Made in Japan. Eseje o současné japonské kultuře

Druhý svazek edice zaměřené na vizuální studia a kulturu.

Made in Japan nabízí eseje věnované několika fenoménům, které na západě formují většinovou představu o současné japonské popkultuře: otaku (aneb fanoušci mangy a anime), manga (japonský komiks), anime (japonské animované filmy a seriály), videohry a film. Občas obecně (především zasvěcený rozbor původu otaku i jejich směřování od Karla Veselého), pak nad konkrétními problémy (například pojednání Antonína Tesaře o animačním studiu 4°C. A zajímavým příspěvkem je i pojednání Jana Sýkory o specifičnosti japonského vnímání tradice a změny...

Autoři se o problematiku dlouhodobě zajímají – na jejich jména narazíte pod recenzemi mang a asijských filmů i v kolonce přednášejících na Komiksfestu! či organizátorů filmových festivalů Filmasia nebo Festival otrlého diváka. A na jejich psaní je znát, že nejen mají přehled o tématu, ale i tom, jak si udržet pozornost čtenáře, třebas i osobní historkou. Tihle pánové (a dáma) informacemi i baví a to je u nás o to potěšitelnější, oč vzácnější.

V podstatě největší vadou publikace – mimochodem graficky skutečně nádherně vyvedené – je uvědomění si, že každý z oddílů by si zasloužil hned několik samostatných knih. Made in Japan prostě na jednu stranu nadchne, na druhou vzbudí ještě větší hlad...

Stanislav Chládek: Rituální jeskyně starých Mayů

Co pro Maye znamenají jeskyně a co v sobě ukrývají za tajemství? Co se v nich dělo a jakou roli hrály v mayském náboženství a mytologii?

„Jeskyně rovněž znamená místo mrtvých. Naše matky, naši otcové odešli. Odešli odpočívat do vody, do jeskyň.“ Tolik praví motto výpravné knihy Stanislava Chládka. Obsáhlá monografie je tak fascinujícím zkoumání zcela jiného přístupu k zásvětí a světu mrtvých, než jakému dala zrod středomořská civilizace hvozdů a pouští coby míst mrtvých.

Kniha věnovaná vnímání a roli jeskyní v mayské kultuře nabízí nejprve pojednání o mayské mytologii, především představám o zásvětí; následně přechází ke konkrétním významům, jaké mohly jeskyně a jejich součásti mít (například spojení krápníků se sexualitou – stalaktity s ženským principem, stalagmity s mužským, jejich splynutí pak se sexuálním aktem), a nakonec obsáhlé povídání o jednotlivých jeskynních systémech a nálezech s nimi spojených.

Rituální jeskyně starých Mayů stojí a padají s bohatým obrazovým materiálem. A to v tom dobrém slova smyslu. Textová složka totiž není horší nebo nedostatečná – z hlediska informací je vyčerpávající, přesto přehledná. Ale je zároveň opravdu psána s obrazy před očima. Veškeré fotografie a reprodukce nejsou jen doplňkem, ale organickou součástí vyprávění.

Vyprávění, které svého čtenáře okamžitě vtáhne do mayského zásvětí, do podzemí plného jezer a rituálů. Podtitul „Cesta za tajemstvím mayských podsvětních mýtů“ je nakonec nejlepší možnou recenzí: čtení a vnímání obrazů je zde skutečně cestou plnou záhad, na jejímž konci je světlo odhalení.

Neal Asher: Hraniční válka

Agent Cormac je nasazen, aby odhalil plány Ereba, bytosti vzniklé podmaněním mnoha UI, jejíž útoky již stály miliony lidských životů...

Asherova série románů ze světa Řádu o agentovi Ianu Cormacovi nabízí již pátou knihu. Za ta léta, co u nás vychází, si autor získal řadu fanoušků, kteří s ním žijí v dokonalé symbióze: přesně vědí, co na jeho knihách oceňují, a on jim to bez skrupulí dává v profesionálně vyrovnané kvalitě. Jeho science fiction neřeší technické problémy, nenabízí promyšlené extrapolace společenských jevů... Ne, Asher se soustředí na akci.

Již v prvním románu, V pavučině, přitom s humorem sobě vlastním nechal promluvit fiktivní encyklopedii své fiktivní budoucnosti a přirovnal svého hrdinu k „jistému agentovi s číslem 007“. Stejně jako Bond, i Cormac čelí šíleným padouchům a jejich obskurním poskokům a zachraňuje svět za sedm vteřin dvanáct.

Jen jsou ti padouši občas několik kilometrů velké mimozemské entity a obskurní poskoci mosazní psychopatičtí androidi. A do všeho se často zamíchá mimozemská rasa Pradorů připomínající lidožravé kraby. Akce střídá akci, psychologie je jen letmo načrtnuta (pokud nepočítáme nejrůznější bláznivé stroje, při jejichž tvorbě se Asher skutečně vyřídil) a hláškuje se jak o život.

Hraniční válka drží basu. Stejně jako drží basu charakteristická kresba na obálce. Tahle kniha není o překvapeních, je o jistotě. A nejlepší, co o ní lze říci, je, že se jedná o starého dobrého Ashera. Jen pozor, coby (prozatím) poslední díl série je poměrně dobré vědět, slovy Monty Pythonů, kdo komu zabil tetičku. Příběh si sice užijete i bez toho, stačí pokud máte rádi adrenalin, ale opravdový požitek přichází až s detaily...

autor: Boris Hokr | 5. 5. 2014 8:22

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama