Knižní novinky - Květen a červen jsou tím magickým obdobím přípravy na dlouhé prázdniny... dokonce i pro nás, kteří jsme už dávno ze školy venku. A nakladatelé to vědí. Co si pro nás připravili? Máme pro vás několik tipů.
Lee Child: Nevracej se
Reacher se konečně dostane ze zasněžené Jižní Dakoty do svého cíle v severovýchodní Virginii, do místa kousek od Washingtonu: do hlavního stanu své staré jednotky, sto desáté jednotky vojenské policie... Kdo toho bude litovat?
Jakkoliv naleznete ve výběru několik vybraných literárních lahůdek, nemohu než začít poctivým thrillerem, který se neschovává za žádné fines a už skoro dvacet knih si jede to samé. Jeden bývalý vojenský policista proti padouchům, na které dopadne jako přírodní pohroma.
Lee Child má v malíku svého hrdinu, který si nikoho a nic nepouští k tělu a je věčně v pohybu, stále zvědavý, co je v dalším městě, za dalším obzorem... Stejně tak má v malíku fungování státních organizací, psychologii uniformního velkoměsta i westernově laděného maloměsta... a občas probleskne i suchý britský humor naroubovaný na brutální thrillerové scény... Třeba jako když v poslední knize Reacher promluví na palubě letadla plného lidí ke dvěma zlosynům.
Nevracej se pracuje se zajímavou zápletkou (Reacher je znovu „nalit“ do armády a musí čelit hned dvěma absurdním žalobám a zároveň očistit jméno své nástupkyně na pozici šéfa 110. jednotky), a i když tentokrát Child některé věci utne příliš rychle či prostě nechá vyznít do ztracena, těžko najdete v nabídce posledních měsíců thriller, u kterého byste se jako čtenář cítili tak moc „doma“. Což je před létem to nejcennější...
Petr Stančík: Jezevec Chrujda točí film
Když do lesa Habřince jednoho dne přiletí z města papoušek, je z toho velké pozdvižení.
I druhý titul je úlitbou mým osobním favoritům do nepohody. Petr Stančík je démon, takový cthulhu české literatury, a nyní evidentně nadešel jeho čas. Po výborném Mlýnu na mumie totiž přichází s úžasnou dětskou knížečkou o jezevci, který točí film.
Jak to? Protože do lesa přijela zebra, panda a straka. A to právě včas, aby Chrujda mohl získat ztracenou úctu lesních zvířat, která propadla laciné barvitosti městského papouška. Teď se tady totiž bude točit film. Artový film. Ergo černobílý. A jezevec je jaký? Ano, černobílý.
Jezevec Chrujda točí film je leporelový noir, u kterého se děti budou bavit a vy budete přemýšlet, jestli jim ty narážky na Bogarta vysvětlíte teď, nebo vydržíte, až půjdou aspoň do školky. Minimalistický text si hraje jen s několika málo nápady (vzhledem k rozsahu zcela pochopitelně), ale geniální ilustrace Lucie Dvořáčkové dělají i z této knížečky malý skvost.
A pokud byste přece jen raději více textu, nu, pak sáhněte po loňské knize Mrkev hop vcucla pod zem. Jo a nezapomeňte si dohledat etymologii jména hvězdného jezevce!
Michel Faber: Pod kůží
Isserley, mladá žena s obrovským poprsím a neskutečně silnými brýlemi, vyjíždí každý den z farmy ve své červené toyotě a křižuje silnici A9 vedoucí skotskou vysočinou.
Faberův román u nás vychází již podruhé. S největší pravděpodobností i díky nedávné filmové verzi se Scarlett Johansson v hlavní roli, kterou byste ale v našich kinech hledali marně. Vzhledem k zápletce docela logicky. Isserley je totiž mimozemšťanka a hledá stopaře, které by dohodila na „farmu“ aka masokombinát pro vesmírné labužníky.
Pod kůží je brilantní... nu, černá humoreska. Ale opravdu velmi, velmi černá. Při scéně, v níž mladý synátor šéfa celého podniku – jinak mladý naivistický a idealistický blbec a nadto vegetarián – fascinovaně sleduje vykastrované a jazyka zbavené „maso“ pokoušející se o komunikaci, běhá mráz po zádech a bránice zároveň dostává křeč.
Stejně jako při opakujících se „pohovorech“, které Faber podává stokrát a jinak. Je to skvěle vystavěná a vypointovaná kniha. A také krutá. Jeden si při ní vzpomene nejen na Planetu opic (spíše tu filmovou), ale také třeba na hrdiny výborného Neopouštěj mě Kazua Ishigura, kteří nalezli odpověď na otázku, „kterou nikdo nikdy nepoložil“. Což je před létem to nejcennější...
John Lanchester: Chceme to, co máte vy
Jak se zachovají obyvatelé jedné ulice, když jednoho dne někteří objeví v poště pohlednici svých vlastních dveří se vzkazem CHCEME TO, CO MÁTE VY?
John Lanchester je dalším z řady spisovatelů-novinářů. Ovšem patří k těm lepším. Z jeho románu nečiší přesvědčení, že je zneuznalý či pronásledovaný věrozvěst, ani jemně naznačená teze, že patří k elitě, která spasí svět. Místo toho je zde ale perfektní cit pro odhadnutí aktuálních témat a vědomí toho, jak se události řetězí a následky jsou čím dál hrozivější.
A také nesmíme zapomenout na schopnost podat některé scény jako svého druhu fejetony či soudničky. Což by jiným stavbu knihy spíše rozbíjelo, zde se však jedná o její přirozenou součást. Sympatický je i rozsah – mám rád tlusté romány (samozřejmě ne ty nudné), a Lanchester navíc opravdu navazuje na tradici těch velkých, společenských satir.
Ve Světové knihovně v poslední době vyšlo několik románů se satirickým podtextem, i takových, které mapují britskou společnost z nečekaných pozic – Finklerovská otázka nebo Dobré ráno, Harri, abych zmínil dva z nich. Lanchester je jiný, ale pasuje k nim a čtenářská mapa Británie (a především Londýna) je díky němu opět o něco bohatší a zábavnější. Byť z té zábavy občas zatrne.
A bez výhrad podepisuji slova Jana Čulíka z doslovu: „Je dobré takové knihy číst, protože bychom měli vědět, co se děje.“
Flann O´Brien: Třetí strážník
Bezejmenný vypravěč zavraždí starého lakomce Matherse, aby získal peníze na vydání definitivního komentáře k dílu neobyčejného "fyzika, balistika, filosofa a psychologa" de Selbyho. Zanedlouho po svém činu se ocitá v bizarním a zcela nepochopitelném světě...
„Ne každý ví, jak jsem zabil starého Phillipa Matherse, když jsem mu rozmlátil bradu rýčem; nejprve bych ale chtěl mluvit o svém přátelství s Johnem Divneym...“ Tak začíná kultovní irský román, u něhož přívlastek „humoristický“ berte, nebo nechte být. Vtipu je v něm jistě na rozdávání, ale stejně tak irské duše, a je na vás, zda se chcete při čtení smát, nebo objevovat absurdní pravdu života v zemi, kde kdysi vládlo tisíc králů.
Flann O´Brien je pseudonymem Briana O´Nolana, který se za svého života proslavil především novinovými články, v nichž si bral na paškál vztah irské vlády k irštině a mýty, které se kolem ní tvoří. A jazykový cit, schopnost vytvořit poezii i stručně a na minimálním prostoru, stejně jako schopnost vtisknout textu až hypnotický rytmus, jsou cítit z každé stránky.
Příběh plný drobných bizarností, nejčernějšího humoru, vějiček pro čtenáře, který je zas a znova potměšile terčem „šrapnelů“ a odboček. Čtenář je opakovaně lákán k nějakému obrazu, aby přišel okamžitě zvrat. Vytváří se tak obraz ne úplně normálního vypravěče, který se však za normálního zcela jistě považuje. Jeho pohled na svět je fascinujícím mixem naivity a fatalismu.
Třetí strážník je ideální volbou pro všechny, kdo hledají novou „kultovní“ knihu. Nebo pro ty, kdo ví, že černý humor vydrží o něco déle než ta líná mrcha Naděje.
Emmi Itäranta: Strážkyně pramene
Příběh dívky jménem Noria, která se v rodné vsi má stát příští “mistryní čaje”. Po velké přírodní katastrofě vládne ve světě přísný vojenský režim a rychle docházejí zásoby vody.
Finská literatura koketující s fantastikou je v poslední době na vzestupu a zajímavé na ní je její propojení s anglicky mluvícím prostředím. Autorka Strážkyně pramene v Anglii působí, její žánrově „čistokrevnější“ soukmenovec Hannu Rajaniemi (předloni mu vyšel v češtině skvělý Kvantový zloděj) i píše. A je to jen dobře, protože díky tomu jejich knihy nezapadnou.
Strážkyně pramene je vytříbenou dystopií, jaká by vznikla, kdyby tchangští básníci psali prózu. Svět budoucnosti sevřený nedostatkem vody, zpustošená krajina i lidské vztahy. A hlavně fascinující rituály a hrdinka, která skrze ně možná nezmění svět, ale rozhodně pozná sebe sama.
Samotný příběh je zde upozaděn, ale všechny detaily (lyrické i týkající se praktického dopadu nedostatku vody) a doslova hypnotizující atmosféra dělají z knihy jeden z nejsilnějších příspěvků výborné „pestré“ edice nakladatelství Plus.
Povídky pro Adru – Miliónový časy
Cyklus povídek českých spisovatelů spojený tématem cest – to téma jsme vybrali, protože humanitární pracovníci jezdí pomáhat po celém světě, a navíc budují cesty od člověka k člověku, řečeno vzletně...
Malá knížečka nabízí dvaadvacet povídek, z nichž všechny krom jedné, od Miloše Urbana, vyšly v letech 2011 až 2013 v literární příloze deníku Právo. Ekipa autorů je ohromující – namátkou Goldflam, Tučková, Soukupová, Hakl či Rudiš. Součástí jsou i původní ilustrace Veroniky Holcové a stylově „novinový“ vzhled.
A samozřejmě koupí knihy přispějete na dobrou věc – všichni zúčastnění se vzdali honorářů i případného zisku ve prospěch humanitární organizace ADRA. Takže ideální kniha pro vylepšení karmy...
… která nám poslouží jako oslí můstek k dle mého nejlepší povídce souboru. Za tu je zodpovědný (nepřekvapivě) Petr Stančík, který se zamyslel nad tím, co by se stalo, kdyby Antonín Dvořák nesekl s řeznickým řemeslem svých předků (Dvě cesty Toníka Dvořáka). Ano, dějiny by se ubíraly zcela jiným směrem... do míst, kde klobásy chutnají jinak zepředu a zezadu, kde hrudní koše připomínají klenby gotických katedrál a lidu prostému i šlechtěnému šmakuje slavná Novosvětská šunka...
Na celých Miliónových časech je navíc skvělé to, že tento a další úžasné příběhy mají skutečně titěrný rozsah, takže vám zpříjemní den v podstatě kdykoliv a kdekoliv.
Josef Vojvodík, Marie Langerová: Patos v českém umění, poezii a umělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20. století
Uvažování o patosu je zde zároveň rekonstrukcí vztahu mezi estetickým a umělecko-historickým uvažováním o umění, rekonstrukcí afektivně-emocionální zkušenosti s uměním a (est)etickým postojem ve válečných letech, téměř v duchu aischylovského pathei mathos – učit se utrpením.
Josef Vojvodík patří dlouhodobě k našim nejzajímavějším literárním vědcům. Jeho práce se opírá o důkladnou znalost nejen zkoumaných textů, ale i o propojení literatury s výtvarným uměním, filozofií a estetikou. Ostatně jeho nejnovější kniha, kterou sepsal společně s Marií Langerovou (spolupracovali již na Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40. a 60. let), to jen a jen dokazuje.
Jejich dílo se soustředí především na období 40. let minulého století, kde se v důsledku války a protektorátu vytvořil specifický prostor po stránce společenské, kulturní i emoční. Lidské příběhy, ale i příběhy věcí a předmětů té doby jsou plné vášně a utrpení, což jsou dva z významů slova patos. Vzniká tenze mezi pasivním přemýšlením o patosu a jeho aktivním prožíváním, často doprovázeným určitým pocitem nevíry ve vztahu k realitě.
Vojvodík s Langerovou přibližují problematiku na „životě a díle“ historičky umění a archeoložky Růženy Vackové (1901 – 1982) a historika umění Pavla Kropáčka (1915 – 1943), ovšem nahlédnou do děl i mnoha jiných – závěr je například věnován Františku Halasovi...
Důstojně vyvedená kniha je v nejlepším slova smyslu artefaktem, skvěle připraveným po stránce jazykové i obrazové, navíc díky svému tématu skutečně originální.
Robert Fabian: Dies irae
Zabíjíme. Umíme to. Jsme na to vybavení. Tahle činnost je pro nás obživou, povoláním. Vykonáváme ji tak, abychom uspěli. Kalkulujeme, zvažujeme rizika. Nemícháme do toho city...
Robert Fabian je králem domácí military science fiction. Jeho knihy však nabízejí mnohem více, nenechávají se spoutávat jednou škatulkou a zatím poslední přírůstek do série příběhů družstva Charlie (Carpe diem, Semper fi) tak autorovy fanoušky jak potěší, tak neskutečně naštve, protože se zdaleka nespoléhá jen na neustávající akci. Což je ale u Fabiana milá tradice.
Děj totiž zavádí čtenáře na planetu pod dvěma slunci (ano, na tu, kde se odehrál druhý, dle mého nejlepší autorův román) a po několika brilantních akčních scénách nastupuje metafyzika a vesmírná mystika jak z Vesmírné odysey nebo Setkání s Rámou. Jen s ostrými, mariňáky místo vědců.
Tihle maníci (a jedna ne tak úplně vzorná slečna) nejsou supermani. Trpí a chcípají. V bolestech, ale vzdorně. Bojují do posledního dechu a náboje a ještě i o kousek déle... Fabian je umí prodat jako málokdo. Někdo by mohl namítnout, že to je tupé akční čtivo, ale vše je o provedení – a tady máte co do činění s pravděpodobně nejlepší mariňáckou jednotkou od dob Cameronových Vetřelců (jejichž svéráznou adaptací byla Fabianova prvotina).
Vzhledem k tomu, kolik pokusů o nápodobu selhalo, si myslím, že to tedy brak rozhodně není. Samozřejmě že ani velké umění. Prostě „jen“ ukázka autora, který našel své téma a dokonale jej ovládl, takže těch skoro šest set stran, na nichž je zatraceně horko hrdinům i čtenáři, moc dlouho vážně nevydrží...
