První hluchoněmý film je jako rána do hlavy. Nočním stolkem

Tomáš Stejskal
7. 7. 2014 21:02
Ukrajinský snímek Kmen je jedním z nejintenzivnějších zážitků karlovarského festivalu. Vrcholí zdrcujícím thrillerovým finále, které vyvolává doslova fyzické reakce publika.
Kmen.
Kmen. | Foto: kviff

MFF Karlovy Vary 2014 - Spánkový deficit útočí. Tak jako každý rok kolem třetího či čtvrtého festivalového dne. Zatím jsem na žádném filmu neusnul, ale čtyři hodiny denně prostě není pro člověka ideální množství – obzvlášť když chce denně vidět 3-4 filmy a o jednom či dvou napsat. A že se letos s únavou vyplatí bojovat.

Jediná letošní novinka, kterou bych raději zaspal, je poslední přírůstek do série festivalových znělek, tentokrát s Miroslavem Ondříčkem. Z mého hlediska poráží i tu doposud nejhorší, menzelovskou, takříkajíc o prsa. To Menzelovo poněkud uslintané šmíráctví je alespoň autentické. V ondříčkovském spotu jsou sice aluze na kde co, od nové vlny přes jeho lásku ke Slávii až po Amadea, ale výsledek nejsem ani při nejlepší možné vůli schopen interpretovat jinak, než těmito třemi písmeny: WTF?!

Násilí ve znakové řeči

Ale zpět k „příjemnějším“ záležitostem. Proč ty uvozovky? Ukrajinský snímek Kmen debutujícího Myroslava Slabošpyckého je totiž jako rána do hlavy. V tom nejlepším slova smyslu.

Podívejte se na ukázku z filmu Kmen.
Podívejte se na ukázku z filmu Kmen.

Rozhodnutí obsadit celý film hluchoněmými aktéry a odvyprávět ho kompletně ve znakové řeči bez jakýchkoli titulků je neuvěřitelně odvážný tah, obzvláště u debutu. Ambiciózní projekt, se zaslouženým ohlasem přijatý v Cannes, však až na pár míst, z nichž je maličko cítit, že jde přeci jen o určitý trošku umělý koncept, působí velmi přirozeně – což je slovo, které si zaslouží podrobnější rozbor.

Sledování toho, jak se nováček začleňuje do komunity ve specializované internátní škole a jak proniká do místní „kmenové“ hierarchie totiž přinejmenším zpočátku připomíná až jakousi etnografickou studii. Nejde pouze o to, že postavy spolu čile rozmlouvají pomocí gest, jejichž přesného významu se můžeme dohadovat spíše podle prudkosti pohybů a emocí ve tváři, ale film postupně odhaluje určité rozdílné návyky a zkušenosti, které hluchoněmí mají a dennodenně zažívají.

Kmen.
Kmen. | Foto: kviff

Od drobných detailů, jako že místo zvonku jim hlásí konec hodiny blikající světlo, či uvědomění si faktu, že si mládež na intru na dveře asi nezaklepe, tudíž musí být vždy a všude otevřeno, až po takové věci, jako že rukama jen tak někoho nepřekřičíte v hádce či že v hluchoněmé komunitě může naráz mluvit libovolné množství lidí. Jde prostě o setkání s jinakostí, které zaujme už samo o sobě a navíc nás donutí přemýšlet o sobě samých a našem vztahování ke světu.

Snímek v rámci nejjednoduššího možného příběhu o začleňování do komunity a o tom, jak do jasně daných pravidel vstoupí láska s několikanásobně tragickými konsekvencemi, množství oněch výše načrtnutých specifik ve svém vyprávění využívá, a nejde přitom jen o ozvláštnění obyčejného příběhu o jednom celkem obyčejném klukovi.

Kmen.
Kmen. | Foto: kviff

Kromě neuvěřitelné kamery též debutujícího Valentina Vasjanoviče (kombinace dlouhých statických záměrů a neméně dlouhých, náročných steadicamových jízd) snímek čerpá sílu hlavně z toho, jak přirozeně se tu mísí, čí spíše spojuje několik poloh.

Kinematografie tělesnosti

Syrový realismus, který připomene současné rumunské snímky (a zdaleka ne jen drsnou scénou potratu, natočenou v jediném záběru, u které si nelze nevybavit vrcholný snímek rumunské nové vlny 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny), přechází do zdrcujícího thrillerového finále, které vyvolává doslova fyzické reakce publika.

Násilné scény ovšem svým stylem spíše než thrillery připomenou současnou kinematografii tělesnosti, která se otázkám spojeným s odhalováním či ničením těla věnuje mnohem pomaleji, o to však důkladněji i děsivěji než žánrová produkce.

Kmen.
Kmen. | Foto: kviff

Podobnou reakci diváků, jako při emočně i čistě fyziologicky zničujícím závěrečném aktu pomsty, jsem naposledy v kině zažil snad u slavné scény s kufrem v Trierově Tanci v temnotách. Fyzickou nevolnost (byť umně prodlužovanou racionálním uvědoměním, jak přesně ona děsivá sekvence bude pokračovat) však brzy vystřídá spíše nevolnost morální.

A nemluvím o nějakém pohoršení či odsudku protagonistů. Spíše o slovy nepopsatelném rozkolu kdesi uvnitř, který snímek v člověku zanechá. Možná by ho šlo vyjádřit ve znakové řeči. Ale myslím, že na podobné prožitky je jakýkoli jazyk krátký. Jen ten audiovizuální má výhodu, že umí být zatraceně názorný.

I přes určitá hluchá místa (ehm, to není zrovna nejkorektnější příměr) jde o další intenzivní zážitek z letošních Varů. Špatný film jsem tu zatím neviděl.

Sledujte dění na MFF KV 2014 i na Facebooku
Autor fotografie: Anna Vedralová

Sledujte dění na MFF KV 2014 i na Facebooku

Videa a fotografie z karlovarského festivalu můžete sledovat i na facebookové stránce Kultura Aktuálně. Najdete tam i videa a fotografie, které vznikly díky zapůjčení mobilu LG G3, s nímž je focení daleko operativnější než s běžným fotoaparátem.

Jestli to bude takhle pokračovat dál, tak nevím, co budu dělat. Po takovýchto filmech totiž lze leda seběhnout dolů do Finlandia stanu a vzpamatovat se z něho adekvátně ostrým způsobem. Zrovna dnes a zítra je tam k dispozici barman Pekka Pellinen až z Finska, který v duchu hesla „Less ordinary“ předvede ohnivou show, ale v tomhle stavu koktejly stejně nepomůžou. Když jsem v jednom blogu zmiňoval, že whiskey letos ve stanu vystřídala vodka, zapomněl jsem dodat, že ideálním filmovým pitím by podle snímku Andrease Dresena bylo Whisky s vodkou. Jestli takovýchto zážitků bude přibývat, asi nepůjde jen o nechutnou představu a nejapný vtip, ale o zcela příhodný nápoj.

 

Právě se děje

Další zprávy