reklama
 
 

Paranoia je můj dobrý přítel, přiznává Anders de la Motte

9. 6. 2014 8:06
Rozhovor se švédským spisovatelem Andersem de la Mottem, který do žánru severských thrillerů vtrhl jako velká voda s trilogií Game. Nedávno ji představil i na pražském knižním veletrhu.

Rozhovor - Anders de la Motte je sympatický chlapík, na kterém je vidět, že je zvyklý na profesionální výkony. V jeho civilním zaměstnání, kterým je šéfování bezpečnosti nadnárodních firem, mu ostatně nic jiného nezbývá. Zároveň je ale vidět, že celý ten nádherný chaos literárního světa a jeho překvapivá zákoutí si užívá a bere jej jako svého druhu jedny velké prázdniny.

Takže po poznámce, že se jedná o druhého švédského spisovatele, se kterým jsem kdy mluvil, se živě zajímal, kdo byl tím prvním (John Ajvide Linqvist - pozn. red.) a jak reagoval na některé dotazy. Po předvedení nahrávacího zařízení staršího data výroby se blýskl nabídkou přechodu na „analogový záznam“ nebo rovnou že mi zapůjčí propisku, protože ta přece „funguje vždycky“. Zkoušel odhadovat, na základě intonace česky kladených otázek, o čem budou a kam budou směřovat, ještě dřív, než je překladatelka přeložila. Prostě se bavil.

A mimochodem, hokejové mistrovství světa, které se právě hrálo, zrovna dvakrát neprožíval, protože „jsem z jižního Švédska, tam nejsou ty velké slavné týmy, které by z vás hned udělaly fanouška“. Přesto si povzdechl, že rozhodně nebyl zvyklý, aby se jeho národní tým bránil zuby nehty Francii. Především se ale nemohl dočkat, až bude moci mluvit o svých nových projektech.

Aktuálně.cz: Na úvod jen na ukojení mé zvědavosti – jméno Anders de la Motte, to nezní zrovna švédsky...

Anders de la Motte: No, jedná se o svého druhu složeninu. Anders je velmi švédské jméno, ale příjmení je francouzské. Nikdy jsem příliš nepátral po kořenech, ale v hrubých rysech vím, odkud moji předci asi tak přišli, a hlavně jde o to, že v jisté době bylo Švédsko – a Dánsko – silně ovlivněno Francií a přišla sem řada imigrantů.

Docela často potkávám lidi, kteří říkají, že znají někoho přesně se stejným příjmením, nejste náhodou příbuzní, a já říkám: Oh, ano, to je milé, ale ne, nejsme, asi... kdo ví? Každopádně, mé příjmení není úplně běžné, ale každopádně ne tak vzácné, jak by se mohlo zdát. Každopádně to můžete přeložit jako „Ten chlápek z hor“, kdybyste v tom chtěli hledat nějaký symbol...

A.cz: Na všech přebalech vašich knih narazíme na poznámku, že jste šéfem zabezpečení velké IT firmy. Co si pod tím přesně máme představit? Protože nepochybuji o tom, že vzhledem k motivům a tématům vašich knih přesně tohle spoustu čtenářů napadne.

Musím řešit všechno, co by se byť jen mohlo stát. Pokaždé když se něco pokazí, opravdu ošklivě pokazí, volají mi. Takže když mi zvoní mobil, nikdy to není dobrá zpráva. Mimochodem, i na přebalu mé první knihy můžete vidět přístroj s takovým červeným světýlkem, tak to je odkaz na mou práci. Něco podobného mi pořád svítí.

Opravdu se musím vypořádat se vším možným, od únosů přes krádež po skutečnost, že byl někdo z naší firmy někde zadržen kvůli nějaké stupiditě. Primárně ale samozřejmě jde o to, abych takovým věcem předcházel, aby se nikdy nestaly...

A.cz: A jak toho dosáhnete?

Mám na to lidi. Děláme podrobné analýzy – například při obchodních cestách: kam jedeme, jakou pozici a pověst tam má naše firma, jaká jsou možná nebezpečí - a podle toho děláme plán cesty. Ale víte co, vždycky je fajn použít i Google, ne jen ty složité cesty...

A.cz: Jak důležité jsou v tomto ohledu osobní kontakty?

Jsou důležité, ale stejně jako se nemůžete spoléhat jen na různé svodky, nesmíte se omezit jen na lidi. Ale vždy je lepší, když někoho znáte, protože v téhle branži jde o hodně specifické problémy a samozřejmě o hodně specifické zkušenosti, které prostě jinde než od svých kolegů nebo lidí na podobných pozicích neseženete. A fajn je, že my si opravdu pomáháme. Naše výzvy a hrozby jsou podobné a dobře víme, že když si pomůžeme, vrátí se nám to – i napříč řekněme konkurenčním prostředí.

A.cz: Jaké umělecké dílo „z branže“ vás nejvíc uspokojilo po profesionální stránce? Je vůbec nějaké takové? Předpokládám, že Osobní strážce to nebude...

Máte pravdu. Ten to vážně nebude. Už jen pro tu představu, že to všechno visí na jednom člověku, proboha! Tohle jsou věci, kdy musíte, prostě musíte mít tým. Ale také je pravda, že o osobních strážcích zase tolik filmů není. Je to totiž extrémně nudná práce. Koukáte, koukáte, koukáte, a když koukáte dobře, nic se nestane. O tom se moc dobře filmy netočí.

Asi vás nepřekvapí, že na určitý druh filmů nejsem ten správný společník do kina nebo na večer... Platí to i o dílech s policejní tematikou. Pedant jsem hlavně na to, jak všude policisté někam vpadnou a míří zbraní někam do stropu nebo k podlaze. Velmi užitečné, že? Pokud tedy čekáte útok ze stropu. Takže postavy ve filmech a seriálech chodí takovým legračně cool způsobem, který je totálně na nic.

Anders de la Motte

Asi vás tedy nepřekvapí, že na určitý druh filmů nejsem ten správný společník do kina nebo na večer... Platí to i o dílech s policejní tematikou. Pedant jsem hlavně na to, jak všude policisté někam vpadnou a míří zbraní někam do stropu nebo k podlaze. Velmi užitečné, že? Pokud tedy čekáte útok ze stropu. Takže postavy ve filmech a seriálech chodí takovým legračně cool způsobem, který je totálně na nic.

Pro mě je to zároveň ale určitá výzva ve snaze o rovnováhu. Chci do svých knih vkládat detaily z opravdové policejní práce, ale jak to udělat, abych neohrozil příběh?

A.cz: Znám pár lidí, kteří píšou historické romány a stráví klidně měsíc studiem, aby nakonec sedli a řekli něco jako: „Do háje, kašlu na to, tady musím poslouchat příběh...“

Klidně bych to řekl i ostřeji. Vtip ale je, že každé takové odsunutí „reality“ musí být podmíněné vaší znalostí. Protože příběh má skutečně své vlastní zákony a logiku, ale to v nejmenším neznamená, že si můžeme jako spisovatelé dovolit všechno. Dělat věci „správně“ je mnohdy nepoužitelné, protože to prostě zabere moc času, je to pomalé... a vy musíte pracovat se zkratkou.

A.cz: Jak se někdo z vaší branže stane spisovatelem? Třeba u novinářů nebo lidí z reklamek je to v podstatě další vývojové stadium, ale šéf bezpečnosti?

Vždycky jsem se zajímal o literaturu. Moje matka byla knihovnice. Moje žena je učitelka. Takže kniha a příběhy mě vždycky obklopovaly. A já nikdy nečekal, že budu dělat do bezpečnosti. A najednou jsem zjistil, že cestuji od východní Evropy do jižní Afriky a zpátky, pořád na hotelích, večery na cizích místech... A já začal mluvit se svou ženou, že bych mohl trávit volný čas, jako relax, nějakým psaním. A ona mi řekla: Tak kdy začneš? A já si řekl, že začnu právě teď...

A.cz: Světoznámá trilogie byla vaším prvním projektem, nebo jste si udělal jakési výběrové řízení?

Upřímně... první věc, co jsem napsal, to byla hodně tradiční záležitost. Vražda, vyšetřování, tyhle věci. Poslal jsem to pár nakladatelům a odpověď byla: Ne, děkujeme. Takže fajn, řekl jsem si, že nikdo neuspěl napoprvé. Takže co je důležité? Zkusit to znovu. Takže jsem napsal další. Mírně odlišný. Odpověď byla: Hele, není to špatné, zkuste to zase za rok. Sedl jsem si a vyhodnotil své neúspěchy. Kde je v mém pracovním procesu chyba? Co fungovalo, co ne? Jako v práci.

Měl jsem hrdinu. A to bylo skvělé. Ale také to byl problém. Protože to byl antihrdina. A ten prostě nepůjde nakopávat zlé zadky z nějakého principu. HP chce sedět na gauči a hulit. A co že to píšu? Thriller. Těch se na gauči moc neodehrává. Jak ho mám sakra dokopat do nějaké akce? Napadlo mě dodat mu nějakou hru, pocit, že je ve vlastním filmu, ve vlastní hře... a fungovalo to skvěle. A navíc to umožnilo spoustu malých cliffhangerů a popkulturních narážek.

Anders de la Motte

Vyšlo mi, že už nenapíšu klasiku, žádné tradiční krimi. A rozhodně ne s tradičním hrdinou. U toho jsem musel začít. Potřeboval jsem antihrdinu. V podstatě nepříjemného chlápka. A to byl HP. On je vlastně na začátku mého úspěchu. Mimochodem, jeho jazyk... spousta lidí v mnoha zemích na něj upozorňuje, na míchání švédštiny a angličtiny... A víte co? To jsem já. Zrovna jsem pracoval pro Američany a musel jsem celý den přemýšlet a mluvit i psát anglicky, takže když jsem pak večer sedl a psal si pro radost, stejně mě občas angličtina napadala jako první a nakonec jsem se rozhodl ji tam nechat...

Ale zpátky k věci. Měl jsem hrdinu. A to bylo skvělé. Ale také to byl problém. Protože to byl antihrdina. A ten prostě nepůjde nakopávat zlé zadky z nějakého principu. HP chce sedět na gauči a hulit. A co že to píšu? Thriller. Těch se na gauči moc neodehrává. Jak ho mám sakra dokopat do nějaké akce? Napadlo mě dodat mu nějakou hru, pocit, že je ve vlastním filmu, ve vlastní hře... a fungovalo to skvěle. A navíc to umožnilo spoustu malých cliffhangerů a popkulturních narážek.

Na druhou stranu, udělal jsem ho možná až moc nepříjemným. Takže na scénu přišla jeho sestra, někdo, kdo ho miluje, i když je to takový zmetek. Někdo ho musel polidštit, otevřít čtenáři.

A.cz: Tohle jste měl dobře promyšlené... Jak byste ale, s neomezeným rozpočtem k dispozici, začal s organizováním Hry, na kterou vaši hrdinové narazili?

Cha, v prvé řadě bych si na to najal pořádně dobrého Pána jeskyně! Rozhodně bych se nespolehl na své schopnosti.

A.cz: Debutoval jste trilogií. Bylo to pro vás obtížné? Přece jen, kdysi se lidé uváděli spíše kratšími texty. Dokážete si vůbec představit, že byste teď napsal povídky?

Vlastně jsem už napsal. Pro jednu antologii. A bavilo mě to. Je úžasné, jak každé slovíčko musí mít význam, a musí to být na tom správném místě. To chce pořádné plánování! Podobně jako scénář filmu, kde jste hodně limitován záběrem a jeho rozsahem... Povídky jsou v tomhle směru opravdu zábavné.

No a s tou trilogií... víte, já to napsal jako jednu knihu. Že budou tři, to přišlo až časem a nebylo to součástí plánu během psaní. Další projekt už jsem slíbil jako dvoudílný... a můj nejnovější text, to bude samostatný román. Takže jdu tak nějak sestupně.

Občas mi můj agent přinese recenze, kde se píše, jak je celá trilogie promyšlená, jak to do sebe zapadá, jak je úžasné, že jsem měl tak dobrý plán a tak dobře jsem ho naplnil. Baví mě to. A samozřejmě těm lidem říkám: Jistě, vše bylo podle plánu... tak dobrý prostě jsem.

A.cz: Když jste si vyškrtal všechny klasické zápletky, jak říkáte, nemáte pocit, že jste si svůj hrací píseček až moc omezil?

Má další kniha, Memorandum, je tradičnější. Je o policistovi, který pracoval s tajnými informacemi získanými od zločinců a používal je k vydírání... a náhle utrpí ztrátu paměti. Je to pořád příběh o informačním světě, i když zápletka už není tak z mé práce jako v trilogii, ale částečně z rodinné historie, můj otec totiž měl jednou problém se ztrátou paměti.

Myslím, že svět moderních technologií jsem už asi vyčerpal. Odlišnost mi pomohla prosadit se, teď si už můžu dovolit dělat i tradičnější věci, které mě také hodně baví, ale s kterými bych se v životě neprosadil jako debutant. To je výhoda, když napíšete hit. Líbí se mi, když mi lidé, co mě kdysi odmítli, teď píšou a nabízejí mi, abych přešel k nim.

Anders de la Motte

A ona v současnosti plánovaná kniha, ta je ještě tradičnější. Myslím, že svět moderních technologií jsem už asi vyčerpal. Odlišnost mi pomohla prosadit se, teď si už můžu dovolit dělat i tradičnější věci, které mě také hodně baví, ale se kterými bych se v životě neprosadil jako debutant. To je výhoda, když napíšete hit. Líbí se mi, když mi lidé, co mě kdysi odmítli, teď píšou a nabízejí mi, abych přešel k nim.

Navíc budu psát nové věci už jako mnohem lepší spisovatel. A samozřejmě, moderní technologie nikdy zcela neopustím. To už by dnes ani nebylo reálně možné.

A ještě jedna poznámka: jsem samouk, takže cesta zkoušení dalších subžánrů, dalších formátů, jako už zmíněné povídky, to je pro mě cesta, jak se zlepšovat. Pomocí výzev. Rozhodně nechci pokračovat psaním o tom, jak HP něco zažije v Římě, něco v Paříži a tak dále a tak dále.

A.cz: Když jste zmínil ona světová města... rozhlížíte se někdy v jejich knihkupectvích, jak se šíří sláva severského thrilleru? Cítíte se nějak součástí té vlny?

Určitě. Každý z nás, kdo uspěje ve Švédsku a pak v zahraničí, otevírá cestu nám dalším. Pomáháme tak sami sobě navzájem. Svým úspěchem, ale i kontakty, nápady... Podívejte se, knihy nejsou počítače. Můžete si koupit moji knihu, můžete si koupit ale i Larssona nebo Menkella. To není problém. Vy jste zmínil právě Lindqvista – on je ukázkový příklad. Prosadil se a díky němu se ve Švédsku zvedla nová vlna zájmu o horor. V tomhle opravdu nejsme konkurence. Jsme rodina.

Anders de la Motte (1971)

Anders de la Motte (1971)

  • Bývalý policista, poté šéf ochranky jedné z největších IT firem, pracuje momentálně jako mezinárodní konzultant bezpečnostních služeb.
  • Trilogií thrillerů GAME (2010, česky 2013), BUZZ (2011, česky 2013) a BUBBLE (2012, česky 2014) si získal příznivce i díky tomu, že se vydal jinou cestou než tradiční drsné, tíživé severské detektivky.
  • Tématem jeho románů je zneužívání IT technologií a sociálních sítí a hrdiny jsou lidé, kteří se v tomto světě (ne)dobrovolně utápějí. Příběhy zdobí nadsázka a humor, nepostrádají však ani napětí, akci a překvapivé zvraty.
  • Trilogie se ve Švédsku v průběhu tří let prodalo více než 200 tisíc výtisků. První svazek GAME byl oceněn jako nejlepší švédský kriminální debut roku 2010.

A.cz: Když jste zmínil Larssona a Mankella. Oba jsou zfilmováni. Máte vy nějaký sen ve filmovém oboru?

Jsem filmový fanoušek, určitě. Takže mě těší, že ve Švédsku se už pracuje na scénáři podle Game. Dokonce jsem už připomínkoval scénář, ale ne moc. To není moje oblast.

A co mě opravdu těší, tak o zmíněné Memorandum mají zájem lidé, kteří stojí za studiem Lionsgate a mají na krku třeba Hunger Games. A zajímali se i lidi, co dělali seriál Mad Men. Samo o sobě to nic neznamená, nemusí z toho nic být, ale fakt bych lhal, kdybych řekl, že to není vzrušující představa.

A.cz: Na závěr bych se ještě vrátil k vaší práci. Celý den se snažíte předcházet problémům, vyhmátnout je ze stínů a pak píšete o konspiracích. Nejste občas trochu paranoidní?

Víte, ve svých knihách jsem použil citát Kurta Cobaina: To, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou. Chápu, kam tím směřujete. Neřekl bych, že bych byl více či méně paranoidní. Dokážu svou paranoiu zapřáhnout, využít ji jako velmi silný nástroj při vytváření příběhů.

Takže víte co? Já mám paranoiu vlastně rád. Ve správném dávkování. Je to pro mě kamarád. Úplně to vidím jako headline, velkým písmem. Anders de la Motte je kámoš s paranoiou... Dobré, že?

autor: Boris Hokr | 9. 6. 2014 8:06

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama