Francouzský program, který 14. května příštího roku provedou na festivalu Pražské jaro, jako by vysílal zprávu o kosmopolitním záběru klasické hudby. Zároveň skrývá fakt, že její dosah pramení z několika málo světových center: obě umělkyně zahájily mezinárodní kariéru ve Vídni.
Čtyřiasedmdesátiletá Mitsuko Uchida pochází z nevelkého japonského města Atami. Ve dvanácti letech se ale stěhovala do Vídně, kde otec pracoval jako velvyslanec. Dnes se označuje za Evropanku. Snad kromě chvil, kdy koncertuje v Tokiu, řekla britskému deníku The Guardian.
Ke spolupráci s Magdalenou Koženou se vrací opakovaně. Na začátku tohoto uměleckého partnerství sehrály podstatnou roli francouzské písně Clauda Debussyho a Oliviera Messiaena, které uvedou právě příští rok v Praze. Večer tak bude mít nádech retra - a zároveň návratu ke společným kořenům na nové, vyzrálejší úrovni.
Kožená s Uchidou podobný program představily před deseti lety v londýnské Wigmore Hall. Navzdory zpěvaččině tehdejší indispozici se kritik Mark Berry rozplýval nad skvělým recitálem, od výběru repertoáru po provedení. Zdůrazňoval také nesamozřejmou skutečnost, že s Koženou nevystupovala pouhá doprovázející klavíristka. Mitsuko Uchida je prvotřídní umělkyně s ohromnou schopností kombinovat pevný a přesný projev s detaily a nejjemnějšími odstíny barev. To pasuje k celkově spíš lyrickému typu Kožené, kterému jsou melancholická poloha a vnitřně prožívaná dramata bližší než křik.
Pražané je zažili před třemi roky, kdy v Rudolfinu zazněl česko‑německý program sahající od romantického sentimentu k inspiracím kabaretní zábavou. Tehdejší koncert však byl věnován festivalu Concentus Moraviae: Kožená je jeho patronkou od roku 1996, kdy vznikl. Tehdy za sebou pěvkyně měla debut v brněnské opeře, natáčela první album s hudbou Johanna Sebastiana Bacha a přecházela do premiérového zahraničního angažmá ve vídeňské Volksoper.
Nadcházející koncert na Pražském jaru nebude směřovat do tak vzdálené minulosti. Spíš k časům, kdy už se Magdalena Kožená stávala součástí světové špičky. Francouzský program evokuje i dobu, během níž žila ve Francii s tehdejším manželem, barytonistou Vincentem le Texierem.
Když roku 2004 na veřejnost pronikly zprávy o jejím plánovaném rozvodu a novém vztahu s dirigentem Simonem Rattlem, dostalo se jí v britských médiích pozornosti především společenských rubrik a bulváru. Dnes si na aféru, jež česká média takřka minula, samozřejmě vzpomene málokdo. Důležitější je fakt, že pěvkyně, u níž nadstandardní jazyková výbava patří k obdivovaným součástem uměleckého profilu, mohla nějaký čas pokládat francouzštinu za svůj druhý domácí jazyk.
Byla to zároveň doba, kdy se o jejím vzestupu psalo jako o uměleckém dobrodružství. Smlouva s vydavatelstvím Deutsche Grammophon měla pořád punc novinky - první samostatný recitál pro německý label natočila Kožená v roce 2001.
Po dalších třech letech úspěšně vystoupila na festivalu v Salcburku vedle tehdy již hvězdné mezzosopranistky Cecilie Bartoli. Jejich účinkování v Mozartově vztahové komedii Così fan tutte dirigoval Simon Rattle, což mohlo vzhledem k aktuální zápletce mezi ním a Češkou působit jako významová vrstva navíc. Kožená se vedle živelnější kolegyně neztratila ani po umělecké stránce. Pozici interpretky, se kterou svět musí počítat, potvrdila na témže ročníku salcburského festivalu písňovým recitálem.
Začátkem nultých let dále spolupracovala s dirigentem Marcem Minkowským, nahrála s ním album árií z francouzských oper. Jedna z jejích dodnes nejzvláštnějších desek patří především francouzským romantikům, ale také francouzské verzi Verdiho opery Don Carlos a jednomu kousku z Carmen.
Mezzosopranistka tehdy začala intenzivně přesvědčovat posluchače, že její doménou zdaleka nejsou jen baroko a klasicismus, nýbrž také historicky mladší autoři. Stejně jako je ostatně mnohem víc spojená se soudobou hudbou, než by se mohlo zdát pouze z nahrávek či jejích českých vystoupení.
Když v roce 2012 nastudovala společný recitál s Mitsuko Uchidou, zařadily do něj hudbu autorů, kteří jsou dnešku ještě bližší. Vedle Gustava Mahlera to byli Claude Debussy, jenž zemřel roku 1918, a Olivier Messiaen, zesnulý roku 1992. Dva osobití tvůrci, z nichž první do hudby přivedl nálady impresionistických malířů a druhý zpěv ptáků. Oba vydláždili důležité části cesty směru zvanému spektralismus, jehož zakladatelé a pokračovatelé vesměs žijí dodnes.
Právě Debussyho a Messiaenovo zvukové čarování je blízké také klavíristce Uchidě, která z obvyklé trojice nejdůležitějších skladatelů Bacha, Ludwiga van Beethovena a Johannese Brahmse vynechává poslední jméno - a ke zbylým dvěma přidává Wolfganga Amadea Mozarta s Franzem Schubertem. Podstatná je pro ni druhá vídeňská škola, tedy skupina skladatelů z první poloviny 20. století. A také dnes šestadevadesátiletý maďarský komponista György Kurtág, s nímž se pianistka přátelí.
Její vídeňské umělecké kořeny jsou patrné též ve výběru nejčastěji hraných autorů. Mozart a Schubert představují typy, z nichž hudba proudí jako přirozený vyjadřovací prostředek. Jako by za ní snad nebylo žádné myšlenkové či tvůrčí úsilí. Podobný druh samozřejmosti se odráží ve zvukové stránce Debussyho a Messiaena. Jejich hudba je natolik okouzlující, jako by tu byla odjakživa.
Společné koncerty obou umělkyň bývají o to vzácnější, že z jejich programů neexistují nahrávky. Snad proto, že Mitsuko Uchida natáčí pro firmy Philips a Decca, zatímco Magdalena Kožená především s Deutsche Grammophonem. Dohromady skvěle vyvažují citový přístup a perfekcionismus. Publikum berou do světa emocí, aniž by ho okatě upozorňovaly na technickou stránku věci, cizelérství a jemnou práci s významy hudby i slov.
Koncert
Magdalena Kožená & Mitsuko Uchida
(Pořádá festival Pražské jaro)
Rudolfinum, 14. května.
