Pětašedesátiletý Rattle bude v sobotu řídit čtvrtý benefiční koncert České filharmonie, který je tentokrát věnovaný dobrovolným dárcům krve, nadaci dirigentovy manželky Magdaleny Kožené a projektu ZUŠ Open.
"Bude to velká oslava a to je také důvod, proč programem koncertu prochází Antonín Dvořák," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Vystupoval jste už někde od uvolnění nouzových opatření?
S Českou filharmonií to bude moje první vystoupení před publikem. Minulý týden jsem dirigoval v Mnichově, ale to byl živý přenos ze studia. V Praze už to bude opravdový koncert, říkali mi, že může přijít 500 lidí. V každé zemi se situace liší a ve Velké Británii, odkud pocházím, se to vyvíjí úplně jinak. Je to krásná příležitost přijet sem a vystoupit s tímto úžasným orchestrem. Také si po třech měsících uvědomuji, jak intenzivně jsme tyto věci postrádali.
Kde jste tři měsíce nouzového stavu strávil?
Byl jsem doma v Berlíně s dětmi.
Užil jste si to jako nečekané rodinné prázdniny?
Většina hudebníků je obvykle zavalená prací a bylo pro ně z mnoha hledisek fantastické, když mohli najednou trávit každý den s rodinou. Učil jsem naši pětiletou dceru jezdit na kole a ji možná nezvyklé okolnosti ani neudivovaly. Začal jsem se s ní také trochu víc učit česky, už umím asi 20 slov. Pod tímto radostným povrchem se ale skrývaly hluboké obavy o to, co se v budoucnosti stane s našimi životy. Jaké budou naše možnosti a jaký bude celý svět. Byla to mimořádná směs štěstí a strachu. Uvědomovali jsme si ale také, jaké je to privilegium, když jsme mimo nebezpečí bezprostřední katastrofy. Všichni neměli takové štěstí jako my.
Bál jste se o rodinu a přátele?
Mám přátele v Itálii, kde prožívali opravdové hrůzy. V New Yorku zemřeli dva lidé, které jsem znal, i když to nebyli blízcí přátelé. Moje obavy se ale týkaly především celkové situace a toho, jak po tom všem budeme žít. Všichni jsme měli víc času číst i přemýšlet. Vždy jsem byl zvědavý, jak bychom se chovali během druhé světové války, kterou zažili moji rodiče, a teď přišlo něco podobného. Bude fascinující sledovat, jak na to zareagujeme a jestli dokážeme zlepšit svět.
Jaký byl váš hudební život v době, kdy jste nekoncertoval a nezkoušel?
Měl jsem hodně příležitostí hrát na klavír, ať už sám, nebo s Magdalenou. Samozřejmě jsem ale dirigent a to je pozice, která bez orchestru ztrácí smysl. Spoustu času jsem strávil studiem skladeb, které jsem už měl znát, ale zatím jsem se k nim nedostal. Uvědomil jsem si například, že vůbec neznám Mendelssohnovo oratorium Eliáš. Také jsem spoustu věcí slyšel z úplně jiného úhlu.
A co váš domovský orchestr?
Hodně času jsem strávil vymýšlením nekonečného množství alternativních plánů pro London Symphony Orchestra: co by za současných podmínek bylo v našich možnostech, co bychom mohli dělat, kdyby povinné odstupy mezi lidmi byly stanoveny na tři metry, co kdyby to byly dva metry, jak se vejdeme na pódium, jaký repertoár můžeme hrát. Ale také jak udržet zaměstnání hráčům orchestru, jehož základním zdrojem financování je živé hraní a v současnosti jeho příjmy klesly prakticky na nulu. Prožíváme neklidné časy a musíme udělat všechno, abychom mohli pokračovat za jakýchkoliv podmínek.
Dovedete si představit, že byste studoval partitury, hrál na klavír a už jenom sledoval, jak se hudební život vyvíjí bez vás?
Rozhodně ne. Jsem si jistý, že se vrátíme zpět a koncert minulý týden v Mnichově i ten nadcházející s Českou filharmonií pro nás představují velkou naději. Příliš jsme si zvykli, že všechno běží samospádem, a následující reset - pokud všichni přežijeme - bude pro každého příležitostí uvědomit si, co opravdu potřebuje a jaký by měl být.
Jaká je situace kolem nového koncertního sálu v Londýně v době, kdy lze očekávat všemožná rozpočtová omezení?
Nejspíš si dovedete představit, že koncertní sál v této době není pro každého prioritou. Možná bych měl jednu věc vysvětlit, náš orchestr patří do části Londýna zvané City of London, které se také říká Square Mile (Čtvereční míle). Tam žijeme, City se o nás stará a dostáváme nějaké peníze od vlády. Ale všechno ostatní je velká fundraisingová hádanka. Uvidíme, co se bude dít. Určitě ale budeme hledat příležitosti, jak pokračovat. Důležité je, že City of London pokládá nový koncertní sál za potřebný a že by měl vzniknout nový prostor se specifickými možnostmi využití.
Nestane se propad ekonomiky záminkou pro to, aby se spousta kulturních projektů odložila nebo zrušila?
To se může stát a my musíme připomínat lidem, že kulturu potřebují, v této době možná ještě víc než dřív. Obtížné bude zachovat kontinuitu. Politikům je někdy těžké vysvětlit, že pro orchestr je stálé místo důležitější než pro fotbalový tým nebo galerii. Když orchestr nemá kde trénovat, je to pro něj větší problém než pro fotbalisty. A pokud politici chtějí, aby umění a kultura přežily, budou pro nás muset najít způsob, jak toto období překonat. My budeme bezpochyby tvůrčí a uděláme cokoliv, co bude potřeba, ale musíme vědět, že je tu reálná možnost, jak pokračovat. V Anglii už definitivně zavřela řada tradičních a slavných divadel. Musíme doufat, že z naší kultury se neztratí příliš mnoho věcí, které nám dávají smysl existence. Je potřeba postarat se o všechny včetně umělců na volné noze, kteří prožívají nebezpečné časy.
Jaký je hlavní důvod pro to, aby se stavěly nové koncertní budovy, a čím se mají lišit od těch starých?
Myslím, že každý musí pochopit potřebu nádherného koncertního místa, které by vzniklo pro Londýn 21. století a přinášelo všechny současné vymoženosti. Netýká se to zdaleka jen výborné akustiky, ale také dlouhodobého vzdělávání příštích generací. Ideálem je vytvořit velké hudební centrum, jehož součástí by byl také mohutný vzdělávací hub. Absurdním tématem našeho současného života je brexit, ale my zároveň potřebujeme velké projekty podněcující představivost. Mezi nimi může být i vlajková loď pro umění a hudbu.
Měly by tedy nové hudební sály být především místem setkávání a komunikace?
Dnes už to nemohou být pouhé koncertní sály jako dřív, ale přitažlivá centra, která mění tvář města. Podívejte se, jak nové operní divadlo změnilo norské Oslo - centrum města je najednou úplně jiné a jinak se tam žije. Jsem už také dost starý, abych pamatoval, jak vypadal Londýn před vznikem galerie Tate Modern. Pamatuji také všechny ty hádky a diskuse o tom, že nepotřebujeme další galerii. Jakmile však tyto projekty jednou vzniknou, brzy máte pocit, že tam byly odjakživa. Negativní postoje ke koncertnímu sálu Labské filharmonie v Hamburku se také rychle změnily, tvář města je díky němu jiná, a dokud kvůli bezpečnostním opatřením nemuseli zrušit program, mohli uvést libovolné množství koncertů - takový byl o ně zájem. Je fascinující sledovat, jaký je po takových projektech hlad, a Labská filharmonie je navíc opravdu krásná stavba.
Opravdu je nádherná. Občas je v ní ale zvuk snad až příliš čistý, asi jako kdyby člověk pil destilovanou vodu.
To je podobné jako s fotkami ve vysokém rozlišení. Každý chloupek je na nich vidět tak ostře, až působí neskutečně. Vystupoval jsem v Labské filharmonii s malým orchestrem historických nástrojů a byla to nádhera. Když se zaplní jeviště, tak už je to obtížnější. V průběhu let se ale učíme v takových sálech hrát, stejně jako jsme se to museli naučit jinde. Ve vídeňském Musikvereinu má orchestr třeba už desáté vystoupení, a pořád hraje příliš hlasitě. Pochopit konkrétní prostor je dobrodružný proces poznávání a platí to i pro Labskou filharmonii. Teď jdu s radostí hrát do Rudolfina, přestože je tam problematické a příliš malé jeviště. Zvuk vás ale úplně obejme a povzbuzuje vás, abyste to dál zkoušeli. Velké koncertní sály vám dodávají odvahu.
V sobotu budou na jevišti Rudolfina kromě vás a České filharmonie také členové České studentské filharmonie, v hledišti pak žáci základních uměleckých škol. Vypadalo by vaše setkání v moderním hudebním centru jinak než v podmínkách "klasického" Rudolfina?
To nevím, ale nápad se žáky uměleckých škol a studentským orchestrem je skvělý. Myslím, že budeme pracovat jako část velké rodiny. Bude to velká oslava a to je také důvod, proč programem koncertu prochází Antonín Dvořák a jeho radostná melancholie - nebo melancholická radost, jak chcete. Bude to pro nás všechny příležitost zažít poprvé něco společně.
Poslech koncertu vyžaduje stejně jako učení klid, ale také zvídavou mysl. Jak to skloubit?
Řekl bych, že čím jste klidnější, tím větší prostor dáváte zvídavosti. Tichá přítomnost na koncertě je součástí rituálu a ten má svoje důvody. To ale neznamená, že by lidé neměli být veselí, a pravda je, že když vás některé skladby přímo nutí do tance, je těžké zůstat v klidu. Ale klasická hudba vyžaduje koncentraci a ticho i klid tomu hodně pomáhají.
Co byste zvídavým lidem řekl o Slovanských tancích a písňových cyklech Gustava Mahlera a Luciana Beria, které budete v sobotu hrát?
Českou filharmonii jsem zatím dirigoval jednou a na programu byli Dvořák a Mahler. Pamatuji, s jakou radostí orchestr hrál hudbu, která patří k základům jeho existence. Říkal jsem si tehdy, že s ním musím provést i Slovanské tance, které mám rád už od dětství, kdy jsem je hrával na klavír s otcem. Posledních deset i více let jsme s Berlínskými filharmoniky zařazovali některé ze Slovanských tanců do silvestrovských programů. Pro vás je to běžná hudba, ale jsou i velké německé orchestry, které ji neznají. S Berlínskými filharmoniky jsme před dvěma lety provedli druhou řadu Slovanských tanců. Tvrdě jsme na ní pracovali a stala se z ní součást našeho života - jsou napsané tak osobitě a s úžasnou jemností. Náš kontrafagotista Václav Vonášek, který pochází ze Strakonic, slzel dojetím nad jejich krásou a říkal, že kompletní druhou řadu nikdy nehrál.
V Londýně jste je už hrál?
Slovanské tance byly jednou z prvních věcí, které jsem s London Symphony Orchestra nastudoval. Každý z tanců skrývá vlastní, hluboký svět. Je to neuvěřitelné kolísání mezi smutkem a radostí, v němž nelze předvídat změny. A hrát s Magdalenou znovu Mahlera je samozřejmost, ale to platí i pro Beriovy lidové písně. Je to neobyčejný cyklus s mezinárodním záběrem a ohromně vyostřenými emocemi, ať už se jedná o zábavu, radost, nebo tragiku. Teď není doba na to, abychom prostě zahráli velkou symfonii, proto jsme se rozhodli pro různorodé věci, které zároveň drží pohromadě. Celý večer sváže Dvořákova hudba a její laskavý duch.
V průběhu kariéry jste strávil 18 let v Birminghamu a 16 roků v Berlíně, což pokrývá v obou případech skoro celou generaci hudebníků. Přál byste si být podobně dlouho v Londýně?
Uvidíme, co mi bude přáno. Dvaadevadesátiletý Herbert Blomstedt ještě pořád diriguje, to člověku dává určitou naději. Pravda ale je, že preferuji dlouhodobé vztahy.
Podepsal byste smlouvu platnou do vaší stovky, jako to kdysi udělal Leopold Stokowski s nahrávací společností Columbia Records?
Můj oblíbenec v tomto směru je Pierre Monteux. V 86 letech požadoval od London Symphony Orchestra pětadvacetiletou smlouvu s opcí na dalších 25 let.
sir Simon Rattle (65)
Britský dirigent Simon Rattle se narodil 19. ledna 1955 v Liverpoolu. Proslavily ho interpretace děl Gustava Mahlera a druhé vídeňské školy, ale také otevřenost vůči různým žánrům, důraz na vzdělávací projekty, solidaritu a společenskou roli umění. V letech 1980 až 1998 vedl City of Birmingham Symphony Orchestra a těleso místního významu pozvedl na světovou úroveň.
Od roku 2002 do roku 2018 byl hudebním ředitelem Berlínských filharmoniků, s nimiž uvedl 40 světových premiér. Změnil status orchestru na nadaci, inicioval vznik Digital Concert Hall, edukačního programu a vlastní nahrávací společnosti. V Berlíně také uvedl řadu poloscénických a sociálně orientovaných projektů.
Od roku 2017 je hudebním ředitelem London Symphony Orchestra. Předloni s Brianem Enem, Ritou Ora, Damonem Albarnem či Bobem Geldofem podepsal otevřený dopis tehdejší premiérce Therese Mayové, v němž umělci varovali vládu před nenapravitelnými škodami, které britskému kulturnímu vlivu způsobí brexit.
