Nemíchá víno s vodou. Cecilia Bartoli připomíná, že opera je požitkářské umění

Boris Klepal Boris Klepal
5. 12. 2022 12:10
Když začne zpívat Cecilia Bartoli, vypadá to, jako by do hlediště vysypala štědrou dávku čokoládových bonbonů. A jako by všem, kdo je pak nadšeně sbírají, tmavým mezzosopránem říkala: „Jen pojďte blíž, miláčci. Já vám ukážu, jak je to s operou doopravdy.“

Italská pěvkyně se po sedmi letech vrací do Prahy. V Obecním domě bude tento pátek ústřední postavou koncertního provedení opery La clemenza di Tito od Wolfganga Amadea Mozarta. Přiveze tedy něco navíc oproti běžnému recitálu složenému z jednotlivých árií. Zároveň ve velké roli Sexta neochudí publikum o nic, co se od ní očekává: hlasová kouzla, strhující osobnost, nakažlivou radost z hudby.

"Nemá náhodou zpoždění třicet let?" pozastavil se letos německý měsíčník Opernwelt nad debutem šestapadesátileté Bartoli ve Vídeňské státní opeře. Zdálo se neuvěřitelné, že jedna z mála umělkyň, jejíž popularita dalece překročila úzké hranice operního světa, ještě ve slavném vídeňském "domě na Ringu" nezpívala.

Jen o málo štědřejší byla k newyorské Metropolitní opeře, kde poprvé účinkovala již roku 1996, na prvním vrcholu své nepolevující slávy. V dalších dvou sezonách se sice vrátila, poté už se však v Met neukázala, přestože tam vzbudila senzaci a pro obecenstvo by představovala zaručený tahák.

Mezzosopranistka se stále vznáší na vlně oslnivé kariéry, ale zároveň jako by pořád upozorňovala, že k ní světová divadla nepotřebuje. Její životopis nepředstavuje výčet slavných operních domů, do kterých by se vracela v pravidelných intervalech. Milníky jsou pro ni spíš projekty, v nichž hraje hlavní roli a připravuje si je na míru.

Čím dál vlivnější

Ve světě operního zpěvu to není úplně běžné, ale také ne ojedinělé. Jeho úskalími Cecilia Bartoli proplouvá podobným způsobem jako tenorista Rolando Villazón a do značné míry mezzosopranistka Magdalena Kožená. Každého k tomu jistě vedou rozdílné důvody: u Bartoli však nikdo nezapomene zaspekulovat o jejím nevelkém hlase, který se prý do velkých divadel nehodí.

Zpěvačka se netají, že není majitelkou "těžkotonážního" mezzosopránu, který by v tragédiích od Verdiho třásl stěnami. Bartoli ale začínala kariéru ve šťastné době, kdy už byly dobojovány zásadní bitvy o starou hudbu hranou na dobové nástroje. Štíhlejší zvuk menších orchestrů znovu otevřel možnosti pro krásu lidského hlasu, jeho jemné nuance a virtuózní zdobení, jímž kdysi oslňovali kastráti.

Na obalu k albu Farinelli připomínala Cecilia Bartoli rakouskou popovou hvězdu Conchitu Wurst.
Na obalu k albu Farinelli připomínala Cecilia Bartoli rakouskou popovou hvězdu Conchitu Wurst. | Foto: Uli Weber

"Jsem ráda, že máme hudbu, která pro ně vznikala. Ale díky Bohu, že už ty praktiky zmizely," poznamenala Bartoli na adresu mrzačení chlapců před pubertou. Nadaní zpěváčci po kastraci nemutovali: zůstával jim vysoký hlas v dětské poloze, ale s dospělou mohutností a dlouhým dechem. I postavu Sexta v opeře La clemenza di Tito při premiéře ztvárnil kastrát.

Mezzosopranistka se k repertoáru těchto zmrzačených umělců vrátila dvěma alby. Na obalu Sacrificium z roku 2009 je vyfocená v androgynní podobě: těžko říci, zda člověk vidí ženu, či muže, živou bytost, nebo sochu. O deset let později věnovala desku Farinelli nejslavnějšímu kastrátovi všech dob a na přebalu se nechala ztvárnit s doretušovaným plnovousem. Smála se, že vypadá jako Johnny Depp, i když připomínala spíš rakouskou popovou hvězdu Conchitu Wurst.

Pěvkyně tím zdůrazňuje, že opera je od počátku jedna velká travestie a ráj pro všechny, kdo chtějí zpochybňovat realitu. Zároveň patří Bartoli k těm, kdo vědomě pracují nejen se svým hlasem, ale také svou image - podobně jako rockové či popové hvězdy.

Od roku 2012 šéfuje Svatodušnímu festivalu, který je prodloužením Velikonočního festivalu v Salcburku. Letos v květnu se stala prezidentkou organizace Europa Nostra pečující o evropské kulturní dědictví. Od této sezony také působí jako ředitelka opery v Monte Carlu.

Její stále sílící vliv, jenž se zdaleka neomezuje pouze na zpěv, začíná připomínat tenoristu - v závěru pěvecké kariéry barytonistu - Plácida Dominga. Jeho supersláva, na jejímž počátku stál koncert Tří tenorů v roce 1990, jej přivedla do vedení divadel, k mezinárodním soutěžím, k vlivu na podobu západního uměleckého života i dirigování. Bartoli z tohoto výčtu chybí jen poslední položka.

Cecilia Bartoli zpívá Sexta z Mozartovy opery La clemenza di Tito, záznam z festivalu v Glyndebourne, 1999. Foto: Emanuele Scorcelletti | Video: Glyndebourne Festival Opera

Zápasím, soutěžím, hádám se

Na rozdíl od o čtvrtstoletí staršího Dominga je však Italka stále ve fyzické kondici zralého věku a kromě záplavy charismatu i dobré nálady vnáší na pódia hlas v plné síle. Přívaly koloratur připomínají pyrotechnickou show a pěvkyně občas působí, jako by ze sebe chtěla vychrlit všechny tóny najednou. Sálá z ní napětí, které jí vysloužilo označení "madam 100 tisíc voltů" - v mužském rodě to bývalo přízvisko šansoniéra Gilberta Bécauda.

Při vyslovení jména Bartoli i při jejím koncertu se zkrátka stále derou na mysl asociace spojené spíš s populární než klasickou hudbou. Permanentně lidem připomíná, že opera kdysi byla vysloveně požitkářským uměním, v němž záleželo na tom, kdo dokáže zpívat ozdoby déle a rychleji. Ostatně latinské slovo concerto znamená zápasím, soutěžím, hádám se.

Opera tak představuje ideální prostředí pro budování "značky" z vlastního jména, pokud je někdo zároveň umělecky i manažersky dostatečně schopný. Pražané se o tom budou moci znovu přesvědčit tento pátek v Obecním domě, kde Bartoli se svým týmem provede Mozartovu operu La clemenza di Tito.

Přiváží de facto domácí dílo. Mozart je zkomponoval ke korunovaci římského císaře Leopolda II. českým králem, poprvé se hrálo roku 1791 ve Stavovském divadle. Zároveň tím zpěvačka připomíná vlastní začátky i umělecký grunt: na přelomu 80. a 90. let minulého století se vyprofilovala jako vynikající interpretka Rossiniho a Mozarta. S operou Così fan tutte od druhého z nich také roku 1993 debutovala v Salcburku, právě když se formovala její světová sláva.

Stala se mozartovskou specialistkou, která občas zvedla hladinu adrenalinu příznivcům klasické čistoty. V Donu Giovannim ztvárnila oklamanou donu Elvíru ne jako zoufalou ženu, ušlechtile se potácející mezi smutkem a láskou, ale spíš jako hysterku na hranici směšnosti.

V jejím podání má každá role ohromný náboj, jenž letí přímo k publiku: po emocích není potřeba pátrat a hledat je pod intelektuálními konstrukcemi či oparem neurčitosti.

"Mám ráda, když se víno nemíchá s vodou," říká k tomu Bartoli, jež publiku dopřává pořádné dávky neředěného pití. I starý materiál interpretuje s takovou autenticitou, jako by vznikl teď a pro tuto chvíli. Ten pocit si už letos užilo publikum festivalu ve švýcarském Luzernu, v hamburské Labské filharmonii a na dalších místech, kam s projektem zavítala.

Cecilia Bartoli zpívá Vitelliinu árii Ecco il punto, o Vitellia... z Mozartovy opery La clemenza di Tito, 1991. Foto: Emanuele Scorcelletti | Video: Decca Music Group

La clemenza di Tito, česky Titova velkomyslnost, je příležitostí pro mezzosopránovou exhibici. Role Sexta, kterou Bartoli zpívá, rozsahem zastiňuje ostatní. Americký tenorista John Osborn jako císař Titus či sopranistka Alexandra Marcellier coby intrikánka Vitellie ani zdaleka netvoří vedlejší položky do počtu - jedná se o výborné umělce se zkušenostmi i solidním renomé. Celý projekt je však chytře namíchán tak, aby v něm Cecilia Bartoli měla hlavní slovo. Ne prvoplánově, zato jednoznačně.

Hrát bude orchestr Les Musiciens du Prince-Monaco, jehož vznik pěvkyně iniciovala před šesti lety. Diriguje jeho vedoucí Gianluca Capuano, rovněž zakladatel spoluúčinkujícího sboru Il canto di Orfeo - česky Orfeův zpěv.

Koncert

Cecilia Bartoli
(Pořádá agentura Nachtigall Artists)
Les Musiciens du Prince-Monaco
Gianluca Capuano - dirigent
Il canto di Orfeo
Obecní dům, Praha, 9. prosince.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 4 hodinami

Real Madrid porazil v dohrávce Valencii a snížil ztrátu na Barcelonu

Fotbalisté Realu Madridu zvítězili v dohrávce 17. kola španělské ligy nad Valencií 2:0 a v tabulce snížili na druhém místě ztrátu na vedoucí Barcelonu na pět bodů. O výhře úřadujících šampionů Ligy mistrů rozhodli po přestávce dvěma góly v rozmezí dvou minut Marco Asensio a Vinícius.

Real se mohl dostat do vedení už v nastaveném času prvního poločasu, trefu Rüdigera ale sudí po zásahu videorozhodčího kvůli faulu neuznal. V 52. minutě už se po Asensiově střele zdálky skóre změnilo a dvě minuty nato zvýšil po individuální akci Vinícius, jenž se v této sezoně trefil už posedmé.

Valencie dohrávala zápas v deseti poté, co byl v 72. minutě vyloučen Gabriel Paulista. Vítězství se nedočkala v pátém utkání v řadě a v tabulce je na 14. místě.

před 8 hodinami

FBI prohledá v kauze utajovaných dokumentů soukromý dům bývalého viceprezidenta Pence

Americký Federální úřad pro vyšetřování (FBI) v rámci šetření kauzy utajovaných dokumentů v příštích dnech prohledá soukromý dům bývalého viceprezidenta Mikea Pence v Indianě, napsal ve čtvrtek list The Wall Street Journal. U Pence, stejně jako u prezidenta Joea Bidena, našli jeho spolupracovníci dokumenty označené jako tajné. Kauza utajovaných dokumentů začala loni v srpnu, když agenti FBI našli v soukromém sídle exprezidenta Donalda Trumpa na Floridě několik krabic materiálů, které měl Trump odevzdat po odchodu z Bílého domu.

Jak bývalí prezidenti a viceprezidenti zacházeli s utajovanými dokumenty nyní vyšetřuje ministerstvo spravedlnosti. Biden a Pence oba uznali, že malé množství citlivých materiálů neměli uchovávat ve svých soukromých nemovitostech a prohlásili, že s úřady budou "plně spolupracovat". V Bidenově washingtonské kanceláři a jeho dvou domech našli vyšetřovatelé "malé množství dokumentů" a k dalšímu přezkumu si odnesli materiály datované až desítky let do minulosti, kdy byl Biden americkým senátorem.

"Když ve funkci končí jeden prezident a nastupuje nový, v Bílém domě nejsou žádné dokumenty, žádné složky a počítače jsou naprosto prázdné," řekl WSJ David Marchik, autor knihy The Peaceful Transfer of Power (Nenásilné předání moci), která mapuje předávání moci mezi americkými prezidenty.

Zdroj: ČTK
Další zprávy