Rok nato norská experimentální hudebnice, feministka a spisovatelka podruhé vystoupila v Praze, kde předskakovala známějším The xx ve vyprodaném Foru Karlín. Nyní se vrací už jako hlavní hvězda festivalu Alternativa, který od 90. let minulého století přiváží do Česka odvážné projekty. Taková bude i performance Jenny Hval nazvaná I Want to Be a Machine, která se uskuteční 16. listopadu v pražském prostoru Archa+, dříve známém jako Divadlo Archa. Nepůjde o klasický koncert, nýbrž představení kombinující divadlo s písněmi a mluveným slovem.
"V Americe mě popisovali jako kontroverzní, až perverzní. Já si tak ale vůbec nepřipadám," říká Jenny Hval v rozhovoru ze svého domu v norském Oslu. "Existují lidé, kteří se vyjadřují velmi hlasitě nebo svá těla používají provokativním způsobem. Někdo píše o vlastních zkušenostech, třeba jak byl zneužíván. Myslím, že v mém případě lidé považují za provokativní popis vjemů," dodává.
To, o čem zpívá, nejsou její doslovné intimní zážitky. "Někdy si vypomohu detailem ze svého života, ale hlavně se snažím zachytit, jak to slyším a jak to na mě působí smyslově. Popisuji svět jako místo, kde si lidé nejsou vzdálení, mluvím o vůních, o tělesných tekutinách, které si vyměňujeme, když stojíme vedle sebe v tramvaji. Tím vším říkám, že jsme nějakým způsobem nesmrtelní, že v tomhle těle nejsem úplně sama, když jsem zapojená i do toho všeho kolem," vysvětluje.
Vůni nezmiňuje náhodně. Připomíná jí, jak se lidské tělo některým věcem nedokáže bránit - zápachu stejně jako zvuku. "I hudba je svého druhu invaze, nejde zavřít uši, tak jako nejde necítit vůni," přirovnává.
Nechat se unášet
Fascinace smysly se odráží v její tvorbě. Těžko uchopitelné písně Jenny Hval, které si vysloužily nálepky jako avantgardní hudba, alternativní pop či experimentální folk, dokážou vytvořit třeba iluzi těžkého vzduchu pralesa nasyceného vodou. Syntetizátory znějí tak, až se posluchačům ježí chloupky vzadu na krku. To je třeba případ kompozice Lions, kterou norská hudebnice složila s jihoasijskou sound designérkou Vivian Wang.
Když se do ní ale zaposloucháme pozorně a kromě kapek rosy v tropickém přítmí začneme vnímat slova, uslyšíme kritiku kolonialismu, společenské nerovnosti a obecně systému, který neměří všem stejně. "Tohle je země nikoho / Existuji, a tak jsem pro některé hrozbou / Tohle není země žádného boha," deklaruje tady Jenny Hval.
Dříve zpívala o postavení žen a jejich stereotypním zobrazování, mytologii, Johance z Arku, menstruaci, ale také strachu ze smrti či osamění. O přesné podobě aktuálního projektu I Want to Be a Machine nechce dopředu prozradit víc, než že ji na pódiu doprovodí několik instrumentalistů, filmař a žena rozprašující vůně. "Mám ráda věci, na které si nemusíte načítat hromadu materiálu, prostě do toho skočíte a necháte se unášet. Není třeba znát moji tvorbu, v tom představení najdete všechno," slibuje.
Ochotněji už vysvětluje, jaké otázky prostřednictvím této experimentální formy klade. Název si vypůjčila z postmoderní divadelní hry Hamlet - stroj od německého dramatika Heinera Müllera, který v 70. letech minulého století dekonstruoval klasickou předlohu Williama Shakespeara a některé motivy přenesl do kulis postapokalyptického východního Německa. Jedná se o slavnou látku, newyorskou inscenaci režíroval respektovaný Robert Wilson, v novém tisíciletí Müllerovo drama uvedlo třeba pražské Národní divadlo s Richardem Krajčem v hlavní roli.
Norskou umělkyni tu zaujalo přenesení postav z jednoho kontextu do úplně jiného a situace, kdy diváci v dění na jevišti rozpoznávají vědomé i nevědomé souvislosti a nějak si to musí interpretovat. Přišlo jí to v něčem podobné populární hudbě. Svou performance pojme jako komentář k tomu, co je koncert, co znamená stát na pódiu a ke hledání lidskosti v odlidštěném stroji showbyznysu. "Chci se kriticky zamyslet nad mašinerií hudebního průmyslu, nad tím, co je to vlastně show, co znamená ji uspořádat a prodat lístky, kdo je uvnitř sálu a kdo vně," vypočítává.
Sama má k tématu ambivalentní vztah. "Ráda vystupuji, ale zároveň je mi nějak nepříjemné mít vlastní jméno na plakátu," přiznává.
Netvořit sama
Čtyřiačtyřicetiletá Jenny Hval překračovala žánry už začátkem tisíciletí, kdy jako teenagerka odjela do Austrálie. Zatímco na univerzitě v Melbourne studovala tvůrčí psaní a performance, začala hrát v prvních kapelách. V anglofonním prostředí se snažila odstřihnout od dětství v Norsku, kde předtím dospívala v silně náboženské komunitě.
Narodila se sice v ateistické rodině, do 13 let však zpívala v kostelním sboru, slýchala, že za bezvěrectví půjde do pekla, a témata jako sex byla tabu. Možná proto začínala s tvrdou hudbou, konkrétně metalem. "Určitě byly doby, kdy jsem si myslela, že ze všeho, co jsem a odkud jsem přišla, se můžu vypsat. Teď už si to nemyslím," ohlíží se dnes.
Debutovou desku vydala roku 2006. V anglosaském světě zarezonovalo její čtvrté album Innocence is Kinky, které produkoval John Parish, známý spoluprací se zpěvačkou PJ Harvey. Kromě toho Jenny Hval předskakovala na turné známější St. Vincent a vysloužila si příměry k Laurie Anderson, Kate Bush či Björk.
Dnes má na kontě osm sólových nahrávek. Také napsala tři romány, z nichž ten první nazvaný Paradise Rot byl inspirovaný právě pobytem v Austrálii. "Tvorba mě vrací zpátky ke mně, do mého těla, momentu, ve kterém se nacházím, do mého příběhu. Pomáhá mi být lepší autorkou i lepším člověkem, vrací mě k názorům, které jsou skutečně moje, protože já jsem já. Jsem kapkou v padajícím vodopádu," ilustruje.
Její tvorba je široce rozkročená, od poslední a nejpřístupnější, skoro popové desky Classic Objects z roku 2022 po meditativnější projekt Menneskekollektivet. Ten vytvořila s dlouholetým partnerem Håvardem Voldenem pod hlavičkou Lost Girls. Nahrávka se vzájemně propojenými písněmi může evokovat knihu nebo dlouhé filmové záběry. Některé skladby trvají až čtvrt hodiny. "Jsem jedináček, a tak je možná mým osudem vyprávět jen jeden příběh. Dlouho jsem měla pocit, že potřebuji tvořit a vystupovat sólově, ale po několika letech mě to přestalo bavit. I jako hudebnice jsem technicky limitovaná, a tak jsem vždy volila jednoduchost. V jednu chvíli jsem ale zatoužila mít propracovanější zvuk, než jaký jsem byla schopná vytvořit sama," vysvětluje.
O politiku se Jenny Hval zajímá od teroristických útoků v Norsku z roku 2011. "To byl moment, kdy jsem začala mnohem víc sledovat, co se v mé zemi děje a jak s tím souvisí moje práce. Velké věci vás vždycky změní. Teď je v Palestině genocida - norská společnost je velmi propalestinská - a to mění naši důvěru v lidskost. Pak si říkáte, proč se vůbec zabývat něčím tak nicotným jako uměním, jestli bych neměla být radši jen aktivistkou," uvažuje.
Dřív si myslela, že umění s aktivismem lze propojit, dnes o tom pochybuje. Nelíbí se proměna veřejného prostoru, kde podle ní převažují hlasy ze sociálních sítí. Jenny Hval je nemá ráda. "Sítě nás nutí ukazovat svoji politiku a světonázor skrze Instagram, když to neděláte, vypadá to, že je vám všechno jedno. My ale potřebujeme veřejný prostor, kde se sejdeme a budeme političtí. A k tomu potřebujeme umění. Potřebujeme věci, které nejsou snadno zaškatulkovatelné. Moje show právě takový prostor vytváří," věří norská hudebnice.
Video: Jenny Hval zpívá píseň Year of Love
