Fantastická zvířata bydlí v Kutné Hoře. Nově je tam vystavuje Jan Švankmajer

Daniel Konrád Daniel Konrád
5. 3. 2024 16:56
Jan Švankmajer také nakupuje na internetu. Ne však oblečení nebo jídlo, nýbrž napodobeniny barokních obrazů a falešné ostatky, z nichž pak sestavuje umělecká díla s názvy jako Souložící ostrovy či Vyrovnaný státní rozpočet. „Názvy neberte vážně, to nejsou autoritativní interpretace. Tyto imaginativní objekty by měly působit jako rozbuška, která odpálí imaginaci ve vašich mozcích,“ říká.
V poslední místnosti dlouhé desítky metrů návštěvníky výstavy čeká Švankmajerova smyšlená fauna a flóra,
V poslední místnosti dlouhé desítky metrů návštěvníky výstavy čeká Švankmajerova smyšlená fauna a flóra, | Foto: Václav Vašků

Český výtvarník a filmař právě provádí hlouček diváků výstavou svých děl, jež čerstvě začala v kutnohorské Galerii Středočeského kraje a potrvá do 4. srpna. Devětaosmdesátiletý Švankmajer s šedými vousy i vlasy je oblečený v černých kalhotách a fleecové mikině. Když gestikuluje, lze zahlédnout náplast na prostředníku pravé ruky. "Když jsem lepil tuhle žiletku, uřízl jsem si bříško na prstě," vysvětluje u jednoho díla.

Každá nová Švankmajerova výstava je událost. Po smrti Miloše Formana dnes světově nejuznávanější žijící český režisér, animátor a surrealista získal ceny na festivalech v Cannes či Berlinale. Hlásí se k němu osobnosti jako Tim Burton nebo Terry Gilliam ze skupiny Monty Python. Přehlídky jeho výtvarné tvorby vidělo po světě pár stovek tisíc lidí. A retrospektivy svých filmů Švankmajer promítal v prestižním newyorském Muzeu moderního umění či londýnském Barbicanu.

Nová výstava v kutnohorské galerii není retrospektivní, nýbrž tematická. Přesto shrnuje to nejpodstatnější. Nejenže zahrnuje několik stovek prací, dost možná nejvíc od roku 2004, kdy dostal prostor na Pražském hradě. Koná se v roce, kdy Švankmajer oslaví devadesátiny a kdy si svět připomíná 100 let od vzniku surrealismu. V neposlední řadě je to příležitost spatřit jeho práce z poslední doby. Tu nejnovější nazvanou Eros a Thanatos dokončil před několika dny. Právě při její výrobě se poranil.

První sál na výstavě zčásti věnoval relikviářům. Švankmajer je vytváří po vzoru barokních schránek na ostatky. "Sbírám barokní ostatky. Nedávno se mi třeba na internetu podařilo koupit jazyk svatého Jana Nepomuckého. Zkoumal jsem ho a samozřejmě je udělaný pravděpodobně z vosku," vypráví. Podobné předměty umisťuje do skleněných vitrín, kde je kombinuje třeba s vepřovýma ušima a kuřecími pařáty, pořízenými coby psí pamlsky ve zverimexu. Dále přidá zlaté prýmky a flitry z galanterie, u truhláře nechá vyrobit bedýnku a tu vylepí vínovým sametem. Nakonec vše vyštafíruje umělým zlatem a drahým kamením. "Je to takový políček antropocentrismu," poznamenává u díla, jež místo ostatků svatých skrývá památku na živočicha.

Nejrevolučnější heslo ze všech

Relikviáře mohou vypadat jako shluk náhodných předmětů. Švankmajera ale vždy vedou osobité pohnutky související s imaginací, podvědomím, sny, proudem asociací, dětstvím či sexualitou, všechno východiska surrealismu. Toto hnutí založené v Evropě po první světové válce a celosvětové pandemii Švankmajer nebere jako výtvarný směr, nýbrž životní postoj.

Aby mohla tvorba osvobozovat diváka, musí osvobozovat i tvůrce, vysvětluje Jan Švankmajer.
Aby mohla tvorba osvobozovat diváka, musí osvobozovat i tvůrce, vysvětluje Jan Švankmajer. | Foto: ČTK

V jeho chápání západní civilizace vyčerpala svůj potenciál. Švankmajer tak tvoří, aby vyburcoval člověka z pasivity, probudil jeho smysly a představivost, osvobodil mysl od zažitých způsobů vnímání.

Umění nedělá pro peníze či popularitu. Točení reklam jednou přirovnal ke kolaboraci. V listopadu 1989 s manželkou na balkoně vyvěsil transparent s heslem "Všechnu moc imaginaci". V roce 2011 odmítl státní vyznamenání se slovy, že "stát je organizované násilí, je zdrojem represe a manipulace". Umění naopak představuje terapii, revoltu proti civilizačním danostem, návrat k přirozeným potřebám, s nimiž se člověk rodí a pak je podle výtvarníka potlačuje v zájmu společenského soužití. Aby však tvorba mohla osvobozovat diváka, musí osvobozovat i tvůrce, vysvětluje Švankmajer, proč navzdory vysokému věku stále pracuje.

Kutnohorskou výstavu s kurátorem Richardem Drurym rozdělil do osmi místností, přičemž v několika také promítá filmy. Ty připomínají, že pražský rodák v letech 1954 až 1958 absolvoval scénografii a loutkovou režii na DAMU, než se dostal ke kinematografii a začal osobitě kombinovat hrané scény s animací a loutkovým divadlem, kdy s herci pracuje podobně jako s neživými předměty.

Točit ale začal za normalizace. Téměř dvě desítky let tak byl cenzurován, nucen hledat metafory a jeho filmy končily v trezoru či zmrzačené ideologickými zásahy, přestože víc než prvoplánově komunismus kritizovaly celkové společenské nastavení či mocenské mechanismy.

Stříhat musel už v černobílém dokumentu Kostnice z roku 1970, kde záběry ze sedlecké kostnice doprovází ironický komentář. "Ten den tam prováděla paní, která zaskakovala za nemocnou odbornici. Nám to bylo jedno, ale jak jsme začali poslouchat, její řeči nás nadchly. To byl čistý, autentický černý humor," vysvětluje Švankmajer u filmu, který však cenzura nepovolila, a tak jediná kopie skončila v trezoru.

V další místnosti následuje Žvahlav, inspirovaný stejnojmennou nonsensovou básní Lewise Carrolla z pokračování knihy Alenka v říši divů. "Bylo smažno, lepě svihlí tlové se batoumali v dálnici," začíná Švankmajer recitovat zpaměti. Také tento snímek narazil při schvalování, zachránil ho až zájem amerického producenta.

Krátkometrážní film Žvahlav z roku 1971 natočil Jan Švankmajer inspirován nonsensovou básní Lewise Carrolla. | Video: SIM Productions

Filmy a loutky

V letech 1973 až 1980 režisér nesměl točit vůbec, než za perestrojky vytvořil krátkometrážní Možnosti dialogu a dva roky před revolucí pak ve švýcarské produkci svůj první celovečerní film Něco z Alenky.

Na něj v 90. letech navázal oceňovanou Lekcí Faust a Spiklenci slasti, v roce 2000 následoval divácky nejúspěšnější Otesánek, kterého v českých kinech vidělo téměř 70 tisíc diváků, a ještě několik dalších. Až po zatím poslední, předloňský dokument nahlížející do takzvané kunstkomory v Pošumaví, kde Švankmajer v bývalé sýpce a na zámku schraňuje tisíce předmětů z cest po Africe či Oceánii.

Všechny snímky výstava připomíná - některé se přímo promítají na zdech, jiné zastupují kulisy a loutky v nadživotní velikosti. S těmi umělec pracuje od osmi let, kdy k Vánocům dostal loutkové divadlo. Tak jako se neustále vrací k dětství, které "jsem nikdy neuzavřel a neustále s ním vedu dialog", zajímají ho loutky s dráty a vodicími šňůrkami, což souvisí s jeho velkým tématem manipulace člověkem. Loutky, obecně animace zároveň odkazují k magii a oživování neživé hmoty.

"Celá výstava je pojatá jako malá pocta manýrismu, který osobně beru jako předstupeň k surrealismu," zmiňuje autor umělecký sloh z doby Rudolfa II. Švankmajer by rád znovu spojil umění s magickým myšlením jako tehdy, před osvícenstvím.

V některých filmech téma artikuluje doslova, třeba v Lekci Faust z roku 1994, kde se hrdina hraný Petrem Čepkem v honbě za věděním čím dál víc vzdaluje své přirozenosti. Snímek na výstavě zastupuje obří scéna. Proti ní Švankmajer instaloval teprve loňskou loutkovou poctu Albrechtu Dürerovi. "Je to Rytíř, smrt a ďábel, známá jeho grafika, kterou jsem převedl do loutkového divadla," vysvětluje. Na mědirytu z let 1513 až 1514 rytíř na koni putuje soutěskou k hradu na kopci. Nedbá ani smrti s přesýpacími hodinami, ani ďábla. Dürerovu alegorii spásy a cesty k bohu Švankmajer humorně předělal - rytíře sestrojil z částí nádobí.

Z filmových rekvizit výstava neopomíjí dvoumetrového Ježíše na kříži pobitého hřebíky z filmu Šílení ani takzvaný masturbační stroj, který ve snímku Spiklenci slasti o erotických hrách založených na představivosti užíval Jiří Lábus. Přístroj může vyvolat pobavení i stud, není to ale bezobsažná hříčka. Autosexualita, slovy předválečného propagátora psychoanalýzy Bohuslava Brouka ipsace, má v kontextu Švankmajerovy tvorby význam jako surrealistická "provokace měšťáka" i tvůrčí akt revoltující vůči moci a morálce.

Masturbační stroj ve filmu Spiklenci slasti užíval Jiří Lábus.
Masturbační stroj ve filmu Spiklenci slasti užíval Jiří Lábus. | Foto: Václav Vašků

Díla nejsou řazená dle data vzniku, nýbrž tematicky. Člověk tak opakovaně naráží na řemeslně i námětem příbuzné práce, které přitom dělí třeba půlstoletí.

V tomto ohledu je Švankmajerovo dílo nebývale celistvé, blížící se pojmu gesamtkunstwerk. V Kutné Hoře to dokazují nejen kresby, koláže, grafiky či knižní ilustrace, ale také třeba takzvané fetiše, inspirované africkými rituály a uspokojující různé touhy.

Zvláštní typ pozornosti vyžadují taktilní objekty, labyrinty umístěné na zdech, které má člověk vstřebávat po hmatu a jejichž návod k použití začíná výzvami typu "Vložte ukazováček". V základu hravé formy stojí magické přesvědčení, že lidské gesto nezprostředkované štětcem může do formy obtisknout psychický stav tvůrce, na jehož emoce se pak divák "napojí" dotykem.

Švankmajer vyráběl taktilní básně doplňované textem nebo třeba erotickou hru, ve které má divák jazykem dopravit kuličku do chlupatého důlku. Výstava ale zároveň ukazuje, že toto alegorické hledání smyslu pod vnější podobou věcí má i praktický efekt - vnímat umění po hmatu stimuluje jiné části fantazie. Což ale Švankmajer věděl, už když ve filmu Něco z Alenky dívčími ústy vyzval diváka "teď musíte zavřít oči, jinak nic neuvidíte".

Návod k použití Švankmajerova taktilního labyrintu, který má člověk prozkoumávat po hmatu.
Návod k použití Švankmajerova taktilního labyrintu, který má člověk prozkoumávat po hmatu. | Foto: Václav Vašků

Nejdůležitější jubileum

V poslední místnosti dlouhé desítky metrů čeká Švankmajerova smyšlená fauna a flóra, podivuhodné příšerky z lastur, krunýřů, ale také vajec, parohů či skořápek, které umělec doplňuje nádobím, kartáči či třeba ulitami a peřím. To vše v několika stále rozšiřovaných cyklech. Jeden nedávný nazval Fraktury a předměty v něm mizí pod sádrovým obvazem podobně jako zlomené ruce a nohy. Jiná linie pracuje s minerály, a tak mají objekty od bot po Jezulátko přidělané části drahých kamenů, například achátů.

Výsledky evokující vypreparovaná tělíčka Švankmajer instaluje ve vitrínách jako z přírodovědných kabinetů. "Jestliže ekologická katastrofa nechává ročně vyhynout desítky živočišných druhů, pak nezbývá, než aby je imaginace nahradila jinými," poznamenal na to konto.

Jeden z fantaskních tvorů Jana Švankmajera.
Jeden z fantaskních tvorů Jana Švankmajera. | Foto: Václav Vašků

Pomyslný atlas stále rozšiřuje, jedna z nejnovějších bytostí na výstavě se jmenuje Odpočívající masturbant a oklikou se vrací k tématu autosexuality.

Fantastická zvířata kombinací nesourodých prvků připomenou koláž, základní techniku surrealistů, stejně jako portréty manýristy Giuseppa Arcimbolda, jenž skládal tváře z částí z rostlin či ovoce. Právě reprodukcí jeho portrétu Rudolfa II. jako Vertumna z roku 1591 přehlídka začíná. "Přes internet objednáte kopii jakéhokoliv obrazu. Dojde vám to z Číny nebo Vietnamu srolované, na plátně olejem namalované zřejmě studenty akademie, kteří si tímto způsobem přivydělávají. Jenomže samozřejmě přijde něco, co je nepoužitelné," vysvětluje Švankmajer, že napodobeninu musel dodělat pomocí barvy či lazury.

Opravdový začátek a konec výstavy nicméně věnoval manželce, již nežijící malířce a filmové výtvarnici Evě Švankmajerové. Její díla, často až naivistické obrazy, vždy představoval po boku těch svých. Tentokrát začíná jejími portréty parafrázujícími Arcimbolda, pokračuje vizuálními rébusy a takzvaným emancipačním cyklem, kdy Švankmajerová na dílech starých mistrů například nahradila mužskou postavu ženou, a končí jejími malbami zvířat.

Mezi tím je umístěn třeba rozhovor, který spolu vedli v rámci surrealistické hry. "Eva na jeden řádek napsala otázku, ale neřekla mi ji, následně přeložila papír a já na další řádek napsal odpověď. Pak jsem takto položil otázku jí a ona odpovídala, aniž by si ji přečetla," objasňuje Švankmajer snové interview, které "kupodivu dává smysl, ta intersubjektivní komunikace prostě funguje".

Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer v roce 2004 s jejím obrazem Opice Alki z roku 1966. Malba je nyní k vidění v Kutné Hoře.
Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer v roce 2004 s jejím obrazem Opice Alki z roku 1966. Malba je nyní k vidění v Kutné Hoře. | Foto: ČTK

Hranice dorozumění dvojice posouvala také po setkání s českými spiritisty, kteří své kresby podepisovali jménem duchů, již údajně vedli jejich ruku. "Já bych to musel podepsat Nevědomí, protože na duchy nevěřím. Ale zaujalo nás to tak, že jsme to s Evou začali zkoušet," popisuje Švankmajer, jak v letech 1998 až 2004 vytvářeli takzvané mediumní kresby podobné těm automatickým či intuitivním od výtvarně neškolených lidí.

"Když začnete kreslit na jednom místě a jedete, za deset dvacet minut už máte pocit, že pokračuje jen ruka a není v tom žádná vaše vůle," tvrdí Švankmajer, jenž takových děl vlastní stovky. "Poslední roky, kdy už věděla, že umře, Eva od rána do večera dělala jen mediumní kresby. Je na tom vidět ta síla, jako by se už spojovala s jiným světem," dodává.

Eva Švankmajerová zemřela ve věku 65 let. Příští rok to bude 20 roků. Ze všech jubileí je pro Jana Švankmajera tohle zřejmě nejdůležitější.

Výstava

Jan Švankmajer a Eva Švankmajerová: Disegno interno
Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora, výstava potrvá do 4. srpna.

 

Právě se děje

Další zprávy