Tři šestky vzbuzují pověrčivý strach, protože je to číslo údajně přisouzené ďáblu. Přesněji apokalyptické šelmě, antikristu, o kterém se zmiňuje Zjevení svatého Jana. Prorocký text nazývaný Apokalypsa je silným inspiračním zdrojem i útočištěm evropských umělců od raného křesťanství po současnost.
Výstava Západočeské galerie nazvaná …A viděl jsem nové nebe a novou zemi…, která v plzeňských Masných krámech potrvá do 3. března, čerpá nejen z výtvarného umění. Apokalyptickou notu objevuje také v undergroundové hudbě a literatuře českých zemí. Několik děl pochází od zahraničních tvůrců.
Úzký vstupní prostor po obou stranách lemuje 12 černobílých listů výtvarníka Pavla Nešlehy z roku 1994 imitujících filmová políčka. Zachycují trysk mytických koní, jež pádí za rozbřesku, jsou to sotva čitelné stíny. Jejich podoba se vyjasňuje a proměňuje, na poslední křídové kresbě z koně zbývá jen skelet. Zvířecí invazi nazvanou Lesk a bída apokalyptických koní uvozuje a uzavírá dvojice barevných výškových pastelů. Jeden nese znamení hebrejsky psaných tří šestek.
Nešlehův cyklus je originální tím, že zobrazuje pouze oře, i když Apokalypsa zmiňuje také muže v sedle. Čtyři jezdci přinášející zkázu se stali jedním z nejčastěji ztvárňovaných motivů zjevení, jak se dozví návštěvník přehlídky.
Její první kapitola se věnuje nejprve autorovi Apokalypsy, Janovi z Patmu. Z nejstarších středověkých vyobrazení vyplývá, že byl zaměňován za Jana - apoštola a evangelistu. Stylistické rozdíly mezi Janovým evangeliem a zjevením ale přivedly teology k názoru, že jde o dva muže stejného jména.
Vedle vystavených iluminovaných biblí je nejvýraznějším autorem začátku výstavy Albrecht Dürer. Renomovaného německého malíře přelomu 15. a 16. století Zjevení svatého Jana fascinovalo a osobně věřil v brzký konec světa. Ve svých 26 letech vytvořil cyklus grafických ilustrací Apokalypsy, který jako samostatný svazek vyšel roku 1498.
Dürerovy dynamické a hrůzyplné výjevy, jež vykládaly a také aktualizovaly komplikovaný prorocký text, nabyly značné popularity. Byly také inovativní, mezi prvními například do jedné konstelace spojily příjezd čtyř apokalyptických jezdců. Ti byli zpočátku zobrazováni zvlášť podle Janova líčení.
Nejprve se objeví jezdec s lukem na bílém koni. Ten je označen za dobyvatele. Po něm přijíždí muž s mečem na ohnivém oři, který zruší na světě mír a nastolí veliké vraždění. Třetí jezdec na černém zvířeti nese váhy. Přináší drahotu, hlad a chudobu. Poslední muž na sinavém koni je smrt.
Čtyři jezdce přinášející zkázu zobrazil Albrecht Dürer bok po boku. Nebyl sice první, kdo to udělal, přesto právě jeho obraz, respektive celý apokalyptický cyklus, inspiroval mnoho dalších. Jeho vliv přesáhl celá staletí. Obdivoval jej například Johann Wolfgang Goethe, jenž malíře velebil pro jeho "ráznou a nepoddajnou mužnost řezanou do dřeva".
Dürera jako jednu ze tří inspirací jmenoval také dnes již nežijící sochař a malíř Jan Koblasa, na plzeňské výstavě hojně zastoupený. Druhým zdrojem mu byl film Ingmara Bergmana Sedmá pečeť z roku 1957, třetím pak "chaos našeho českého stavu - to temno, temnější Jiráskova", jak Koblasova slova, vztahující se k tehdejší socialistické realitě, zaznamenala historička umění Mahulena Nešlehová.
O poselství zjevení se Koblasa intenzivně zajímal v 60. letech minulého století. Vedle přízračných grafických listů hraničících s abstrakcí výstava představuje jeho sochu Apokalyptický posel z roku 1985, kdy žil v německé emigraci.
Dlouhodobou posedlost tématem prožíval také malíř Jan Konůpek, jehož grafiky z 20. let minulého století v Plzni střídají Koblasova díla a středověké iluminace. Ty reprezentuje i velká dvoukanálová projekce monumentální nástěnné Apokalypsy na hradě Karlštejn.
Projekce se odvíjí jako gotický komiks. Na levé straně se ukáže apokalyptický výjev, na pravé vyskočí popisek, například "Ženu pracující k porodu pronásleduje drak". Text vzápětí vystřídá několik detailních záběrů daného obrazu.
Komplexní, propracované gotické dílo, největší svého druhu ve střední Evropě, ohromí. Detaily fantaskních výjevů plných příšer, emocí a nelogických dějů ukazují velkou imaginaci a řemeslnou zručnost autora. Karlštejnská Apokalypsa je překvapivě působivá, i když jde pouze o projekci.
Ve druhé polovině výstavy přibývá současného umění. Prostorem se nese na minimum ztlumená punková hudba. Je to nahrávka vystoupení kapely Umělá hmota, která v roce 1975 doprovázela přednes básníka a též svého člena Josefa Vondrušky. Recitoval báseň Konec světa.
Podobný koncept mělo vystoupení Pavla Zajíčka, jenž přednesl skladbu Apokalyptickej pták. Doprovod od skupiny The Plastic People of the Universe si návštěvník může poslechnout ve sluchátkách. Je to povznášející pocit, slyšet tu valivou, rockovou lavinu prořezávanou saxofonem, a přitom si prohlížet pozlacenou monstranci a obrazy milostných madon.
Ty jsou součástí další kapitoly věnované apokalyptické "ženě sluncem oděné", bez námitek od počátku přisuzované Panně Marii. Na rozdíl od šelmy, která zejména v 16. století poznamenaném konfesními válkami měnila tvář podle autorů. Ti jednou varovali před antikristem papežem, katolická vydání naopak ukazovala mnohohlavou šelmu, protestanta Martina Luthera. Lutherovu bibli z roku 1522 opatřil rytinami Lucas Cranach starší, který tak vytvořil kánon biblické luteránské ikonografie, tedy i Apokalypsy.
Těsně nad hlavami návštěvníků výstavy visí bílé desky popsané verši známých autorů. Jsou tu básně Ivana Martina Jirouse, Sváti Karáska, Milana Knížáka či J. H. Krchovského. Ze vzdáleného rohu se ozývá frenetický klavír a zpěv Filipa Topola. Testosteronové literárně výtvarné klima narušuje kromě líbezných madon hypnoticky krásný i děsivý obraz Po konci od dnes šestadevadesátileté malířky Věry Novákové. Namalovala jej roku 1952, v době, kdy byla vyhozena z akademie a kromě existenčních starostí na ni doléhalo represivní politické ovzduší.
Její postapokalyptické plátno je temné a současně něžné. Dvě téměř nahé, holohlavé děti září do černoty rozbořeného a vyhaslého světa. Nad hlavami se jim vznáší anděl s ochranitelsky rozpřaženýma rukama.
Druhou silnou autorkou závěru výstavy je surrealistka Toyen s cyklem devíti perokreseb z roku 1944 nazvaných Schovej se, válko.
Ze špičatých, odcizených výjevů plných koster a děsivě prázdných míst běhá mráz po zádech. Obzvlášť když si člověk uvědomí, že jednoznačně surrealistická práce mohla umělkyni přivést do velkého maléru. Vždyť němečtí okupanti vyhlásili válku nejen svobodným zemím, ale také modernímu umění. Toyen navíc tou dobou ve svém žižkovském bytě ukrývala židovského básníka Jindřicha Heislera.
Současní autoři ve velké většině zobrazují apokalypsu s malým počátečním písmenem, tedy jako odvozené téma konce světa bez náboženského kontextu. Obrazy Jana Vytisky, Josefa Bolfa nebo videokoláž Jakuba Nepraše nazvaná Babylonská rostlina mluví o prázdnotě uvnitř civilizace a možná také o ztrátě porozumění sobě samému.
Jen minimum vystavených prací reflektuje pozitivní stránky vidění svatého Jana. Autor Apokalypsy přitom nelíčí pouze hrůzy, které mají nastat na konci věků. Představuje též Nový Jeruzalém, božské město, čímž dává naději na nový lepší začátek a život v ráji.
Vedle doslovných, především historických ilustrací se jakési božské rovnováze a harmonii věnuje ve svém díle jen velmi málo umělců - z vystavených je to na prvním místě dnes již nežijící malíř Václav Boštík.
Apokalypsa přesto pomáhá. Umělci a diváci též se v obtížných dobách nebo situacích vztahují k jejím vizím, které pomáhají reflektovat těžkosti a emočně se s nimi vypořádat.
Na výstavě s podtitulem Apokalypsa a umění v českých zemích spolupracovalo osm autorů, odborníků ze Západočeské galerie v Plzni, Ústavu dějin umění Akademie věd nebo z pražské Národní galerie.
