reklama
 
 

Dejte se sežrat! aneb Janu Švankmajerovi k 80. narozeninám

4. 9. 2014 17:44
František Dryje: Švankmajer je zároveň neúprosným hlasatelem Apokalypsy i lidské Naděje. Anebo možná apokalyptické naděje? Račte si vybrat.

Jan Švankmajer se narodil 4. září 1934 v Praze, tedy ve stejném městě a roce, kdy Vítězslav Nezval ohlásil založení Skupiny surrealistů v ČSR. To lze jistě považovat za nahodilou shodu okolností, pokud ovšem víme – nebo se domníváme vědět –, co takové běžně užívané sousloví znamená…

Pohlédneme-li totiž zpětně a ve zkratce na dosavadní životní a tvůrčí cestu tohoto zřejmě nejznámějšího a ve světě nejrespektovanějšího současného českého (v Čechách žijícího a tvořícího) filmového režiséra, vnucuje se nám samovolně, leč neúprosně pocit-představa jakéhosi osudového předurčení, směřování, jež jako by snad ani nemělo alternativu. Anebo je to jinak a my – jsme přece surrealisté, tedy v očích běžné TV či PR, HQ, případně MOBA zformované populace cosi jako anachroničtí šílenci – si jen něco fantasmagorického namlouváme? Inu, kdo ví. Nechme tedy své námluvy alespoň částečně… promluvit.

Magické fetiše

Jan Švankmajer absolvoval v roce 1958 studium loutkářství na pražské DAMU, realizoval několik na svou dobu značně nekonformních divadelních inscenací, koncem padesátých let založil „Divadlo masek“, které krátce působilo na scéně právě založeného divadla Semafor, pracoval jako režisér a výtvarník v Laterně magice atd.

Ačkoli byl od dětství nutkavě fascinován loutkovým divadlem a vůbec zjevením loutky jakožto svého druhu magického předmětu-fetiše, divadlo jako takové, jako jedinečné výrazové médium jeho zájem trvale nepřitáhlo. Od počátku je vnímal jako málo skutečné, příliš umělé, limitující jeho nutkavý zájem o skutečnost, jež na jevišti musela být ve formální umělecké zkratce transponována do umělého prostředí „inscenace“, a nikoli zažívána jako bezprostřední, reálná zkušenost.

Tento rys, tato posedlost živou a žitou skutečností až hmatatelnou – nutkavá potřeba pracovat nikoli jen s rekvizitami, ale přímo s reálnými, nalezenými, často nejvšednějšími věcmi – se prosazuje i na druhém břehu jeho tvůrčích snah, které rozvíjel paralelně se studiem a prací v divadle – totiž ve volné (nejen scénické) výtvarné tvorbě.

Jako výtvarník – v roce 1961 začíná spolupracovat s pověstně eklektickou skupinou Máj – se přiblížil tehdy módní vlně strukturální malby a plastiky – tzv. informelu, ale čistě výtvarná, mnohdy především formově esteticky vymezovaná problematika tvůrčí práce mu byla cizí. Zúčastnil se sice – především jako autor řady syrově fantastických či ironicky laděných objektů – několika vystoupení skupiny, ale jeho zájem pohltil, zejména pod vlivem určujícího tvůrčího setkání s režisérem Emilem Radokem, animovaný film.

Film a filmovou animaci chápe Švankmajer od počátku jako magickou praktiku: intuitivně propojuje své dosavadní lásky a obsese s tímto nově poznaným výrazovým prostředkem. V jeho často hororových či „krvákových“ příbězích se opakovaně, nutkavě prosazuje potřeba dotýkat se co nejkonkrétnější, nejběžnější skutečnosti, oživovat, či spíše animací probouzet k životu věci zdánlivě neživé a podle zákona osudové akce a reakce – jakoby ve sprškách mrtvé a živé vody – ničit, rozbíjet svět, který nás ohrožuje, děsí, jemuž nerozumíme.

František Dryje

Magická praxe

Film a filmovou animaci chápe Švankmajer od počátku jako magickou praktiku: intuitivně propojuje své dosavadní lásky a obsese (loutkové divadlo, manýristické, boschovsky konkrétní, legendární či pohádkové vidění světa atd.) s tímto nově poznaným výrazovým prostředkem. V jeho často hororových či „krvákových“ příbězích (například inspirace lidovým loutkářstvím ve filmu Rakvičkárna /1966/, Don Šajn /1970/ aj.) se opakovaně, nutkavě prosazuje potřeba dotýkat se co nejkonkrétnější, nejběžnější skutečnosti, oživovat či spíše animací probouzet k životu věci zdánlivě neživé a podle zákona osudové akce a reakce – jakoby ve sprškách mrtvé a živé vody – ničit, rozbíjet svět, který nás ohrožuje, děsí, jemuž nerozumíme. Z jeho trosek pak ovšem vytvářet – či spíše znovu nalézat a rekonstruovat – svět opravdovější, podstatnější, jehož provoz a řád se podřizuje příkazům touhy po lásce a po svobodě, oné nezničitelné lidské schopnosti, jež v úzkém sepětí se silami imaginace-poesie skládá úběžník životního smyslu.

Vedle jedné obrazotvorné linie, jež by mohla nalézat inspiraci v černých románech nebo bytostně černohumorných pohádkových motivech, se ovšem do Švankmajerových krátkometrážních filmů 60. let opakovaně promítá ona každodenní syrová skutečnost, atmosféra otevřeně i strejcovsky rozplizle represivního politického režimu, jehož brutální stalinismus se již vyčerpal a právě se drolí do podob začasté žalostně vyprázdněných a absurdních.

Tak vznikají filmy jako Byt (1968), Tichý týden v domě (1969) nebo Zahrada (1968) a další, které kromě jiného nesou i sarkastickou metaforickou výpověď o fatální nedostačivosti a nesoudržnosti vezdejšího, jednostranným racionalismem, či dokonce tzv. vědeckým názorem se zaklínajícího světa, jenž ovšem na svou jednostrannost fatálně doplácí.

Tehdejší tvorba Jana Švankmajera tak v kritickém aspektu absurdního a černého humoru koresponduje (Juráček, Forman, Herz, Vachek) i neladí (Schorm, Menzel ad.) s mnohdy protichůdnými výrazovými i ideovými polohami tzv. nové vlny v českém (československém) filmu 60. let.

Potom i ona zdánlivě nahodilá „určující setkání“ se v tomto výmluvném světle jeví spíše jako nutná vyústění, ba osudové příznaky přímých střetnutí osvobodivých tvůrčích sil imaginace a niterných obsesí jednoho mimořádně senzitivního autora s takzvaným vnějším světem, s tvrdými i již notně rozbředlými rysy historické tváře naší novověké, v jádře represivní a pragmatické civilizace a kultury.

Hlubinné duchovní opozici ovšem čerta záleží na tom, jaký okamžitý politicko-organizační hábit si ona vždy mocensky manipulativní a technokratická nadvláda jedněch nad druhými právě obléká a zda se – při vědomí všech dílčích rozdílů, zejména ve formě a intenzitě represe – jmenuje ne/reálný socialismus nebo třeba pseudo/liberální kapitalismus.

František Dryje

Takové hlubinné duchovní opozici ovšem čerta záleží na tom, jaký okamžitý politicko-organizační hábit si ona vždy mocensky manipulativní a technokratická nadvláda jedněch nad druhými právě obléká a zda se – při vědomí všech dílčích rozdílů, zejména ve formě a intenzitě represe – jmenuje ne/reálný socialismus nebo třeba pseudo/liberální kapitalismus.

V roce 1958 potkává Jan Švankmajer svou budoucí ženu, malířku a básnířku Evu a toto setkání je – v uvedeném smyslu – osudové. Ač zdánlivě protikladné osobnostní typy, postupně, zejména od počátku 70. let vytvářejí mnohdy až symbiotickou tvůrčí dvojici, jejichž imaginací živený a mnoha emocemi i afekty prolnutý dialog probíhá nepřetržitě v mnohoúrovňových křižovatkách té nejosobnější a zároveň zcela reálné a intimní životní i umělecké zkušenosti.

Nejznámější je zřejmě spolupráce Evy Švankmajerové na výtvarné podobě řady Janových pozdějších dlouhometrážních filmů (Spiklenci slasti (1996), Otesánek (2000) aj.), avšak podstata vzájemné inspirace je hlubší: její princip souvisí s dalším fatálně určujícím nárazem – setkáním se surrealismem.

Setkání se surrealismem

Eva a Jan Švankmajerovi se účastní aktivit okruhu autorů sdružených okolo vůdčí osobnosti československého poválečného surrealismu Vratislava Effenbergera od roku 1970, kdy se surrealistická skupina obnovuje a vzpamatovává z krize, jíž prošla na přelomu 60. a 70. let.

Využijme příležitosti a opakujme (marně!) po tisící prvé: činnost i tvorba, která se v té době sama označuje i je zvenčí vnímána jako surrealistická, již dávno není a nemůže být totožná s projevy, které znají jakkoli pilní a svědomití absolventi dějin umění či literatury jako produkty „čistého psychického automatismu“, jaké možná vznikaly v meziválečné Paříži či v Praze 30. let minulého století, aby posléze pronikly na stránky středoškolských i vysokoškolských učebnic.

Každodenní zázračno, extáze milostné touhy a nostalgie zla „surrealismu s páskou na fousy“ (jak toto období v nadsázce pojmenovává Effenberger) vystřídalo v 50. a 60. letech skeptičtěji a existenciálně ukotvené vědomí fatální absurdity všech nadosobních, sociálně rozprostřených snah postupně kolabující západní civilizace, ztělesněné v hrůzách hitlerismu, stalinismu či třeba amerického mccarthismu, vědomí, jež našlo mimo jiné výraz v charakterologické maximě Mikuláše Medka z počátku 50. let: „absolutní debilita světa“.

Agresivní sarkasmus malířské tvorby Evy Švankmajerové, stejně jako tvůrčí posedlost destrukcí a rekonstrukcí skutečnosti Jana Švankmajera se setkávají jako pověstný – byť dávno dokonale sebeironizovaný – deštník a šicí stroj na operačním stole s takto nastavenými a aktualizovanými souřadnicemi surrealistického názoru a výsledek je… silně explozivní.

Švankmajer se stává jednou z nejvýraznějších osobností surrealistické skupiny, jeho nepokojný paranoicko-kritický duch vstřebává a naddimenzovaně rozvíjí a organizuje desítky experimentálních projektů: interpretační hry, kolektivní experimenty s vizuální, slovní a navíc švankmajerovsky originální taktilní imaginací.

Posedlost „hmatatelným“ světem se u něho na několik let vtělí do experimentálního i teoretického výzkumu taktilního (hmatového) umění a výsledek je neskutečně mnohorozměrný. V 70. letech během sedmileté nucené přestávky ve filmování vytváří taktilní objekty, asambláže, loutky, fetiše, portréty, básně, interpretační cykly, je autorem a protagonistou „gestického sochařství“, teoreticky komentuje a analyzuje fenomén taktilismu a výsledky shrnuje do samizdatové knihy Hmat a imaginace (1983, knižně 1994).

Když mu cenzura opětovně povolí natáčet filmy, všechny uvedené postupy a experimenty zužitkuje – prvky taktilního umění využívá v animovaných sekvencích svých filmů, inovativně je rozvíjí, obohacuje, animuje a tvůrčím způsobem propojuje s dalšími obdobně výraznými oblastmi svého nevyčerpatelného a stejně intenzivního zaujetí: se zájmem o alchymii, hermetismus a rudolfínský manýrismus, s posedlostí svébytným fantastickým přírodopisem, s dětskou hrou, s výzkumem snu a snění, s produkcí mediumiků, s uměním přírodních národů (masky, fetiše), jež mnohačetně parafrázuje ve svých objektech atd., atd.

Surovost života a cynismus fantazie

Ačkoli Švankmajer v tvorbě s neustávající vervou mapuje „surovost života“ a využívá k tomu „cynismus fantasie“, jak aktuální surrealistickou pozici – a opozici vůči statu quo – mimo jiné definuje Vratislav Effenberger, dá se zároveň říci, že – stejně jako mnozí další autoři surrealistického okruhu – zdaleka nerezignuje na „pozitivní“, zázračné stránky světa a zejména tvůrčího, rekonstrukčního pojetí života.

V díle Jana Švankmajera nalézáme živoucí srdce čarodějné, magické tradice, stejně jako permanentní vzpoury, revolty vůči silám potlačujícím a ničícím svobodnou lidskou přirozenost. Je to prosté a není to prosté. Švankmajer je zároveň neúprosným hlasatelem Apokalypsy i lidské Naděje. Anebo možná apokalyptické naděje? Račte si vybrat.

František Dryje

Například jeho první celovečerní film Něco z Alenky (1987, na motivy Lewise Carrolla) je zcela originální a osobně prožitou poctou oné nezničitelné dětské přirozenosti a imaginaci, jež procitá v našich snech, stejně jako podřimuje v našem nevědomí, a která – je-li její funkce jakkoli psychologicky korektně obnovena – může jako citlivá i brutálně nekompromisní ozvučná deska přispět k nápravě pravidelných a věčně stejně tupých selhání všech našich dospělých, pragmaticky, účelově, avšak povětšinou bezúčelně naprogramovaných životů.

V desítkách filmů, ve stovkách textů, v ticích objektů, asambláží, grafik, koláží, v řadě experimentálních projektů Jana Švankmajera nalézáme živoucí srdce čarodějné, magické tradice, stejně jako permanentní vzpoury, revolty vůči silám potlačujícím a ničícím svobodnou lidskou přirozenost. Je to prosté a není to prosté. Švankmajer je zároveň neúprosným hlasatelem Apokalypsy i lidské Naděje. Anebo možná apokalyptické naděje? Račte si vybrat.

Ať tak či onak, pohled na pulsující, živé dílo Jana Švankmajera mi umanutě připomíná cosi podivuhodného a nepravděpodobného: permanentně činnou sopku, kráter, jenž chrlí i pohlcuje současně – požírá svět, jeho vyčerpané, nefunkční či lživé a kamuflující tvary a podoby taví ve svých magmatických útrobách v žáru nekompromisní posedlosti a vášně a posléze je v dosud nevídaných a neuvěřitelných, fungl nových tvarech a podobách marnotratně chrlí mezi hypnotizovaný otupělý lid.

A tak mi nezbývá, než abych vás u příležitosti 80. narozenin Jana Švankmajera vybídl k jedné, možná jediné a osudově rozhodující ostražitosti vašeho dosavadního života: dejte se sežrat, přátelé! Dokud je čas.

autor: František Dryje | 4. 9. 2014 17:44

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama