Na výstavě nazvané Zimní jablka, kterou lze do příští neděle 25. února vidět v pražské Trafo Gallery, sledujeme rozostřené postavy posedávající v krajině, siluety lidí hrabajících listí. Další bruslí, jiní prostě jen jsou.
Figury v holešovické galerii doplňují neméně působivé krajiny: pohled přes květy bodláků na pražském Slivenci, ostře řezané kontury stromů.
Většinu ze tří desítek olejomaleb inspirovaly fotografie z rodinného archivu i zastřené vzpomínky. "Tohle je chata, kterou jsme měli blízko Náchoda. Krásné místo," říká Knapová před plátnem jménem Bruslení, na němž se dívka v zimní kombinéze prohání po zamrzlém rybníku. V pozadí stojí dřevěný dům. "V obrazech se tam často vracím. Když mi bylo třináct, rodiče chatu prodali," vzpomíná na nepříjemný moment.
Na návrhu rekreačního domu se podílel bytový architekt a divadelní výtvarník Karel Lhota, mimo jiné autor interiéru známé Winternitzovy vily na Smíchově. "Když jsem tam byla na prohlídce, našla jsem podobné prvky. Samozřejmě naše chata nebyla tak honosná, ale komplety dřevěného nábytku nebo mezipatra jsem poznala," vypráví umělkyně.
Chatu líčí jako nádherný dům na samotě. "Vedle les, rybník a louka. Mám s tím spojený silný pocit, jak je člověk sám v přírodě - prolézáš les, znáš ta místa a celé je to tvoje. Je to tvůj prostor," vybavuje si Broumovsko.
Podobný pocit blízkosti v divákovi vyvolává výstava. Často rozpité kontury osob nebo objektů evokují zastřené vzpomínky z dětství. Jsou povědomé, ale zároveň už natolik vzdálené, že člověk neví, zda se skutečně staly.
"Tam někde na břehu žil ledňáček," ukazuje Knapová na velkorysé plátno nazvané Ledňáček - Bruslení II. "Já ho nikdy neviděla, jen mi o něm vždycky vyprávěli rodiče," přibližuje výjev, na němž silueta bruslící dívky vystupuje z krajiny v tónech temně zelené. Je před setměním, temnota ale na obraze není.
"V hlavě mám sečtené večery, kdy jsem bruslila za šera. Byla jsem jen sama v sobě, vlastně se nic nestalo. Jen mi bylo dobře," konstatuje malířka.
Samotářka
Umění kolem sebe měla odmala. Otec hrál a maloval, matku bavily filmy. O výtvarné kariéře ale Ester Knapová nesnila, spíš se viděla jako režisérka nebo spisovatelka. Umění se v jejím životě tak nějak stalo. Bavilo ji kreslit a promluvil talent, který lze v Trafo Gallery těžko přehlédnout.
"Uvědomila jsem si, že mě naplňuje i takhle banální věc," vzpomíná na nekonečné hodiny figury nebo kreslení zátiší s ovocem.
Zatímco dost spolužáků na pražské střední škole dril nevydrželo, Knapová jako by opět bruslila na rybníku z dětství.
"Objekt přeneseš na papír a kresbou mu dáš něco navíc. Byla to jedna z mála věcí, u které jsem se dokázala soustředit," přemýšlí nad oddaností malbě v éře digitálních médií a bezbřehé postmoderny, kdy je v galeriích možné vystavit téměř vše.
V ateliéru Vladimíra Skrepla na pražské Akademii výtvarných umění se tradičním přístupem vymykala. Díky pečlivé a výrazné stylizaci barev lze mluvit o návaznosti na takzvaný český kolorismus nebo americký luminismus, který byl populární ve druhé polovině 19. století. Některá plátna včetně Modřína dostávají impresionistických kvalit, jiná jako Den a noc se stáčí k secesi.
"Spolužáci natáčeli videa, věnovali se performativnímu umění, sochám, hudbě, instalacím, videu, počítačovým hrám, gestické malbě, všemu," vzpomíná malířka na pestrost Skreplova ateliéru. A také na to, jak díky tomu její zanícení pro malbu rostlo. "Viděla jsem, jak různé umění může být, což mě utvrdilo v mé cestě. Uvědomila jsem si, že obrazy vznikají samy a ze mě."
V posledním předpandemickém roce 2019 strávila měsíc v Londýně, kde na vlastní oči poprvé spatřila plátno Petera Doiga, současného skotského malíře působícího v karibském Trinidadu. "Doiga jsem na fotkách viděla tisíckrát, jenže když k tomu obrazu přijdete, dá vám to úplně jiný rozměr," říká o tvůrci, který ji fascinuje svobodným a zároveň rozpoznatelným výrazem. "Může namalovat úplně cokoliv, jakkoliv, a vždycky z toho bude cítit jeho svět," poznamenává.
Anglická metropole plná renomovaných galerií a sbírek umění začínající malířce nabídla novou perspektivu i motivaci. "V Londýně jsem viděla obrazy, o kterých se mi tady ani nezdálo. Když je člověk spatří naživo, dostane pocit, že malba má stále smysl. Dojde mu, že jde o silné médium. To mi v Praze občas chybělo," srovnává.
Rostli jsme spolu
Snový charakter, neuchopitelnost i bezčasí obrazů funguje. Navzdory staromilskému jazyku dokáže Knapová promlouvat současnou řečí.
Pravidelně vystavuje, v roce 2020 byla vybrána mezi finalisty Ceny kritiky za mladou malbu, již pořádá Galerie kritiků. Nyní se vedle Laury Limbourg, narozené roku 1996, zařadila mezi nejmladší výtvarnice a výtvarníky, jimž Trafo Gallery nabídla sólovou výstavu.
Té aktuální vedle Bodláku dominuje velkoformátové plátno Modřín. "Roste na zahradě mého ateliéru ve Slivenci. Vyrůstala jsem tam a ten strom třicet let rostl se mnou," říká o dalším motivu, k němuž se pravidelně vrací. "Když koukám na staré fotky, zahrada je úplně prázdná," zmiňuje detaily, které zná jen ona.
Aby zjitřila atmosféru, plátno vyvedla až jedovatou zelení. "Když má úplně mladé jehlice a svítí skrz něj slunce, ty odstíny jsou vlastně podobné. Ale samozřejmě jsou ty barvy naddimenzované," souhlasí. "Tenhle je jarní, začala jsem ho malovat loni," dodává s tím, že velká plátna vytváří přibližně rok. Maluje s přestávkami a výsledek jí pomalu vyvstává pod rukama.
Ze Slivence pochází rovněž série menších výjevů s černomodrými včelami. "Vletěla mi do ateliéru. Divila jsem se, co je to za tvora. Byla krásná a seděla na bílých kytkách. Táta mi řekl, že je to samotářka," popisuje včelu s odstíny kovu, která svým chováním i druhovým názvem konvenuje s povoláním malířky.
Těžká chvíle
Knapová zůstává osobní, i když mluví o abstrakci. "Měla jsem těžkou chvíli, koukala jsem do toho křesla a začala jsem si kreslit tu látku," říká u plátna nazvaného Křeslo - Láska. Zobrazuje detail čalounění starého křesla a nese nádech fauvismu. "Asi ze zoufalosti. Nevěděla jsem, jak z toho ven," přemýšlí, proč si vybrala potah s neuspořádanými tvary. "V té textuře je systém nesystém. Nakonec mi z toho vyšlo něco jako orgán. Nejspíš srdce. Najednou mi ten zmatek a zoufalost začaly dávat alespoň trochu smysl."
Knapové plátna zdaleka nejsou koncentrátem bezstarostných vzpomínek roubovaných fantazií. Například Borůvky II, na nichž ve stmívající se krajině sedí dívka s modrými bobulemi místo očí, mají téměř munchovské vyznění.
Zneklidňující podtón ale tvorba Knapové obsahuje také v celku. "Já v téhle době samozřejmě taky žiju. A vůbec to není tak, že svět vidím hezký jako na mých obrazech," vysvětluje malířka, když se řeč stočí ke klimatické krizi, kulturním válkám nebo ozbrojeným konfliktům.
Problémy blízké její generaci jsou na obrazech Ester Knapové o to přítomnější, o co víc tam vůbec nejsou.
"Je to únik do čehosi klidného a hezčího. Už jen fakt, že potřebuju utíkat, není úplně pozitivní," říká mezi výjevy z dětství a zasněné současnosti. "Já totiž neumím malbou popsat to, co se děje právě teď nebo co zrovna prožívám. Proto to nedělám. Proto musím použít metaforu," uzavírá Ester Knapová.
