"Každý ráno bychom se měli očisťovat / každou noc bychom se měli milovat / každou vteřinu bychom měli bejt / připravený na konec," apeloval Zajíček ve skladbě Očišťování.
Umělec, jehož úmrtí v úterý večer oznámila dcera Michaela Zajíčková, byl autorem přibližně dvou desítek básnických sbírek a stovek písňových textů.
V undergroundu zastával podobně stěžejní postavení jako Ivan Martin Jirous, Egon Bondy nebo Mejla Hlavsa.
"Zajíčkovy texty byly zprvu plné apelativních gest, později v jeho poezii převážil niterný, sebezpytující tón," napsal kritik Jaroslav Riedel, podle nějž se vyvíjela také hudba DG 307 - od šokujícího využití neobvyklých zvuků k pozoruhodné propracovanosti.
Živej sen
Zajíčkovy texty byly expresivní, hovorové, vulgární i vizionářské, poučené Novým zákonem a stírající hranice mezi realitou a surreálnem. Recitoval je někdy až exaltovaně kazatelsky. Jejich prostřednictvím hledal to, co jednou nazval "živej sen". Po boku spoluhráčů rozvíjel syrový, neučesaně autentický projev.
"DG 307 nevznikli z intelektuálního záměru, spíše z nezbedné spontaneity," napsal Ivan Martin Jirous, podle nějž byli DG 307, zprvu hrající i na netradiční nástroje jako železný řetěz či tyč od vysavače, mladší a osvobozenější od rockových konvencí či obecně písňové formy než známější undergroundová formace The Plastic People of the Universe.
Zajíček ve svých textech vystihl situaci vyvržence, dobovou beznaděj, existenciální úzkost i jakousi hlubší opuštěnost člověka. Zatímco DG 307 hráli hudbu "dekadentní v nejlepším smyslu slova", Zajíčkovo volání bylo "ozvěnou blížící se Apokalypsy", konstatoval Jirous. Ten opakovaně prohlásil, že Pavel Zajíček je "jedním z největších romantických básníků po Máchovi, kterého jsme kdy měli".
Přišel čas normalizace
Pavel Zajíček, rodák z Radotína u Prahy, se od mládí zajímal o divadlo, scénografii či architekturu. Studia na stavební fakultě zanechal po několika semestrech. Po invazi Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 prošel řadou dělnických profesí. Myl okna, stavěl kulisy i domy, kácel stromy jako dřevorubec v Lužických horách.
Kvůli modré knížce pobyl v psychiatrické léčebně v Bohnicích a živil se třeba výrobou igelitových sáčků.
"Přišel čas normalizace. Když jsem potkával ty lidi, své generační souputníky, říkal jsem si, jak je možný, že se tak rychle proměňují. V té době mi ještě úplně nedocházelo, co je ta normalizace vlastně zač," vzpomínal pro Paměť národa, jak se ze strachu před režimem "lidi proměňovali doslova před očima". A jak se v důsledku toho pozvolna dostal k takovým, kterých si mohl vážit a po jejichž boku se postupně zařadil k nejdůležitějším představitelům nezávislé kultury statečně vzdorující režimu.
Ten jej však v březnu 1976 spolu s dalšími undergroundovými hudebníky zatkl a ve vykonstruovaném procesu na rok uvěznil v Plzni na Borech za údajné výtržnictví.
Ani to básníka a hudebníka nezlomilo. "Jednání jmenovaného nadále vykazuje společenskou nebezpečnost. Vzhledem k tomu s ním bude provedena řada aktivních profylaktických opatření s cílem narušovat vazby Zajíčka na antisocialistické živly a zanášet mezi ně nedůvěru vůči jeho osobě," uvedla o něm v hlášení tajná policie StB.
Emigrace a návrat
Hned po propuštění Zajíček podepsal protirežimní Chartu 77 a vystoupil s kapelou na dvou utajovaných koncertech. Následně se stal jedním z terčů akce Asanace, jejímž cílem bylo donutit nepohodlné lidi k emigraci.
Po jednom zvlášť krvavém výslechu, kdy jej několik hodin mlátili estébáci, Zajíček odešel v srpnu 1980 nejprve do Švédska, později do USA. "Když došlo ke krutějším situacím, řekl jsem si, že na to tady kašlu, a rozhodl jsem se odjet. Normálně jsem to vzdal. Ne vzdal, já jsem si řekl: mám právo na svůj život. Tak ho budu žít někde jinde," vyprávěl v televizním cyklu Fenomén Underground.
"Zajíčka, / beránka Božího zmlátili?" napsal o básníkově brutálním výslechu kolega Ivan Martin Jirous, podle nějž Zajíček ještě několik týdnů poté koktal. "Husáku, do dneška jsem ti netykal, / i když s tebe postupně opadávalo peří, / ale teď ti říkám: / Co jsi zachránil? / Dopadl jsi hůř než Hácha. / Zajíčka, beránka Božího, / jsi nechal zmlátit na SNB Praha 5," pokračoval Jirous.
Zajíček vzpomínal, že už v letadle z Československa se mu ulevilo. "Jako kdyby mi spadl ze srdce šutr. Naprostý uvolnění. Začínal novej život. Nebylo co řešit, kam se vracet a proč se vracet," líčil začátek druhého života v Göteborgu a nakonec v New Yorku, kde se živil jako stěhovák.
Kromě toho v USA vystavoval či koncertoval s americkým kytaristou Garym Lucasem. Například když se Zajíček v lednu 1989 v newyorském klubu Kitchen zúčastnil benefičního koncertu pro Ivana Martina Jirouse, toho času popáté vězněného.
Až od roku 1995 žil opět v Praze. "Důvod, proč jsem se přece jen vrátil, byli moji rodiče. Moje máma a můj táta. Které jsem myslel, že už nikdy neuvidím. Bylo to někdy na sklonku jara nebo v létě, kdy jsem nakonec zase sedl do letadla. Na letišti v Praze na mě čekal Mejla Hlavsa a jeli jsme do Radotína. Řekl jsem, jako kdybych tam byl ten den ráno: ‚Ahoj mami, ahoj tati.‘ No, koukali," vzpomínal Zajíček.
V 90. letech vydal s DG 307 alba Uměle ochuceno, Kniha psaná Chaosem nebo Šepoty a výkřiky. Jeho texty, dříve publikovány v samizdatu nebo exilových časopisech, po revoluci začaly vycházet i knižně, včetně důležité sbírky poezie Kniha měst.
"Zajíčkovy texty, psané vesměs hovorovým jazykem a fonetizujícím pravopisem, jsou naléhavými výpověďmi prostoupenými chiliasmem a prorockou autostylizací, místy inspirovanou raným křesťanstvím," napsal literární historik Martin Machovec ve Slovníku české literatury. "Za perziflážemi, primitivismy a vulgarismy, za ostentativním pohrdáním konzumentskou společností se ovšem skrývá silný náboj etický. Patrná je také autorova neustálá konfrontace s vědomím pomíjejícnosti a smrti," doplnil Machovec.
K novějším Zajíčkovým počinům patří knihy Pohádka se špatným koncem a Všechno je úplně jinak. Mimo to se účastnil několika výstav a hrál ve snímcích Knoflíkáři režiséra Petra Zelenky, kde ztvárnil rozhlasového moderátora, či …a bude hůř Petra Nikolaeva.
Pustina
Jednu z posledních možností zažít jej v plné síle nabídla divadelní inscenace Pustina režiséra Miroslava Bambuška, která pracovala s motivy ze Zajíčkova života i díla. Hrálo ji pražské Studio Hrdinů a spojovala herecké výstupy, recitaci básní i živou hudbu DG 307. Libreto tvořily tři autorovy básnické sbírky.
"Starý muž v županu a pantoflích polehává v posteli, kouří, vrávorá po scéně, odpočívá opřený vsedě o zeď. Jeho hlas se dere z nejhlubšího nitra a podpořen mohutnou kulisou bubnů a smyčců skupiny DG 307 na diváky hrne poezii jako litanickou zpověď, svědectví i bojový pokřik," popsala Zajíčkovu roli v projektu kritička Marie Reslová. Podle ní byla Pustina osobitým tvarem na pomezí koncertu, výtvarné instalace a divadla.
Inscenace získala Cenu Divadelních novin, v roce 2017 vyšel její filmový záznam. Tou dobou už se ale Zajíček potýkal s následky mrtvice.
"Vše, co člověk dělá a věří tomu, stojí za to. Nevím, proč to tak je. Ale v tom, že ty věci jsou, že se odehrávají, je jejich cennost," tvrdil umělec, který kvůli vynucené emigraci neměl nárok na důchod, po mozkové mrtvici pak ani na ten invalidní, a tak se mu přátelé skládali na invalidní vozík.
"Beru to tak, jak to je, a nesnažím se pro to hledat důvody nebo si stěžovat. To bych se začal točit v kruhu, který by se uzavřel. Většinu života jsem si vydělával jinak. A nejlepší je fyzická práce," řekl v interview pro server E15.
Vloni v říjnu se stal čestným občanem Prahy. Už v roce 2014 převzal Zajíček cenu časopisu Revolver Revue. "Vedle Ivana Martina Jirouse nebo Mejly Hlavsy je považován za jednu z podstatných osobností českého undergroundu své generace, přesto je Cena Revolver Revue první, kterou ve svých třiašedesáti letech obdrží," zdůraznila tehdy šéfredaktorka magazínu Terezie Pokorná.
Video: Skladba Lidi krve od kapely DG 307
