Recenze - Underground jen tak neskoná, ukazují vyprodané koncerty pořádané vydavatelem Vladimír Lábusem Drápalem. V lednu, při oslavě nedožitých šedesátin Mejly Hlavsy, praskal ve švech Palác Akropolis, v pátek byla hlava na hlavě v Divadle Archa, kde se konal první večer dvoudenních oslav desetiletí Lábusova labelu Guerilla Records. Na programu byla mimo jiné "svatá čtveřice" androšských kapel - Plastic People, DG 307, Umělá hmota a Aktual.
Lounská mánička (a ředitel divadla) Vladimír Drápal neúnavnou vydavatelskou činností dokázal, že o undergroundovou hudbu je mezi publikem všech věkových kategorií stále zájem, i když některé tituly vydal ze sympatického "obrozenectví". Díky tomu ale můžeme žasnout nad polozapomenutou originalitou skupin Pro pocit jistoty či Žabí hlen.
Nejslavnější česká kapela
Androš, tedy jedna z hudebních forem předlistopadové kulturní opozice (i když nikoliv důsledně programové), může být leckým odkazován do propadliště dějin a velice často také žije ze vzpomínek na hrdinskou, bohatýrskou minulost. Mimo to ale obohatil pokladnici světového rocku - přestože ten o tom nemusí vědět, jak někde, tuším, píše Magor - o výrazný hlas, v jehož spektru se mísí západní vlivy s tóny pražské grotesky, dekadence a slovanské "tíhy". Tři ze čtyř zmíněných hvězd androše vytvořily na poli alternativní, hledačské hudby dílo světové úrovně a jejich práce má smysl i početné následníky dodnes.
Nejslavnější českou rockovou skupinou navždy zůstanou Plastic People, jejichž neopakovatelná hudba stála především na baskytarových ostinátech skladatele Milana Hlavsy, drnčení klavifonu, skřípotu smyčců a klubku safoxonových hadů hemžících se od free jazzu až po dechovku - slyšte parádní alba Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned či Co znamená vésti koně.
Po Hlavsově smrti se kapela rozhodla využít komerční potenciál a deset let se snaží se střídavým úspěchem nahradit nenahraditelného skladatele autorskými pokusy ostatních členů. V Arše Plastici sympaticky vsadili na nový repertoár; ale několik "hlavsovek", které také zazněly, usvědčilo aktuální plastikovskou tvorbu z bezradnosti. V čem spočíval Hlavsův trik, díky němuž jeho písně nelze při hraní odfláknout a znějí tak naléhavě?
Plastici měli na konci šedesátých let vzory nejen ve Franku Zappovi a Velvet Underground, ale i v Milanu Knížákovi a jeho mariánskolázeňské kapele Aktual, jíž k dosažení legendárního statutu postačila necelá desítka koncertů a několik nekvalitních záznamů. Po roce 2000 Aktual po více než třech dekádách mlčení několikrát oživl - naposledy v pátek, kdy se postaral o jednoznačný vrchol programu.
K obrazu svému
Milan Knížák měl v roce 1968 za sebou vynález destruované hudby, tedy hudby vznikající přehráváním poničených a jinak upravených gramodesek (později tento přístup rozšířil i na partitury a z desek začal dělat výtvarná díla). Když jej v Mariánských Lázních oslovila kapela složená ze sotva dvacetiletých mladíků, kteří sice téměř nic neuměli, ale jejich chuť hrát byla nemalá, chopil se Knížák možnosti a přizpůsobil kapelu svému obrazu.
Kromě kytar a bubnů v hudbě Aktualu zněly barely, tůrování motocyklu, hračky i štípání dříví. Knížák často pracoval s hudebními citacemi a ready mades (Kose, kose, černej fógl), využíval nenapodobitelnou hru nehudebníků, načas kapele dodal dechovkový šmrnc angažováním svého otčíma…
Jeho písňová tvorba, která skrytě předznamenala estetiku punku a industrialu, se vyznačovala jednoduchostí, pochopením směšnosti rockových klišé, ironií a drtivými slogany: "Probuďte pátera Koniáše," zpívá ve slavném Atentátu na kulturu, zatímco verš "Miluju Lenina pro jeho vousy" (z písně Miluju tebe a Lenina) mi připadá jako ten nejpřesnější výstřel do řad romantiků vzhlížejícím k teroristům jako k pop stars.
Druhá poloha Aktualu ale uměla být po čertech něžná. "Jak by to bylo božský, kdyby lidi místo mluvení plivali drahokamy," rozplýval se Knížák ve verších, které mu prý přinesl výlet s LSD, a kapela zvonila na zvony…
…jak ostatně činila i na pódiu Archy. Kromě Knížáka na pódiu stanula pestrá směs bigbíťáků, zábavových, androšských i popových hudebníků: zpěvák a spisovatel Vašek Vašák, Erno Šedivý z někdejšího Flamenga, chyběl pouze Zdeněk Rytíř (ano, ten textař a parťák Michala Tučného), který v Aktualu model 2000 hrával na kytaru.
Jsme vyslanci z kosmu
Z původních členů Aktualu přelomu šedesátých a sedmdesátých let s Knížákem nevystoupil nikdo, i když Zdeněk Londýn Vokatý byl přítomen. Kytarista Otakar Alfréd Michl naopak s pódia téměř neslezl: vystoupil s Aktualem, DG 307 i Umělou hmotou (členem Plastiků byl pouhý jeden večer v sedmdesátých letech).
Aktual zvesela a sevřeně odehrál pestrou směs hitů a ještě jednou tolik by jich odehrát mohl. Na to, jak krátce tahle skupina existovala, pro ni Knížák napsal neuvěřitelné množství skladeb. Došlo i na tůrování motorky a metání rýže do diváků, to vše za recitace písně Vyslanci z kosmu: "Jsme vyslanci z kosmu, lidé, čiňte pokání…"
Přímý vliv Aktualu se projevil v tvorbě DG 307, které v roce 1973 založil Milan Hlavsa a básník Pavel Zajíček jako "srandaprojekt", jenž se ale ukázal být neuvěřitelně závažným a nosným. DG 307 původně hráli téměř výhradně na nehudební nástroje (železa, vysavač, rádio) a profilovali se jako svérázný voice-band, postupem času se ale vydali hudebnějším směrem.
Jejich vrcholný program Dar stínům (premiéra 1979) považuji za nejlepší českou "rockovou" desku vůbec - její hypnotické repetice postavené především na zvuku smyčců dodnes nenašly obdoby. V devadesátých letech se z DG 307 pod Zajíčkovým vedením stala volná sestava naleznuvší cestu k působivému rocku.
Na pódiu Archy DG 307 odehráli celé album Uměle ochuceno, které vydali před dvaceti lety. Původně elektronická, dosti "samohrajková" nahrávka byla obohacena o zvuk kytar, bicích a tympánů; nechyběly v undergroundu povinné smyčce. Housle a elektroniku obsluhoval Tomáš Vtípil, jeden z nejtalentovanějších i nejaktivnějších alternativních hudebníků současné generace třicátníků.
I bez masky
Pavel Zajíček v současné době pro každý z nečetných koncertů obměňuje program. To s sebou nese pódiová rizika, DG 307 ale nakonec své vystoupení odehráli se ctí, jen škoda přílišného echa na Zajíčkově mikrofonu, textům téměř nebylo rozumět.
Čtvrtá z největších undergroundových legend, Umělá hmota, musela vystoupit bez zpěváka Dina Vopálky, jehož partů se ujal baskytarista. Narozdíl od tří výše jmenovaných tvůrců, jejichž hudba je zcela svébytná, vznikla UH již v prostředí undergroundového "veselého ghetta", pro které chtěla hrát. Její tvorba byla vždycky poměrně nekompilovaně, někdy až naivně rocková s trochou potřebných "undergroundových" přísad například v podobě práce s rytmem a tematiky textů.
Umělá hmota vlastně předběhla kapely druhé generace undergroundu (Národní třída, OPN, Orchestr Bissext, z novějších BBP), které slovo "androš" již považovaly za hudební styl a přicházely s tu lepšími, tu horšími deriváty plastikovské formule. Umělá hmota je kapelou pro kámoše, mimo okruh fanoušků undergroundu asi nemá příliš mnoho co říci. V Arše ale hrála s odpichem a divoce, tak to má být.
V malém sále probíhal při přestavování hlavního pódia "komorní" program složený z vystoupení Magora, Dáši Vokaté a Hever And Vazelína Bandu hrajícího a pějícího syrově přetextované spirituály a bluesovky. Dvě kytary, akordeon a něco neškolených hlasů (mezi František Čuňas Stárek), nezapomenutelné hity Blejzr Blues, Červený vejložky a Tesilová verbež. Tahle kapela tu a tam dokáže zlikvidovat sál (vysypané odpadkové koše, metání pečiva a tun špinavého prádla), tentokrát jen mile kotlíkařila a hlavní "performer" klábosil ve foyer.
Aktual, Plastici, DG 307 jsou tři kapely světové hudební úrovně. I kdyby underground přišel o svou mýtickou masku, jejich tvorbu to nepoznamená. O ostatních skupinách hlásících se k androši (jasně, Aktual stál vždycky mimo) se to s takovou jistotou tvrdit nedá.
A pokud jde o "to za hudbou", androš rozhodně nepatří do starého železa coby vyčpělé politické hnutí, jak jej kdekdo zjednodušeně vidí. Jeho protagonisté se díky panujícímu režimu stali v jistém slova smyslu politickou opozicí, jde ale - použiji-li termín Václava Havla - o takzvanou nepolitickou politiku: v nenormálních podmínkách se politikem stává bigbítový koncert i fronta na banány.
Dnešní generace dvacetiletých si z androše kromě hudby může vzít to, co rezonuje se současnou představou alternativního životního stylu. Tyhle máničky se, intuitivně a mnohdy v extrémních podmínkách, pokoušely vést smysluplný život v rámci dnes tolik oblíbených "klíčových slov" DIY, komunita, snad i squatting…
Tvrdohlavostí, s níž vytvářely vlastní, paralelní, "druhou" kulturu, jasně ukázaly, že umění není jen to, co se na člověka ve volném čase šklebí z lesklých magazínů a co je zrovna trendy, ale něco mnohem zásadnějšího. Tato zvěst undergroundu platila před rokem 1989 a platí i nyní. Lhostejno, má-li například freetechnař rád Plastiky nebo jej svým skřípotem iritují; alespoň částečně s nimi pluje na jedné lodi nonkonformismu, bez nějž by v otázkách umění a životního stylu nedocházelo k životadárné diskuzi.
