Klip k písni Love Is Still Alive před dvěma týdny zveřejnili slovinští Laibach, kteří fungují od začátku 80. let minulého století. Do povědomí se zapsali jako představitelé jugoslávského disentu, předělávači západních hitů do nelítostných industriálních nebo vojensky pochodových podob, umělci s unikátní vizí - a také jako "ta kapela, co vystoupila v KLDR".
Nedávno oznámili vydání nového EP, které obsáhne i singl Love Is Still Alive. Ještě předtím ale Laibach vyrazili na evropské turné a tento pátek 28. října zahrají ve vyprodaném pražském Paláci Akropolis.
Je to zřejmě dílo zvláštní náhody, že na státní svátek připomínající založení Československa zde vystoupí zrovna skupina, jež částečně reflektuje problémy s nacionalismem. Její název vychází zaprvé z německého pojmenování Lublaně jakožto hlavního města Slovinska za časů, kdy země bývalé Jugoslávie společně s českým územím spadaly pod habsburskou monarchii, zadruhé z následné nacistické okupace.
Historie východní Evropy včetně zkušenosti s komunistickou diktaturou tvoří páteř estetiky Laibach. Často se o ní píše jako o parodii právě na totalitní režimy či autoritářské tendence.
"Myslím, že to bylo neofašistické, ale nejsem si jistý, jestli to byl vtip, nebo ne. Měl jsem neuvěřitelnou podvědomou potřebu pochodovat," vyznává se ze zážitku jeden návštěvník koncertu v dokumentu Laibach: A Film From Slovenia z roku 2004.
To je zásadní klíč k tvorbě skupiny - ztvárňuje a předestírá svůdnost fašismu právě strojovými rytmy často evokujícími pochodovou hudbu nebo hluboce impozantním barytonem frontmana Milana Frase. Jiný význam dává více motivům. Využívá i výrazných vizuálních prvků jako černých uniforem nebo kříže v logu.
Společně s výtvarným uskupením Irwin nebo divadelním souborem Gledališče Sester Scipion Nasice založili Laibach v roce 1984 kolektiv nazvaný Neue Slowenische Kunst, nové slovinské umění, který navazoval na různá hnutí 20. století. Kýčovitost totalitních režimů zpodobňovali pomocí dadaistické techniky koláže. Jako svého druhu koláž šlo chápat i pornografickou projekci na obraz jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita při raném koncertu Laibach, která jim vysloužila pověst pro režim nepohodlných umělců.
Nové slovinské umění se prezentovalo podrobně rozkreslenými grafy, v jejichž čele stál "imanentní konzistentní duch", z něhož údajně proudí tvůrčí energie. V 90. letech se hnutí prohlásilo za samostatný, globální a neteritoriální stát s vlastními pasy i hymnou, kterou samozřejmě nahráli Laibach pod vedením svého kapelníka Ivana Novaka. Na to volně navázali deskou Volk z roku 2006, kam zařadili vlastní úpravy různých státních hymen.
Coby součást širšího uměleckého konceptu může působit i letošní spíše nenápadná nahrávka nazvaná Wir Sind das Volk, jež vychází z díla východoněmeckého postmoderního dramatika Heinera Müllera. Typická industriálně strojová poloha Laibach zde střídá pasáže připomínající operu nebo afektované nacionalistické písně. Pasuje to k tomu, jak Laibach coby dědice různých avantgard popsala slovinská teoretička umění Bojana Kunst.
Cílem uměleckého proudu zvaného situacionismus bylo narušovat konvence překračováním stanovených norem za pomoci vykonstruovaných situací, které překazí běžný chod například života ve městě. V návaznosti na tento směr Laibach po boku dalších raně industriálních projektů jako Coum Transmission nebo na něj navázané skupiny Throbbing Gristle ohledávali, kam sahá a jak se projevuje moc, když někdo z kulturního "průmyslu" naruší jeho běžný, se společenskými pravidly a konzumem nekonfliktní chod.
V tomto ohledu lze tvorbu Laibach vztáhnout ať už na dobu jugoslávského socrealismu, nacionalismu balkánských republik spějících ke krvavému konfliktu, nebo ke globalizovanému světovému společenství.
Na události jako americkou invazi do Iráku nebo hospodářskou krizi pak reaguje deska Laibach nazvaná Spectre neboli Strašidlo z roku 2014. Skupina ji pojmenovala podle prvních slov Marxova Komunistického manifestu. Hudebníci na ní zpívají také o takzvaných whistleblowerech nebo tehdejším hnutí Occupy.
Laibach záměrně provokují a znejišťují předporozumění, jemuž v běžném životě nemusíme věnovat tolik pozornosti. To si ostatně berou z vlny postmoderního umění, které také pracuje s ironií a četností odkazů. Zatímco jeho západní varianta se však vyznačovala určitou odlehčeností, východní perspektiva do něj vnesla více nejasnosti a rozporů. Právě to podle sociálního antropologa Andrewa Dawsona umožňuje kapele například zvýrazňovat rozpory mezi jednotlivými ideologiemi nebo vztah umění a politiky.
Jejich pódiová show, v níž pracují s projevy diktátorů, vojenskou hudbou nebo štěkajícími psy, obnažuje rituály spojené s mocí. "Více než jednoduchá oslava zkušenosti s totalitním odcizením je záměrem Laibach spíše toto odcizení reprodukovat," popisuje Dawson jeden atraktivní aspekt - málokterá kapela nabízí takový prožitek. S podobnou ambivalencí i inspirací ve východoevropské zkušenosti pracují němečtí Rammstein, které Laibach svým zvukem a estetikou ovlivnili.
Spojují je dvojznačnost a interpretační volnost. I díky tomu jsou obě skupiny předměty akademických debat i kritických rozborů. Na Laibach je podmanivé, jak ve svém oblíbeném nahrávání coververzí známých melodií objevují a doříkávají, co se skrývá pod zdánlivě nevinnými projevy popkultury.
Část refrénu "Když všichni do toho dají všechno a všichni zpívají každou píseň" z hitu Live is Life rakouské skupiny Opus je v podání Laibach najednou triumfální oslavou totální kontroly a souznění uvnitř zcela sjednocené, a tedy i nedemokratické společnosti.
Fašismus a obecně moc leckoho fascinují. Laibach to bezostyšně přiznávají, zvýrazňují společenské tendence, které bychom rádi považovali za relikt minulosti, ale které se v posledních letech opět vracejí do veřejného prostoru.
Slovinský filozof Slavoj Žižek o Laibach mluví pravidelně. "Sdělení Laibach není ‚Nebojte se, pod naší totalitární maskou jsme normální, vřelí, soucitní lidé jako vy‘," řekl v roce 2015, kdy jako první západní skupina zahráli v Severní Koreji. "Ne, dokonce i když na Západě vypadáme jako normální, vřelí, soucitní lidé, jsme zrůdy. Díky Laibach se toho tolik nedozvíme o Severní Koreji, naučíme se ale hodně o našich vlastních úzkostech a pokrytectví," dodal Žižek.
Někdy totiž rockové hvězdy mohou tím, jak mají omotaný dav okolo prstu, připomínat diktátory.
Koncert
Laibach
(Pořádá agentura Obscure Promotion)
Palác Akropolis, Praha, 28. října.
