„Shakespeare naší doby“. 80 let slaví Bob Dylan, pro jedny prorok, pro jiné zrádce

Bob Dylan na turné po Anglii, polovina 60. let.
Bob Dylan se narodil jako Robert Allen Zimmerman v Minnesotě roku 1941. Na kytaru hrál od mládí, na střední škole zkoušel sestavovat rokenrolové kapely. Jeho kariéra však začala až poté, co roku 1961 odjel do New Yorku.
Roku 1963, kdy vydal druhé studiové album The Freewheelin' Bob Dylan, první vysloveně autorské.
V překotné době plné změn se z Dylana proti jeho vůli stal hlas mladé generace. Na snímku je z pochodu na Washington, kde v roce 1963 hrál pro 200 tisíc lidí.
S baskytarou Fender a harmonikou v lednu 1965, půl roku před Newportským folkovým festivalem, kde představil svou rockovou kapelu.
Foto: White Horse Pictures
Daniel Konrád Daniel Konrád
24. 5. 2021 11:55
Celý den a celou noc jeli přes začouzená města a zasněžená pole. Muž na zadním sedadle klimbal. S sebou jen kytaru, harmoniku a kufr s obnošeným oblečením. Konečně auto zastavilo. „Práskl jsem dveřmi, zamával a vkročil do tvrdého sněhu. Vichr mě bičoval do tváře. Konečně jsem byl v New Yorku,“ vzpomínal později.

V pondělí uplynulo 80 let od narození patrně nejvýznamnějšího žijícího písničkáře. Bob Dylan změnil rockovou hudbu, do které vnesl osobní a vrcholně literární texty. V průběhu šesti dekád prošel několika tvůrčími obdobími, v každém vydal zásadní alba a postupně získal těžko opakovatelnou kombinaci Oscara, Grammy, Pulitzerovy i Nobelovy ceny za literaturu. "Je to trochu jako žít za časů Shakespeara," glosovala nedávno písničkářka Gillian Welchová.

Letos je to také 60 let, kdy Dylan přijel do New Yorku. Tam začal vytvářet svou uměleckou personu: v bohémské čtvrti Greenwich Village, kde folkaři hráli po kavárnách a parcích, kde se konaly se happeningy. Kam lidé přijížděli za svobodou.

Než si mohl dovolit vlastní byt, Dylan přespával na gaučích u přátel. Často neměl co jíst, ani ho ale nenapadlo živit se jinak než hraním. Zprvu vybíral drobné do klobouku. V klubech jako Café Wha?, podzemním prostoru s nízkým stropem, kde se nenaléval alkohol a kam chodili místní, turisté i plavčíci, se střídal s písničkáři, básníky i břichomluvci. Vzadu v kuchyni ho občas nechali osmahnout si fazole na pánvi.

Domů volal z telefonních budek, všem ale tvrdil, že rodiče nemá. "Neměl jsem pocit, že mám minulost. Neuměl jsem se vztahovat k ničemu než k tomu, co se dělo tady a teď," vysvětlil v dokumentárním filmu No Direction Home, proč jako tehdy každý druhý fabuloval.

Postupně pronikl do prestižnějších klubů jako Gaslightu, kde už dostával zaplaceno. A přestože byl obklopen desítkami kvalitních, technicky i lepších zpěváků, byl to Dylan, kterému vyhlášený lovec talentů John Hammond nabídl smlouvu s vydavatelstvím Columbia Records.

"Mrzlo, ale já necítil zimu. Měl jsem namířeno za úžasnými světly. Přišel jsem z dálky a začal jsem hodně hluboko. Teď se měl naplnit můj osud. Cítil jsem, jak se dívá přímo na mě," napsal později v Letopisech, své autobiografii.

Časy se mění

Bob Dylan zprvu zpíval stejné převzaté lidovky jako ostatní, ale nezůstal u nich. Rychle se vyvíjel. Měl hlasitější, naléhavější projev. Napodoboval gesta, přízvuk i repertoár všech, kdo se mu líbili. Nejvíc toho času již nemocného Woodyho Guthrieho, kterého navštěvoval ve špitále. Po jeho vzoru začal vystupovat s kytarou a držákem na foukací harmoniku, po jeho vzoru začal psát vlastní texty, což dělal málokdo.

Bob Dylan v roce 1963.
Bob Dylan v roce 1963. | Foto: ČTK/ZUMA

Silně ho ovlivnil písničkář Dave van Ronk. A samozřejmě vstřebával všechno možné. Rozebíral cizí texty. Poslouchal starého bluesmana Roberta Johnsona. V knihovně pročítal dobový tisk z americké občanské války.

Pochopil, že časy se mění, jak záhy nato začal zpívat. Ještě ne na debutovém albu z roku 1962, které obsahovalo především převzaté písně. Téhož roku ale napsal protestsong Blowin’ in the Wind, který do hitparád poslalo trio Peter, Paul and Mary a jejž Češi znali jako Vítr to ví v podání Waldemara Matušky. Objevil se na Dylanově druhé desce vedle protiválečných Masters of War, apokalyptické A Hard Rain’s a-Gonna Fall spojené s takzvanou karibskou krizi nebo rozchodového songu Don’t Think Twice, It’s All Right.

Všechny má dodnes v repertoáru, k čemuž jistě přispělo, že bez konkrétních narážek působily nadčasově. A jistě měl na Dylanově rychlém startu podíl manažer Albert Grossman, díky němuž v následujících letech oba zbohatli a v 80. letech se kvůli tomu pak soudili. Především se ale Dylanovy písně trefily do doby, kdy se Amerika měnila.

Blowin’ in the Wind zazpívalo s Dylanem trio Peter, Paul and Mary na Newportském folkovém festivalu v roce 1963. | Video: Columbia Records

"Hlas generace"

Končila poválečná éra jazzu i rokenrolu a mladé zajímali zatím ještě beatnici, už brzy Beatles. Začínalo angažované písničkářství. Eskalovala studená válka, mocnosti testovaly jaderné zbraně, schylovalo se k americkému angažmá ve Vietnamu. Rasové nepokoje vyústily v hnutí za občanská práva. Rozevírala se generační propast.

Začínala emancipace žen, sexuální revoluce. Dlouhé vlasy, marihuana, studentské protesty. "Amerika se proměňovala. A začalo se měnit také moje vědomí, měnit a rozpínat," shrnul v Letopisech dobu, kdy "rychle myslel, rychle jedl, rychle mluvil, a dokonce i rychle zpíval", aby mu nic neuteklo.

Lidé začínali hledat autory, kteří mají co říct, a Dylan vystihl jejich pocity. Měl naléhavou, osobitou intonaci. Zbořil předsudek, že zpěvák musí mít v tradičním slova smyslu krásný hlas. Od tradicionálů rychle přešel k autorské tvorbě. A psal originální, básnické texty o všem od politiky po lásku, smrt a náboženství.

Projevoval osobitý smysl pro humor, ale to, co dělá, bral nesmírně vážně. Pomohla mu spousta lidí jako pěvkyně Joan Baezová, nakonec však vždy jednal jako solitér. Nikdo před ním tak převratně nesloučil muziku s poezií. Vlivy předválečné i populární hudby, evropskou literaturu včetně antiky a Bible, surrealismus, moderní proudy jako existencialismus, tvůrčí postupy typu proud vědomí. Dylan měl ještě chlapeckou tvář, z jeho úst však šla slova, která na mladé působila prorocky.

Přesně to z něj také udělali: spasitele, "hlas generace". Hit za hitem oslovoval větší publikum, až najednou zpívá 200 tisícům lidí v srpnu 1963 při slavném pochodu na Washington, kde Martin Luther King prosazující konec diskriminace přednáší historický projev o tom, že má sen. Je to generační revolta, záblesk naděje, že lze změnit chod světa. Stejně klíčový okamžik amerických dějin, jako když je pár měsíců nato zastřelen prezident Kennedy.

Dylanovi je dvaadvacet, když do hitparád posílá další hit The Times They Are a-Changin', vystihující generační změnu: "Pojďte, matky a otcové / Z celé země / A nekritizujte to / Co nedokážete pochopit / Své syny a dcery / Už neovládáte / Vaše stará cesta / Rychle stárne / Prosím, uhněte z té nové / Když neumíte přiložit ruku k dílu / Protože časy se mění."

Čím víc je ale Dylan spojován se společenskými protesty, tím víc se brání. Není v jádru politický. Nezajímá ho, kdo má jakou barvu pleti, stejně jako ho nezajímají ideologie. Na každém kroku obklopený davy, které žádají další protestsongy a postoje, rozhodne se udělat zásadní obrat.

The Times They Are a-Changin', jak je Dylan zpíval na turné po Anglii. Záznam pochází z dokumentu Neohlížej se. | Video: Leacock-Pennebaker, Inc.

Jidáš

Na desce Bringing It All Back Home z roku 1965 poprvé spojuje poetické texty se zvukem elektrických kytar. Folkaři se cítí zrazeni. Rock je pro ně komerce, individualismus místo komunity, úniková zábava teenagerů, které nezajímají důlní neštěstí a kteří neusilují o nápravu společnosti.

Z té desky pocházejí hity jako It’s Alright, Ma (I’m Only Bleeding), kde slavně zpívá, že "i prezident Spojených států někdy musí stát nahý", nebo Subterranean Homesick Blues, jejž doprovází riff ukradený od Chucka Berryho a hravý videoklip. Jak napsal jeho životopisec Howard Sounes, je to důkaz, že vše, co Dylan říká, funguje také v bigbítovém kontextu. Že to jeho originalitu ani představivost neumenšuje, naopak.

Publikum ovšem první koncerty s rockovou kapelou nese těžko. Bučí a píská, nejen kvůli tehdy ještě nedokonalému ozvučení.

Skladbu Subterranean Homesick Blues doprovázel videoklip použitý v dokumentárním filmu Neohlížej se. | Video: Columbia Records

Když Dylan vystoupí na Newportském folkovém festivalu, vzniká legenda o tom, jak mu tradicionalista Pete Seeger chce sekyrou přeseknout kabel od zesilovače. A na turné po Anglii přichází slavný okamžik, kdy student z publika zakřičí: "Jidáši!" Dylan už má dost. "Nevěřím ti. Lzeš," naštve se do mikrofonu, načež poručí muzikantům: "Hrajte ku*evsky nahlas!" A kapela, toho času už slavný The Band s kytaristou Robbiem Robertsonem, spustí památnou verzi Like a Rolling Stone, Dylanova možná nejslavnějšího hitu.

Z těch záběrů, stejně jako tehdejších dvou elektrických desek Highway 61 Revisited a Blonde on Blonde, dodnes mrazí. S jakým zpívá zápřahem, kolik projevuje emocí, jak rychle dal svým lyrickým a teď už také nonsensovým, mnohoznačným písním tvar postavený na elektrických kytarách, varhanách a vrcholně muzikální kombinaci blues, country, folku a rocku.

Dylan končí turné jako vyměněný: s delšími vlasy, v kožené bundě a černých brýlích, už žádný trubadúr, spíš šprýmař a trochu cynik, obdivovaný čím dál početnějšími takzvanými květinovými dětmi. Pro 60. léta se stává stejně zásadní postavou jako Beatles nebo Rolling Stones. Na rozdíl od nich se ale, třeba jako jazzový trumpetista Miles Davis, bude ještě desítky let posouvat.

Like a Rolling Stone hraný "ku*evsky nahlas", jak nařídil Dylan obviněný z toho, že se zaprodal. Scéna z dokumentu No Direction Home. | Video: Paramount Pictures

Hippies

Krátce po návratu, v červenci 1966, se za záhadných okolností vyseká na motorce a na několik let mizí do soukromí. Nekoncertuje. Zbavuje se tlaku a očekávání. Vede rodinný život, snaží se znovu nabýt soukromí. Tehdy jej začne obestírat enigma nevyzpytatelného umělce. Zatímco kytarista Jimi Hendrix posílá jeho další hit All Along the Watchtower do hitparád, Dylan s členy Bandu v suterénu na venkově natáčí rozvernou dvojdesku The Basement Tapes, ještě roky ovšem kolující jen v pirátských kopiích.

Usazuje se ve Woodstocku, kde mu však hippies nedají pokoj. Lezou po stromech, aby mu viděli do oken. Spí v jeho ložnici, plavou v bazénu, probírají mu odpadky. V Letopisech jen s mírnou nadsázkou píše, jak dům "obklíčil dav a chtěl, abych je vedl do ulic, k pochodu na radnici, na Wall Street, na Kapitol".

Přicházejí další proměny. Nahrávka Nashville Skyline s hitem Lay, Lady, Lay, s charakteristickým rytmem a steel kytarou, odstartuje sérii country desek, na nichž Dylan zpívá jinak než dřív. Modlí se u Západní zdi v Izraeli. Hraje pistolníka ve westernovém filmu Pat Garrett a Billy the Kid, k němuž natočí originální desku s dalším hitem Knockin’ on Heaven’s Door.

V polovině 70. let vydává vrcholné, převážně akustické album Blood on the Tracks, nabité emocemi, metaforami a osobitým zvukem akustické kytary v otevřeném ladění. Podle životopisce Sounese ho inspiroval rozpad manželství, a byť to Dylan později popřel, "i jeho syn Jakob říká, že jsou to zhudebněné hovory rodičů".

Do konce dekády stíhá ještě divokou Rolling Thunder Revue, divadelně pojatou estrádu proměnlivé skupiny přátel, kteří spolu pár týdnů svobodomyslně žijí, pijí a hrají. Vystupuje někdy s kloboukem a make-upem na tváři. Doprovázejí ho všichni od básníka Allena Ginsberga po klasicky vyškolenou houslistku z ulice Scarlet Riveru. A Dylan zpívá kontroverzní hit Hurricane o boxerovi Rubinu Carterovi, odsouzeném za vraždu.

Po nápadité desce Street Legal se sboristkami, dechovou sekcí a hity jako Señorem následuje pro mnohé rozporuplné křesťanské období. A koncem 80. let další tvůrčí přerod.

Záznam Dylanovy písně Hard Rain z turné Rolling Thunder Revue. | Video: Netflix

Pozdní Dylan

Daniel Lanois je "černý princ z černých hor", samý stín a silueta, "černé sombrero, černé kalhoty, vysoké boty a rukavice", popisuje Dylan producenta, za nímž vyráží do New Orleans.

Nad skladbami jako Political World nebo Man in the Long Black Coat se hádají poblíž hřbitova, ve starém viktoriánském domě uzpůsobeném natáčecím postupům producenta, jenž sám hraje na nesčetně nástrojů a písně obaluje zasněnou, romantickou, avšak také výhružnou atmosférou. Za okny padá déšť na listy banánovníků.

Dlouho se umělecky míjejí. Frustrovaný Lanois v návalech vzteku rozbíjí nástroje, zatímco Dylan si čistí hlavu jízdami na motorce, po New Orleans, zátokami, bažinami plnými všeho od pelikánů po hady, kolem ropných rafinerií a baráků z někdejších plantáží.

Z toho všeho vzniká kouzelná deska Oh Mercy, která nastartuje jeho novou éru a na kterou v roce 1997 opět s Lanoisem navazují albem Time Out of Mind, tentokrát temnějším, reflektujícím stárnutí. Získává tři Grammy a obohacuje Dylanův repertoár písněmi jako Love Sick, s varhanami hrajícími staccato a mohutným rockovým pohybem mezi dvěma akordy v refrénu.

Ovšem už koncem 80. let Dylan s pořádným předstihem vytuší další trend: že alba půjdou stranou a nastane éra koncertování. Přestává doprovázet známější kapely jako Grateful Dead a poprvé po letech staví vlastní band. Rozhodnutý "přivolat své písně zpět ze záhrobí", líčí v Letopisech až mystický vnitřní přerod, díky němuž ho opět baví vystupovat před lidmi.

Bob Dylan na propagační fotografii, 90. léta.
Bob Dylan na propagační fotografii, 90. léta. | Foto: Live Nation

Rozhoduje se oslovit nové publikum nejprve opakovanými koncerty ve stejných městech. Aby si lidé zvykli, přiště přivedli známé a rozkřikli, že Dylan je zpět. Začíná takzvané Nekonečné turné.

V průběhu dalších tří dekád Dylan ustálí kapelu vedenou basistou Tonym Garnierem. A nejpozději okolo vydání desky Love & Theft, prodávané od dne teroristických útoků z 11. září 2001, začíná stmelovat veškerý repertoár do staromódní kombinace rockabilly, předválečného rhythm & blues, jazzu, country a swingu.

Předělává staré hity, mění melodie, přepisuje sloky. Že občas vykrade cizí píseň nebo knihu, ho netrápí: folkaři to tak dělali vždy. A publikum, mezi něž se od koncertu na pražském Výstavišti roku 1994 konečně počítají i Češi, nikdy neví, co uslyší příště.

Možná kvůli artróze prstů se usadí za klávesami a nakonec koncertním křídlem. Vystupuje v klobouku a lampasových kalhotách. Zakazuje focení, nepoužívá velkoplošné obrazovky, nedává rozhovory. Na jevišti nezdraví, deset minut po poslední skladbě už sedí v autobusu a jede na další koncert, jak si před třemi roky mohlo ověřit brněnské publikum.

Zatím nejintenzivnější setkání s tímto "pozdním Dylanem" nabídly tři vyprodané večery předloni v pražské Lucerně. Dylan ovšem v novém tisíciletí stihl leccos. Natočil silné autorské desky jako Modern Times i kuriozity typu vánočního alba. Vydal autobiografii. Účinkoval v reklamě na spodní prádlo. Projevil encyklopedické znalosti staré hudby coby moderátor rozhlasové show. Maloval, svářel záhadné ocelové brány, pálil whisky.

Dylanova skladba Murder Most Foul trvá téměř 17 minut. | Video: Columbia Records

Zjevně sám v rozpacích jako první hudebník v dějinách převzal Nobelovu cenu za literaturu. A poslední roky učinil další obrat, když nahrál tři desky takzvaného Velkého amerického zpěvníku, převzatých písní nejčastěji spojených s Frankem Sinatrou.

Za tímto nejnovějším, ale snad ještě ne posledním Dylanovým obdobím udělala tečku až pandemie. Po 30 letech přerušila Nekonečné turné.

Písničkář leckoho povzbudil, když vloni v karanténě začal vydávat nejprve nové singly a nakonec v létě autorské album Rough and Rowdy Ways.

Obsahuje i čtvrthodinové ohlédnutí za atentátem na Kennedyho a obecně 60. léty minulého století, skladbu Murder Most Foul, se kterou se na prahu osmdesátky poprvé dostal do čela americké hitparády. Před očima zase další generace. Pro kterou, jak dokazují třeba coververze jeho písní od mladých zpěvaček Adele, Miley Cyrusové nebo Lany del Rey, je Dylan stále pojem. Někdo by řekl zjevení.

 

Právě se děje

před 9 minutami

ČEZ plánuje do roku 2030 investovat do modernizace tepláren 30 až 40 miliard Kč

Energetická společnost ČEZ plánuje do roku 2030 investovat do modernizace a transformace svých teplárenských lokalit na nová paliva 30 až 40 miliard korun. Největší část půjde do lokality Mělník. Místopředseda představenstva ČEZ Pavel Cyrani na úterní konferenci Institutu pro veřejnou diskusi o budoucnosti českého teplárenství uvedl, že celkové investiční výdaje v Mělníku mohou od letoška do roku 2030 dosáhnout na 20 až 30 miliard korun.

"Lokalita Mělník dodává teplo pro Prahu, je největší a představuje tedy největší část investic. Do transformace ostatních teplárenských lokalit ČEZ na šetrnější zdroje předpokládáme investovat do deseti miliard korun celkem," řekl mluvčí ČEZ Roman Gazdík. Další teplárny má polostátní energetická společnost v Trmicích, Dětmarovicích, Hodoníně, Poříčí, Dvoře Králové nebo Jindřichově Hradci.

Zdroj: ČTK
před 56 minutami

Slavná sopranistka tvrdí, že s ní francouzská policie jednala jako se zločincem

Jihoafrická sopranistka Pretty Yende tvrdí, že s ní francouzští policisté při kontrole na letišti Charlese de Gaulla v Paříži zacházeli jako se zločincem. "Svlékli mě a prohledali, jako bych byla zločinec, a umístili mě do cely," tvrdí zpěvačka.

Ta podle policistů přicestovala v pondělí z Milána na jihoafrický pas, v němž neměla vízum. "Nebyl tam ani v jedné chvíli žádný incident," tvrdí policejní zdroj a popírá, že by se sopranistka kvůli letištní kontrole musela svléknout. Z místnosti, kde čekala na vyřízení případu, vyšla po hodině a půl s vízem, které jí povolovalo vstup na francouzské území, a barva její kůže nehrála žádnou roli, řekl zdroj z letiště agentuře AFP. "Pro lidi, jako jsem já, je policejní násilí skutečné," tvrdí naopak pěvkyně. Do Francie přiletěla proto, že zpívá Belliniho operu Náměsíčná v Théâtre des Champs-Élysées.

Zdroj: ČTK/AFP
Další zprávy