Dylanova mytizace pokračuje. Ve Scorseseho dokumentu pravdu rozostřují najatí herci

Michal Plzák
9. 7. 2019 17:57
Hudba žije v mýtech a legendách, obléká se do nich, miluje se s nimi a pak rezonuje v čase.
Bob Dylan při turné Rolling Thunder Revue v roce 1975.
Bob Dylan při turné Rolling Thunder Revue v roce 1975. | Foto: Ken Regan, Netflix

Mozart bez ustání halucinuje v Requiem, Mahler z kolotoče slyší hitlerovské holínky už na přelomu století, Šostakovič si to ve svých symfoniích tajně vyřizuje se Stalinem, bluesman Robert Johnson se upisuje ďáblu a Robert Zimmermann v obloucích tvoří Boba Dylana, který se vpisuje do DNA člověka konce 20. století i bez jeho dovolení.

Dylanův oblouk od "protestní" folkové hudby k elektrickému rocku si v mýtech dál žije svými kočičími životy bez ohledu na nesčetné demaskující práce. V roce 2005 právě o tomto trubadúrově přerodu v zaprodance rocku vyslal do světa svůj dokument americký režisér Martin Scorsese pod názvem Bob Dylan: No Direction Home. Pro některé fajnšmekry byl snad příliš selektivní a zjednodušující, tedy opět mytizující, ale dosud nepublikovaným archivním materiálem okouzlil každého.

Teď měl na Netflixu premiéru Scorseseho nový film Rolling Thunder Revue: A Bob Dylan Story, sonda do koncertního turné, jejž Dylan pod názvem Rolling Thunder Revue odehrál na podzim roku 1975 a které bylo od počátku koncipované jako mýtotvorné.

Turné jako varieté

Koncem října 1975 vyráží Bob Dylan na koncertní šňůru s novou partou hudebníků, kterou dal dohromady v létě téhož roku v newyorském klubu The Other End. Staré známé a kumpány, Boba Neuwirtha, Ramblin' Jacka Elliotta, básníka Allena Ginsberga a písničkářku Joan Baezovou, doplnil o nové akvizice jako houslistku Scarlet Riveru, kytaristu Micka Ronsona známého z kapely Davida Bowieho, basistu Roba Stonera (později šéfa Dylanovy koncertní kapely nazvané Guam) a kytaristu T-Bonea Burnetta.

Než vyrazí na cestu, s některými z nich klopotně nahraje album Desire, jež sice vyjde až v lednu 1976, ale písně z něj na novém turné představují dobrou třetinu Dylanova setu. Už to je téměř ojedinělé, Dylan na koncertech skoro nikdy neprozrazuje, co mezitím upekl.

V newyorském klubu vystupuje i mladá nespoutaná vizionářka Patti Smithová, Dylanova obdivovatelka a nepochybně i inspirace; ta jediná však nabídce odolá a Dylanova turné se nezúčastní (druhým, který pak odmítne, bude ke konci šňůry Leonard Cohen, ale to je jiný příběh).

Joan Baezová a Bob Dylan roku 1975.
Joan Baezová a Bob Dylan roku 1975. | Foto: Ken Regan, Netflix

Je to čas, kdy rockoví velikáni na stadionech začínají nudit mladé, ti chtějí něco přímočařejšího, autentického, jim podobného a blízkého - na koncertech i fyzicky -, a tak se v různých variacích rodí punk.

Jak to měl v té době Dylan? Začátkem roku 1974, po osmileté koncertní pauze, absolvoval obří turné po USA: stadiony, oživování žádaných hitů, ke konci ten stroj na peníze přestal být už dobře namazaný a eseročko Dylan s kapelou The Band skončilo.

Koncem téhož roku Dylan nahrává komorní, až asketické album Blood on the Tracks a po něm, v roce 1975, vydává dvojalbum The Basement Tapes, nahrané s přáteli z Bandu už před osmi lety. Na obalu vidíme hudebníky ve společnosti cirkusových postaviček - je tu lamželezo, polykač ohňů, trpaslík, Eskymák a krasavice. Dala by se příští vystoupení pojmout nějak takhle? Jako cirkus, varieté, estráda putující od jednoho zapadákova k druhému?

V tom by byl prostor pro nostalgické ohlédnutí po době, kdy to zkraje šedesátých let v New Yorku celé začalo. Mohli by se u toho všichni bavit, nemusela by je drtit ekonomická a logistická náročnost, show by byla opulentní dramaturgií, ale ne technickou náročností a sebedojímáním zasloužilých dinosaurů. Jakýsi nízkorozpočtový (a už jsme zase v mýtu, skutečnost byla nakonec jiná) mejdan na kolečkách, který si svou nevázanou drzostí (tak se do toho dostává energie punku) podmaňuje ospalá maloměsta a nebere zajatce.

Nový dylanovský dokument pro Netflix natočil Martin Scorsese. | Video: Netflix

Jak to bylo doopravdy

Poslání Ameriky je jednat za celé lidstvo, slyšíme ve Scorseseho filmu řečnit prezidenta Richarda Nixona. A výprask při válce ve Vietnamu pak pro lidstvo znamená co? Sto let po občanské válce je Amerika v bezprecedentní krizi, jež se jen prohlubuje. Přitom na obzoru jsou velké oslavy dvoustých narozenin USA, které zemi roku 1976 zachvátí ve velkém stylu, snad aby se zakrylo ponížení a dezorientace přítomnosti.

To je kontext, jímž Scorsese rámuje Dylanovo novátorské turné, a posiluje tak zavedený mýtus o ambici hudebníků proměnit vědomí Ameriky - a ano, snad ji zas trochu stvořit k původnímu obrazu puritánských poutníků, kteří v Novém světě pracovali na svém vykoupení. Dylanovo první koncertní turné se uskuteční právě v městečku Plymouth, kde tato historie začala.

Bob Dylan v roce 1975.
Bob Dylan v roce 1975. | Foto: Ken Regan, Netflix

Od žánru dokumentu očekáváme, že se od mýtu odrazí k méně pohádkové historii - jak to tehdy bylo opravdu, děti. Archivní materiál, z velké části nikdy nepoužitý, tu je takovým dotykem "pravdy" události. A je to strhující podívaná. Jak v jedné chvíli zazní ve filmu: Lidé by zabili, jen aby se na ten koncert dostali.

Konečně vidíme, že mnoho písní Dylan prožívá jako herec: příběh v Isis odehrává svou mimikou, zaťatými pěstmi a dramatickými gesty, intenzitu a magii skladeb One More Cup of Coffee či Simple Twist of Fate vizuální složka posouvá do další dimenze, která se s každým dalším zhlédnutím rozšiřuje a vede k intoxikaci. Školácké pošťuchování ve When I Paint My Masterpiece ukazuje Dylana ve svém soustředění mimořádně uvolněného.

K tomu není třeba nic dalšího, žádné další dolování smyslu. Nic tu nechybí a nic také nezaclání.

Lišák bez masky

Jenže to je jen jedna rovina filmu. U ní režisér Scorsese nekončí, naopak mýtus rozehrává v takové míře, až nelze mluvit o dokumentu, spíš o takzvaném mockumentu. Jsme konfrontováni s rolemi údajných svědků, obsazených herci, kteří si z diváka dělají dobrý den.

Jakýsi Stefan van Dorp vznáší nároky na autorství všech dokumentárních záběrů, prý byl Dylanem najat, aby turné zdokumentoval po vzoru filmových týdeníků. Herečka Sharon Stoneová "vzpomíná", jak ji coby puberťačku máma přinutila, aby s ní šla na koncert Rolling Thunder Revue, když přitom ona by dala přednost svým milovaným Kiss. Jemně přitom naznačí, že se pak na turné stala Dylanovou múzou nebo alespoň milostnicí.

Bob Dylan (uprostřed) s účastníky Rolling Thunder Revue.
Bob Dylan (uprostřed) s účastníky Rolling Thunder Revue. | Foto: Ken Regan, Netflix

A samotný Dylan, který ve filmu mnohokrát promlouvá jako komentátor po čtyřiceti letech, s přízračně voskovou tváří mhouří oči a přitakává, že maskování a malování, pro toto turné typické, přejal právě od "Kissáků".

Příkladů nové mytizace by se dalo uvést mnoho, něco je průhlednější více, něco nezasvěcený divák slupne i s navijákem - a že se Dylanovi skákání na špek zamlouvá, není pochyb.

Na otázku "Proč jste používali masky?" písničkář odpovídá: "S maskou vám člověk řekne pravdu." Lišák v tu chvíli samozřejmě žádnou masku nemá. Je tedy vše, co řekne, bez záruky? Jelikož je to lišák protřelý, není v tom žádná důslednost.

Boží hlas má vlastní autobus

Podstatné je tak nejen to, co film prezentuje jako historii, ale také, co svou mystifikací a novou mytizací záměrně potlačuje. Nová, mýtotvorná složka tu není jen pro pobavení. Slouží k odvedení pozornosti.

Ani zmínka nepadne o filmu Renaldo a Clara, který v průběhu turné - a ještě před jeho začátkem - natáčely dva štáby. Původně čtyřhodinový film, od něhož si debutující režisér Dylan tolik sliboval a tolik do něj investoval, byl tehdy svým významem rovnocenný s koncertováním. Dokonce by se dalo říci, že byl hudbě nadřazen - koncerty probíhaly jakožto součást filmování.

Bob Dylan a Allen Ginsberg u hrobu Jacka Kerouaca
Bob Dylan a Allen Ginsberg u hrobu Jacka Kerouaca | Foto: Ken Regan, Netflix

Koneckonců řadu záběrů z Renalda a Clary použil Scorsese pro svůj "dokument": Dylana s Ginsbergem u hrobu Jacka Kerouaka, Ginsberga tančícího, recitujícího a meditujícího, koncertní provedení Dylanových písní, setkání s indiány i boxerem Rubinem "Hurikánem" Carterem ve věznici.

Ve filmu není řečeno nic o tehdejší krizi Dylanova manželství se ženou Sárou, kterou přitom na každém koncertě ve stejnojmenné písni přivolával zpět. Má to zakrýt právě dáma s podobně znějícím jménem Sharon?

Je snad proto vynalezen van Dorp, aby se objasnila existence hojného archivního materiálu? Pak se totiž původní stylizace pro film může jevit jako autentické zachycení nálady na turné.

Chaos, který Dylan jako umělec nekrotil, ale intuitivně přetavoval ve tvůrčí napětí, zůstává zastřen. Veselá komunita rozjívených umělců, kteří spolu i po cestě v autobuse jamují, je tou mytickou tváří turné.

"Dylan chtěl světu ukázat, jak jsou ti ostatní skvělí," velebí svého Mistra věčně idealizující poeta Allen Ginsberg, jenže Mistr měl svůj autobus pro sebe a málo platné: celé čtyřhodinové vystoupení skvělých lidí stálo jen a jen na trubadúrovi, božím hlasu, který míval podlézání svých apoštolů a pomocníků plné zuby.

Záznam Dylanovy písně Hard Rain z turné Rolling Thunder Revue. | Video: Netflix

Byl to úspěch?

Je skvělé, že Martin Scorsese ve filmu nechal alespoň na pár vteřin dvě ukázky jiných než Dylanových vystoupení. Ramblin' Jack Elliott mudruje, Joan Baezová tančí jako tarantule. Ale na krabici čtrnácti CD z turné, která byla u příležitosti filmu vydána, z těchto "skvělých" hudebních přátel neslyšíme jediného. Z koncertů je vybrán jen a jen Dylan, samozřejmě také v duetech s Baezovou.

Jak byly večery komponované, jak hrála kapela Guam, jaká byla vystoupení Elliota, Rogera McGuinna, Joni Mitchellové, T-Bone Burnetta a dalších, nadále vědí jen sběratelé bootlegů.

Na otázku, zda bylo turné úspěšné, Dylan na kameru odpovídá: "Z hlediska zisku ne. Ale bylo to dobrodružství, a tak to úspěch byl." Že to radostné tvoření z chaosu bylo dobré a pevnou součást toho všeho představovalo "družství", se Scorseseho filmem vine jak červená nit.

Bob Dylan při turné Rolling Thunder Revue.
Bob Dylan při turné Rolling Thunder Revue. | Foto: Ken Regan, Netflix

Zda měli Dylan a jeho parta další, vyšší ambice, film také nastiňuje (rozhodně sem patří osvobození "Hurikána" Cartera z vězení), ale otázku úspěšnosti mise nechává otevřenou (ano, Hurikána později pustili, ale byl opravdu nevinný?).

Film Renaldo a Clara propadl, manželství se Sárou skončilo roku 1977 rozvodem, svatý Grál nalezen nebyl, vědomí Ameriky se nezměnilo a koncept pouti veselých muzikantů se už nikdy nezopakoval.

Druhé turné Rolling Thunder Revue v dubnu a květnu 1976 mělo s tímto společné jen jméno, většinu muzikantů a pár písní: to "dobro-družství" bylo už pryč, a je příznačné, že Scorseseho film - aby legenda žila dál - se o tom ani slovem nezmíní.

Když ale Dylan ke konci řekne "nezůstalo z toho ani ň, jen popel", film jej i skrze mytické slupky usvědčuje z nepravdy. Intenzivní, nekompromisní i éterickou hudbou prostupuje radost z lidské komunikace, společného tvoření a snad i momentální nesmrtelnosti. Mýtus nekončí. Ale hudba jako transformační událost je jeho základem napořád.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 6 hodinami

Dálnici D5 u Berouna zavřela nehoda tří aut

Dálnici D5 poblíž Berouna v neděli večer zhruba na hodinu zavřela ve směru na Plzeň nehoda dvou osobních aut a kamionu. Jeden muž je těžce zraněný, záchranáři na místo poslali i vrtulník. Vyplývá to z informací od policejní mluvčí Lucie Novákové a Národního dopravního informačního centra.

"Máme tam havarovaná dvě osobní vozidla. Kousek před nimi je zastavený ještě kamion, který byl taky účastníkem dopravní nehody," popsala Nováková místo havárie. Těžce zraněný muž je z jednoho z osobních aut, dodala.

Zdroj: ČTK
Další zprávy