Glosa - Kapely dohrály, na třicet tisíc lidí se rozprchává do všech koutů republiky a Rock for People končí. Jaký byl jeho devatenáctý ročník? Nejvíce na očích zůstal věčný bavič českého publika Karel Gott, bez něj by asi na festival žádný zástupce bulváru nedorazil a nikdo další už se podobného mediálního ohlasu nedočkal. Dost dobře to vypovídá o tom, jak moc je akce navázaná na lokální prostředí. Ovace byly větší než globálních hvězd formátu Queens of the Stone Age.
Tím ani omylem nechci srovnávat kvality zmíněných vystupujících. Na to „největší jména" festivalu vychází z příliš rozdílných světů. Ale jsou skvělou ilustrací (nejen letošní) rozštěpené dramaturgie.
Rock for People si nadále udržuje výsadní pozici mezi domácími festivaly. Úspěšně inventarizoval lokální masové interprety a přinesl najednou kapely, za kterými byste jinak museli na několik akcí zároveň. Jde o konec turné Kabátu s Big Bandem, Kryštof navazující na svou stadionovou šňůru, o společné vystoupení Madrage a A Banquet nebo o slavíkovskou konfrontaci Klus vs. Gott, byť každý hrál v jiném dnu.
Zároveň přivezl premiéry aktuálních jmen různých žánrů (Foals, Modestep, Queens of the Stone Age) doplněných o zahraniční kapely, které jsou pravidelnými rezidenty českých pódií (Gogol Bordello, Parov Stelar).
Všežravá strategie organizátorů tak najednou přináší nadšení z části programu i rozčilení z jeho zbytku. Extrémním dokladem tohoto fenoménu je například kouzelně ironický závěr článku Karla Buriánka: „Stejně se nejvíc těším na to dramaturgický harakiri Gott - Klaxons - Borgore v jednom šapitó a pěkně po sobě. To bude teprve bizár!"
Aktuální a mohutný zvuk rocku
Velká jména byla ve středu ještě přikrčená a vystoupení kapel jako The Devil Wears Prada nebo A Day To Remember maximálně svědčily o rostoucí popularitě metalcoru v Česku. To nejzajímavější si festival nechal až na svůj předposlední den.
Britská kytarovka Foals je letos na vzestupu. Důmyslné kytarové eskapády na pozadí uvolněných rytmů učarovaly hudebnímu tisku a přístup citlivých intelektuálů, kteří se dokáží odvázat, naplno ožil i při jejich premiérovém živém vystoupení. Když frontman Yannis Philippakis při druhé skladbě Providence poprvé skočil do náruče publika, nebylo to žádné vítězoslavné rockové gesto. Nevypadal, jako by si to tolik užíval, ale dál v ruce držel kytaru a byť přerušovaně, dál ve hře pokračoval.
Při pomalejším začátku Red Socks Pugie zase afektovaně vzal stojan s mikrofonem, posunul blíže k divákům, a nasadil jemnější hlasu, aby v samotném závěru skladby dospěl k otočkám v kytarovém rauši.
Introspektivní přístup prolínal sen o možnosti hodit všechno za hlavu a pochybnostmi o takovém rozhodnutí. Populární hudba funguje částečně na principu sebeidentifikace a možná právě proto si digitální generace Foals zamilovala. Jejich tvorba je vnímavá, nespokojí se s naplněním primitivních pudů a touze po jednoduchém rytmu, přesto s touto rovinou kreativně pracuje. Klidně na ni můžete tančit a bude fungovat stejně dobře. Koncert ale dokázal zachovat více tváří, což se na zábavně orientovaných festivalech nepodaří každému.
Podstatně pravověrnější pojetí rocku předvedla největší kapela festivalu Queens of the Stone Age. Měla za sebou velkou obrazovku a několik světelných ploch, ale pouze jako decentní doprovod.
Při největším hitu No One Knows se čtvercové světelné plochy pouze střídavě rozsvěcely do pochodového rytmu, v Go With A Flow zase červeně problikávala celá obrazovka, před níž stály siluety Joshe Homma a jeho kolegů. Okázalé pódiové hrátky „královny" přenechaly jiným a vystačili si s hradbou masivních zkreslených riffů a tvrdých úderů.
Nepotřebovali cíleně manipulovat s publikem, maximálně ve zpěvné Make It Wit Chu vyzvali střídavě ke zpěvu holky a kluky. Je to osvědčený systém, svým způsobem zlatá pravidla živého hraní. Jednoduchost nadevše.
Set stál především na aktuální nahrávce …Like Clockwork, ale největší sílu ukrývaly svižné stoner-rockové skladby s punkovým zápalem. Když v Sick, Sick, Sick nástroje opakujícímu se špinavému riffu dodaly zběsilé tempo a posléze se připojily i kvílivé monolitické plochy synťáků, změnilo se pódium v skvěle fungující stroj neustále dodávající sílu jedné mohutné zvukové vlně.
Beztvaré party
Premiéru si letos na Rock for People odbyla také Showcase Stage, na níž se v průběhu dne míhali mladí, dosud neobjevení hudebníci dodávaní dramaturgy festivalů The Great Escape a Reeperbahn. Další část čerstvých jmen obstaral program CEETEP pomáhající středo a východoevropským kapelám v jejich zahraničních angažmá.
Stihl jsem sice jen zlomek z tamních koncertů, nicméně takové objevitelské snahy jsem několikrát ocenil, obzvlášť ve středu, kdy program nenabízel výrazné vrcholy.
Na velkém pódiu kolem jedenácté hrála electroswingová odrhovačka Parov Stelar, která v Česku vystupuje snad každý půlrok. Její zakladatel dnes populární směs starého swingu a taneční elektroniky objevil prý v okamžiku, kdy se mu na gramofonu zasekla deska Billie Holiday v nekonečné smyčce. Zprvu originální směs však stihla stejná porucha jako zmíněný gramofon a od svých začátků po přelomu tisíciletí jako by se Parov Stelar zasekli v jediné poloze s minimálními obměnami, dnes s živou kapelou.
Tou dobou právě na Showcase Stage zahajoval svůj dýdžejský set také Kid Simius, mladý německý dýdžej se španělskými kořeny. U jeho setu byla jen hrstka přihlížejících, zato se jí dostalo aktuálního klubového zvuku, v němž se mísil dancehall a dubstep se současnými rapovými mutacemi a příležitostnými vsuvkami na elektrickou kytaru.
Kromě publika měla party menších rozměrů jediný problém, skončila už v půl druhé v noci. A další alternativou už bylo jen pokračování s diskotékou Pavla Cejnara nebo jiní staromilci v prostoru Urban Stage.
Stabilita ověřena, za rohem je výročí
Kontinuální program až do ranních hodin údajně komplikují stížnosti obyvatel okolních vsí a festival se s nimi teprve snaží najít společnou řeč.
Důslednější dohled by nicméně užil i program odpolední. Dokud se nezačalo na hlavních pódiích kolem čtvrté hodiny, nebylo toho moc, co v areálu dělat. Vzhledem k tomu, že v okolí je k dispozici jen rybník a do Hradce musíte popojet autobusem, je situace docela tristní.
Po předchozím ročníku chtěl festival ukázat svou životaschopnost a stabilitu, což se mu podařilo i díky mnoha sázkám na jistotu v letošním programu. Ty domácí se naštěstí podařilo vystrčit alespoň do posledního dne.
Vystoupení lokálních hvězd mělo podobný ohlas jako u některých zahraničních interpretů, veterán Karel Gott dokonce mnohé předčil. Proto se z podobné linie při snaze přilákat maximální množství lidí pravděpodobně nebude uhýbat ani v následujícím ročníku.
Rock for People v příštím roce čeká dvacetileté jubileum. Určitě do něj má co zlepšovat, ale na ambice expandovat a vytvořit globálně atraktivní festival asi nedojde.
Nezbývá proto než doufat, aby se i v příštím roce podařilo malou Českou republiku ohromovat koncerty jednoho či dvou velkých aktuálních jmen, jakými letos byli Queens of the Stone Age nebo v minulosti Muse a jež by se jinak zastavili leda sólově v Edenu nebo O2 Areně za cenu srovnatelnou s celofestivalovou vstupenkou. Ale třeba nás Rock for People příjemně překvapí.
Čtěte také
Amanda Palmer: I v životě musíte přelézt ploty a skočit
Každý náš song krvácí sám do sebe, říkají Foals
