Recenze - Média o Muse většinou tvrdí, že se jedná o nejlepší koncertní kapelu současnosti. Když si odmyslíme jejich striktně propagační úlohu, mají k tomu docela dobrý důvod. A teď nemyslím dvě Brit Awards v příslušné kategorii. Opulentní mix žánrů s kořeny v britpopu totiž ve čtvrtek v O2 areně podporovala ještě masivnější vizuální show provázaná s vesmírnou sci-fi tematikou textů a poplatná elektrifikaci zvuku basovými efekty na poslední desce The 2nd Law.
Něco naznačí už uspořádání scény. Půlkruh obrazovek za zády kapely, obrazové plochy na stupínku s vyvýšenou bicí soupravou, další pod dolní hranou pódia a nad triem (pro koncertní účely rozšířené o hráče navíc) se vznáší obrovská obrácená pyramida. Z čeho byla složená asi už je jasné, snad jen dodám, že její panely se v průběhu vystoupení různě vertikálně přeskupovaly.
Grandiózní příchod na pražskou premiéru však zajistili především fanoušci. Okamžik zhasnutí světel ve vysočanské hokejové aréně se stal spouštěcím mechanismem hlasivkám tisíců přítomných fanoušků a teprve z jejich řevu vyvstal symfonický dubstep intra The 2nd Law: Unsustainable, posléze i smyčce ze záznamu kombinované s epickým rockem Supremacy.
Projekce rozvíjela úvahy o entropii
Zpěvák a frontman Matthew Bellamy k lidem skoro nemluví, maximálně lámanou češtinou poděkuje a v závěru si seběhne podat ruce s prvními řadami. Nechává tak komplexní spektákl Muse „mluvit" sám za sebe, přičemž náznaky tematické stránky textů, případně kontextu skladby, výrazně rozšiřuje právě projekce.
Obrácená pyramida obrazovek se postupně spustila dolů za zvuků přistávání vesmírné lodi jako vystřižené z nějaké filmové scény. Jako by chtěla říci, že Muse jsou kapela z trochu jiného světa. Taková, která z oběžné dráhy sledovala dění v populární hudbě za posledních šedesát let a vzala na sebe formu dramatického stadionového art rocku, jež umožňuje vše podstatné shrnout.
Po vizuálním „příletu" vzala Panic Station diváky na funkový taneček do pozdních osmdesátek, kde si s nimi na promítaných vintage obrazovkách zatrsal i fialový vesmírný medvěd. Zpěvná stadionová Resistance kroužila kolem sci-fi roztěkaným matrixem čísel a textu, střídaným s rychlými prostřihy na kontury mapových podkladů. Animals, plynoucí náladou neurčité melancholie ke kytarové katarzi, zase téma ekonomického kolapsu ilustrovala smějícím se byznysmenem jakožto leitmotivem obrazů doktorů a medicinských přístrojů odtikávajících poslední hodiny života.
Teatralita provázela i komornější baladu Explorers, kdy Bellamymu, pečlivě sledovanému osvětlovači, z pódia vyjelo klavírní křídlo s průhledným víkem a skrz něj prosvítaly barvy rozsvěcující se s jednotlivými tóny.
Když proto po další ukázce klenutého stadionového rocku Time is Running Out nastal čas na Save Me - skladbu, v níž se basák Chris Wolstenholme vypsal z boje s alkoholismem - publikum bylo definitivně naladěno na vlnu blockbusteru a výboji blesků fotoaparátů, případně „fanděním" přímo v průběhu písně, nedovolilo proniknout intimitě do sálu. Obzvlášť když osvětlovač místo zpívajícího Wolstenholmea stále hledal procházejícího se frontmana.
Audiovizuální blockbuster o vlastním sebevědomí
Muse nejsilněji působí právě v epických zpěvných kouscích, kde relikty hudební historie a další žánrové přesahy představují přidanou hodnotu, chápanou třeba i jako reakci na vlnu reflexe hudebního průmyslu, která dnes v popkultuře není ničím výjimečným.
Zahrnutí dubstepu (četnost používání tohoto slova loni rostla exponenciálně) na The 2nd Law rozohnila spoustu lidí doma, u svých reprodukčních zařízení. Podobnou vlastnost, u taneční hudby žádanou, se jí však živě moc prosadit nepodařilo a skladbám Madness nebo Follow Me dodaly základní basové efekty fyzickou rovinu hlavně co do brnění v oblasti hrudního koše. Stále za nimi nicméně bylo megalomanské pojetí, jemuž přibyly ještě lasery a barevně dění na Bellamyho brýlích, amplifikované obrácenou vizuální pyramidou.
Ta v úplném závěru kapelu přikryla a pohltila jako faraony aktuální populární hudby, kteří po suverénně odvedeném výkonu odešli jako vítězové. Třeba Bellamyho hlasový projev zůstával po celou dobu velmi přesný, když mu odpustíme trochu odkníkanou Supermassive Black Hole.
Povinný návrat si proto lidé doslova vydupali, aby vyslechli ještě oblíbenou Knights of Cydonia s morriconeovským intrem na harmoniku a cválajícím rytmem nebo „olympijskou" Survival. Oslavné gesto zdvižené pěsti bylo poplatné sportovní symbolice skladby, jeho zařazení v naprostém závěru si ale můžeme vyložit i jako doklad vědomí o vlastní suverenitě Muse.
Vzhledem k předvedené show se není čemu divit. Šlo sice o komplexní audiovizuální blockbuster, umělecké ambice tvorba Britů ale moc nemá. Leda, že by se jim hodily pro ještě masivnější produkt.
