reklama
 
 

S Queens of the Stone Age rock stárne s grácií

4. 6. 2013 6:55
Rockové hvězdy jsou před Rock for People ve skvělé formě

Recenze - „Slyšeli jste o tom, že rock je mrtvej? Je po všem, užili jsme si to, ale už je konec," zpíval Jim Morrisson s The Doors ve skladbě Rock is Dead už v roce 1969 (vyšla až v devadesátých letech na kompilaci rarit) a o pět let později stejně chmurným titulem chtěli nazvat svoji nerealizovanou autobiografickou desku jeho britští souputníci The Who.

Zvěsti o smrti žánru, který v šedesátých letech totálně proměnil podobu populární hudby, se samozřejmě v následných letech „ukázaly být značně přehnané" (jak kdysi říkal Mark Twain o své vlastní údajné smrti) a hudba postavená na elektrické kytaře zase a znovu resuscitovala svůj potenciál vzrušovat posluchače.

Přesně půl století po prvním singlu The Rolling Stones se ale tohle pesimistické heslo vnucuje s čím dál větší urputností. Pokud uznáme komerční žebříčky za vypovídající hodnotu popularity, tak rock v posledních letech zažívá svoje nejhorší období. V globálním měřítku boduje hlavně na seznamech nejúspěšnějších koncertních turné (Bon Jovi, U2), které ale hlavně žijí z nostalgie po minulosti.

V aktuálních prodejních žebříčcích na rockové kapely skoro nenarazíte a je smutným zjištěním, že největším rockovým hitem na obou stranách oceánu za posledních pět let je Don't Stop Believin' od Journey, tedy resuscitovaný pomp-rockový hit z roku 1981 (!) znovuobjevený seriálem pro náctileté Glee (!).

Když si odmyslíte hrstku zástupců tzv. indie rocku, který s tradiční podobou žánru nemá zase tak moc společného, pak dojdete k tomu, že seznam rockových kapel bodujících pravidelně v albovém žebříčku či oceňovaných velkými hudebními cenami typu Grammy a Brit Awards se smrskl do hubeného klubu, v němž přežívají stěží tak The Black Keys, Foo Fighters a s trochou fantazie i britští eklektici Muse a Coldplay.

Poslední rockové hvězdy

K čemu ten dlouhý úvod? Aby bylo jasnější, proč poslední udržovatelé „rockových hodnot" jako je třeba britský týdeník NME či americký Rolling Stone vzhlíží s takovou nadějí k nové desce Queens of the Stone Age nazvané ...Like Clockwork, se kterou se kapela soustředěná kolem kytaristy a zpěváka Joshe Hommeho vrací po dlouhých šesti letech.

QOTSA jsou totiž jednou z posledních velkých a populárních rockových kapel, které pořád pevně stojí na svých rockových pozicích, ale nestaly se svojí vlastní parodií (žádné dubstepové rytmy a  žádné konfety). Navíc disponují přímými vazbami na grungeovou revoluci devadesátých let, tedy poslední éru, v níž rock ještě hýbal žebříčky.

S obdobím revoluce alternativního rocku spojuje Queens of the Stone Age i více či méně stálý spolupracovník Dave Grohl (není třeba představovat) nebo podobný valivý sound postavený na líných riffech Black Sabbath či jejich mladší následovníků The Melvins.

Queens of the Stone Age vznikli v roce 1997 jako pohrobci stoner-rockových klasiků Kyuss, největších hvězd scény v kalifornské Palm Desert (tedy v místě, kde se koná momentálně nejvlivnější hudební festival Coachella). Josh Homme v následné dekádě kormidloval svoji loď s pravidelně se obměňující posádkou v řádně rockersky divokém stylu mezi odvykačkami, hádkami a bočními projekty.

Výsledkem téhle „plavby" byla třeba fantastická alba Rated R (2000) a hlavně Songs for the Deaf (2002), které si můžete s klidem zařadit mezi nejlepší rockové desky nulté dekády.

Pak ale přišly o něco slabší nahrávky Lullabies to Paralyze (2005) a hlavně Era Vulgaris (2007), na kterých už bylo trochu slyšet, že Hommeho více než domovská kapela baví jeho živelný vedlejšák Eagles of Death Metal. Pak QOTSA uložil definitivně k ledu, aby je příležitostně oživoval kvůli vystoupením na velkých festivalech.

Během této pauzy ještě založil superskupinu Them Crooked Vultures s Grohlem za bicími a Johnem Paulem Jonesem, basákem Led Zeppelin a nebo produkoval třetí desku Arctic Monkeys.

...Like Clockwork je návratem hned v několika rovinách. Za bicími v šesti skladbách z deseti znovu sedí Dave Grohl, jehož muskulatura výrazně pomohla Songs for the Deaf k pozici klasické desky tvrdého rocku. Natáčení se ale účastnil (byť jen jako backvokalista) i Hommeho jeho ztracený „bratr" Nick Oliveri, jehož basa do roku 2004 patřila k základním stavebním kamenům QOTSA a nebo grungeová legenda Mark Lanegan (Screaming Trees), který byl také pět let členem kapely.

Je to navíc i Hommeho osobní návrat - v roce 2010 se mu při rutinní operaci kolene zastavilo srdce a málem se ocitl na onom světě.

Dospívání bouřliváka

Hned pilotní singl My God is Sun staví most k nejslavnější éře kapely a nezastírá příbuzenský vztah k hitům jako No One Knows nebo Little Sister. QOTSA tady zase zní jako kapela, která jako za starých časů „desert scene" vytáhla aparát a generátory elektřiny kamsi do kalifornské pouště daleko od lidí a tam hrají štírům a kojotům tak nahlas, jak to jen jde.

Jenže zbytek desky je trochu z jiného těsta. Skladby jsou pomalejší a bluesovější. Samozřejmě jim dominují kytarové riffy, ale není to žádný sebedestruktivní teenagerský úprk, spíše přemítání zasloužilého veterána.

Smooth Sailing nebo If I Had a Tail svým funkovým groove připomínají konec Bowieho berlínského období. V první jmenované dokonce vypomohl autorsky i vokály Jake Shears ze Scissor Sisters a výsledkem je ironická disco-rocková fúze, která by klidně mohla znít ze soundtracku k Rocky Horror Picture Show.

Téma „pokleslých" hororových filmů ostatně proniklo i do obalu, promoklipů či do skladby The Vampyre Of Time And Memory, zádumčivé balady o setkání se smrtí.

A pak je tu ještě Fairweather Friend, hedonistická rocková hymna s Trentem Reznorem a hlavně fantastickým piánem Eltona Johna (ano, TOHO Eltona Johna). Pro náladu desky je ale nicméně mnohem typičtější titulní skladba, která album uzavírá a v níž Homme svým falsettem do opulentních aranží medituje o karmě, smrtelnosti lásky a o světě, který „čím rychleji se pohybuje, tím kratší doba mu zbývá".

Zkouřená letargie raných alb i svalnatý thrash-rock nejslavnějšího období jsou pryč, Queens of the Stone Age natočili na ...Like Clockwork svoji posluchačsky nejvlídnější a také nejserióznější desku. 

S ohledem na události v životě i věku lídra kapely je to pochopitelné: Homme se tentokrát neohlíží jen za rockovou historií, ale především za svým životem.

Na ...Like Clockwork, stejně jako na posledních deskách Foo Fighters nebo Jacka Whitea, je patrné, že rock ještě neumírá, ale spíše stárne s grácií. Pro domácí posluchače je to dobrá zpráva, nová deska naznačuje, že Queens of the Stone Age dorazí na Rock for People ve slušné formě.

Queens of The Stone Age: ...Like Clockwork. CD, LP, digital, 46 min. Vydává Matador Records, 2013.

autor: Karel Veselý | 4. 6. 2013 6:55

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama