Že temnější období pominulo, naznačuje čerstvě vydaná, euforicky veselá nahrávka nazvaná Pink Noise. Že talent Laury Mvuly nezmizel, potvrdilo, když za toto své třetí album minulý týden získala třetí nominaci na prestižní anglickou cenu Mercury.
Pětatřicetiletou Mvulu už pozvaly dva české festivaly, i když na ostravských Colours koncert nejprve odložila a nakonec zkrátila bouřka. Byla z toho pouze půlhodinová ochutnávka talentu, kdy energická černoška téměř válečnického vzezření s holou hlavu, obřími zlatými kruhy v uších a přenosnými klávesami zavěšenými na krku hrála funky. Za bicími seděl mladík jménem Troy Miller.
Předloni zahajovali pražské Struny podzimu už každý v jiné roli: Mvula doprovázená brněnskou filharmonií, kterou dirigoval právě bubeník Miller. Zvukově to bylo jiné, a přece se stejným základem. Mvula skládá, zpívá i hraje prudce osobitou hudbu s prvky jazzu, soulu, R&B či funku. Její písně nemají vždy běžné refrény a sloky. Uhýbají do nečekaných směrů, mění rytmy i dynamiku a skoro nepřetržitě je zdobí několik vrstev vokálů.
Občas to bývalo skoro překombinované. Možná proto nové album Pink Noise, vydané po pětileté pauze, jde rovnou k věci: inspirovala ho taneční hudba 80. let minulého století a zní na něm dunivé basové linky, automatické bicí či syntezátory.
Vzestup a pád
Laura Mvula se narodila v anglickém Birminghamu, kam rodiče imigrovali z karibských ostrovů Jamajka a Svatý Kryštof. Odmalička se učila na klavír, v neděli zpívala v kostele, později hrála v mládežnických orchestrech. Vystudovala konzervatoř.
Za muže si vzala spolužáka z jihoafrické Zambie, který ji přiměl skládat a jehož příjmení dodnes užívá. První nahrávky nabízela vydavatelstvím v době, kdy pracovala jako recepční birminghamského orchestru.
Před osmi lety oslnila debutovým albem Sing to the Moon, osobitou uměleckou pop-music s prvky vážné hudby, kterou později pro velký úspěch přetočila v symfonické úpravě. Druhou desku The Dreaming Room už vymyslela rovnou s London Symphony Orchestra.
Obě získaly nominaci na cenu Mercury a umístily se v anglické hitparádě. Přesto zřejmě nenaplnily očekávání vydavatelství Sony, které zpěvačce před čtyřmi roky vypovědělo smlouvu. "Padáka" dostala e-mailem. Čítal sedm vět.
Mvula se k tomu postavila čelem a věc zveřejnila na Twitteru. Byl to nebývalý tah v showbyznysu, kde se odmítnutí častěji zamlčuje z podobných důvodů, jako když lidé po vyhazovu z práce tvrdí, že odešli sami.
Podobně otevřeně však Mvula mluvila o tom, jak se jí rozváděli rodiče a jak se nakonec rozvedla sama. Na koncertech líčila zážitky z randění přes aplikaci Tinder. Také v Ostravě se ptala, jestli se s ní někdo nechce oženit.
Nakonec popsala i několikaletý boj s úzkostmi: jak se probouzí ve tři ráno. Jak před koncerty mívá návaly trémy. Jak nemůže popadnout dech nebo polknout. Jak se jí točí hlava. "Někdy mi vyhrknou slzy, zrovna když si mám stoupnout před kameru," říká v aktuálním interview a přidává ještě obavy z dob dospívání: že nejsem dost hezká, že nejsem dost sexy a tak dále.
Po letech jí doktoři diagnostikovali klinickou depresi. O problému natočila dokument pro BBC, po němž se jí ozvali hudebníci zažívající podobné stavy. A jedno odpoledne Mvula uvažovala, že zpívat přestane a najde si jiné zaměstnání.
O komplimenty přitom nouzi neměla: dnes již nežijící hudebník Prince tvrdil, že si každý den po probuzení pouští její skladbu Green Garden, kterou sám hrál na koncertech. David Byrne ji pozval jako předskokanku na turné. Nedávno složila soundtrack k inscenaci Královské shakespearovské společnosti. A nejnověji singl z nové desky doporučuje Chris Martin z popových Coldplay.
Vzhůru do myčky
Když teď Mvula popisuje, proč se obrátila k hudbě 80. let minulého století, říká, že ji vyhazov ze Sony naštval, ale také přiměl jít do sebe. "Zvykla jsem si na to, že mě všichni chválí, a nevěděla jsem, kudy dál. Když jsem dostala padáka, musela jsem si připustit, že pro to existoval důvod. Že jsem prostě zpohodlněla," popisuje, co ji navedlo zpět k radostné muzice z dětství.
Veselé jsou už nové videoklipy: v jednom má Mvula fialové sako s ramenními vycpávkami a krátkým účesem připomíná modelku z 80. let Grace Jonesovou. Ve druhém paroduje klišé o spoře oděných dívkách, které v automyčkách flirtují s řidiči sportovních vozů.
Nálada 80. let je daná už prvními takty singlu Safe Passage, jež evokují dobový zvuk bicích Phila Collinse. Většina z desítky písní pak stojí na průbojných basových linkách, syntezátorech a jednoduchých groovech, často vytvořených bicími automaty podobnými populárnímu modelu Roland TR-808.
Chvílemi je to moderní R&B nebo skoro disco, jindy složitější pocta hudebníkovi Princeovi, zpěvákům Michaelu Jacksonovi a Whitney Houstonové nebo třeba kapele Earth, Wind & Fire. Žánrové škatulky na to ale nesedí.
Album Pink Noise se sice veze na podobné retro vlně jako nedávné nahrávky popových zpěváků The Weeknda a Duy Lipy, zároveň ale zachovává Mvulinu typickou sofistikovanost: náhlé změny nálad, vsuvky v rytmu 6/8, modulace, jazzové harmonické nadstavby, mezihry či můstky, několikeré vrstvy důkladně aranžovaných vokálů.
Pod chytlavým zevnějškem se neustále něco děje a vyvíjí. Až na několikátý poslech člověk rozklíčuje, že v mase zvuku skladby Magical je schovaná pasáž hraná smyčcovým kvartetem nebo malou dechovou sekcí. Případně si uvědomí, v jakou chvíli si Mvula elektronickým efektem jemně upravila hlas. Ne že by to potřebovala, jak prokázala na Strunách podzimu, když po orchestrální předehře chvíli pěla a cappela.
Byť oproti Mvuliným dřívějším albům má chytlavější melodie a písně drží průměrně čtyřminutovou stopáž, novinka Pink Noise je na hitparády asi příliš "chytrá". Nevadí.
Přes pár složitějších míst a skoro ploužákový duet se Simonem Neilem ze skotských rockerů Biffy Clyro jednoznačně převažují bezstarostnost, radost a taneční nálada. V pořádku: je léto.
Album
Laura Mvula: Pink Noise
Atlantic Records 2021.
