Björk je mimozemsky divná, ztrácí ale lehkost v temnotách

Karel Veselý
24. 1. 2015 16:52
Islandská hudebnice se vrací s deskou Vulnicura plnou avantgardních beatů, temné atmosféry a hradby smyčců zaznamenávajících rozpad jejího manželství s Matthew Barneyem.
Björk.
Björk. | Foto: Björk

Recenze - Už když se na začátku devadesátých let zjevila z trosek relativně úspěšných islandských indie rockerů Sugarcubes a vzala na sebe roli poněkud výstřední holky z tanečních parketů londýnských klubů, šířila se kolem Björk aura geniální umělkyně, která hraje výhradně podle vlastních pravidel. S každou následující deskou se pak tvrdohlavě vzdalovala stereotypu popové hvězdy, která dává fanouškům, co od ní očekávají.

Björk.
Björk. | Foto: Björk

Hra na překvapování je baví už více než dvě dekády a že Björk nikdy neudělá nic podle šablony platí i po její osmé studiové desce Vulnicura, kterou minulý týden vypustila na iTunes poté, co materiál prosákl na internet dvě měsíce před plánovaným datem vydání.

Avantgardní beaty, temná atmosféra a hradby smyčců na ní zachycují stav její mysli během bolestivého rozchodu s americkým vizuálním umělcem Matthewem Barneym, kterému v roce 2002 porodila dceru.

Obnažená tíha

„Rozchodové“ desky jsou samozřejmě trochu klišé, pro Björk je ale to ale úplně nová a přiznejme, že i trochu nečekaná kapitola. V její hudbě totiž osobní rozměr nikdy nehrál nijak podstatnou roli (snad jen s výjimkou druhé desky Post) a obzvláště poslední nahrávky zpracovávaly vyloženě univerzální témata jako je globalizace (Volta) či ekologie (Biophilia).

Björk.
Björk. | Foto: Björk

Na novince Vulnicura se zpěvačka představuje emočně obnažená a písně jsou patřičně dramaticky exaltované, k čemuž pomáhá hojné využití smyčcových nástrojů kombinovaných s abstraktními digitálními rytmy.

To není v její hudbě úplná novinka. Před osmnácti lety z podobných ingrediencí namíchala Björk svoje dost možná nejlepší album Homogenic. Původně ho dokonce chtěla smíchat tak, že by z jednoho kanálu šly futuristické beaty a z druhého smyčce a posluchač by si otočením knoflíku Balance na přehrávači mohl podle nálady zvolit, kterou její polohu chce zrovna slyšet. Nápad byl nakonec realizován jen v několika vteřinách úvodní skladby, album ale uspělo v organickém míchání akustických nástrojů a elektroniky a do určité míry završilo jednu slavnou éru inteligentní taneční hudby.

Zatímco na Homogenic ale grandiózní symfonické pasáže evokovaly vyrovnanost (album končí hitem All Is Full of Love) a písně inspirované islandskou přírodou překypovaly heroismem, na Vulnicura ze stejné rovnice vychází pocity duševní trhliny a tíhy. Beaty jsou abstraktnější, kompozice volnější a všechno je posluchačsky tak nějak méně přístupné. Jakési srdce desky - skladba Black Lake trvá přes deset minut a temnými pasážemi se zde musíte doslova přebrodit.

Písničky nečekejte

Po experimentech s mikrosamply a beatboxem se Björk na posledních deskách Volta a Biophilia pokoušela o posluchačsky čitelnější zvuk, o čemž svědčilo třeba angažování hiphopového hitmakera Timbalanda na první jmenované.

Vulnicura je ale znovu krokem k experimentům a zároveň přiblížení se současné elektronické hudbě. Na této cestě jí výrazně pomáhá mladý venezuelský producent Arca, mistr abstraktních, dekonstruovaných beatů, jehož umění už předtím využili Kanye West nebo FKA Twigs. O finální zvuk desky se pak postaral britský specialista na temný ambient The Haxan Cloak.

Producent Arca – stejně jako na svém loňském debutu Xen – mistrně zvládá futuristický zvukový design a deska díky tomu zní pořádně divně nebo rovnou mimozemsky. Jenže design písničky nedělá a na Vulnicura bohužel skladby vesměs stojí na velmi podobných zvucích a i když to Björk pořád zpívá náramně, melodie tentokrát postrádají její charakteristickou lehkost.

Obzvláště v poslední třetině se tak poslech mění v únavnou povinnost - jeden bolavý moment střídá další a temnotu situaci nezachrání ani hostující Antony, která v asi nejhorší skladbě Atom Dance působí dojmem hosta, který zabloudil do studia z jiné písničky.

Částečné vysvobození z temnoty přijde až se závěrečným Quicksand, kde překotný beat zní jako zmutovaná ozvěna ze začátků zpěvaččiny kariéry, kdy na albech Debut a Post míchala aktuální klubovou taneční horečku s inovativním popem.

Od té doby se toho samozřejmě hodně změnilo, Björk se ale dokázala udržet na vrcholu právě díky obdivuhodné schopnosti fúzovat experimenty a klasický písňový formát. Její hudební dobrodružství to vždy drželo v určitých hranicích nepředvídatelné předvídatelnosti a nikdy se tak fanouškům úplně nevzdálila. Novinka Vulnicura ale na písničky rezignuje zcela programově.

O tom, že Björk trpí uměleckou nestřídmostí – tou bolestí muzikantů, které novináři až příliš často prohlásí za geniální - se samozřejmě moc dobře ví. Poslední album Biophilia bylo grandiózní ve své spasitelsky-edukační vizi i multimediálním rozsahu a zcela podle očekávání zůstala podstatná část smělých nápadů jen na papíře.

Vulnicura je obdobně nestřídmá ve své snaze zachytit nejniternější emoce a výsledkem je často jen sebestředná lítost vyjádřená klopotnými texty a uklouzávající do sentimentu. I tak je to ale deska, která bude po dvojici nepříliš dobře přijatých alb nejspíše znamenat „umělecký“ comeback. A jedna z nejpozoruhodnějších a nejinspirativnějších osobností hudební alternativy posledního čtvrtstoletí si ho rozhodně zaslouží.

Obviňovat Björk z velikášských ambicí je nesmysl, protože přesně takovou – odvážnou a zkoušející nečekané věci - ji fanoušci chtějí. Kdo čeká odvážné zvukové vize, nebude na albu Vulnicura zklamán. Zároveň se ale musíme smířit s tím, že jí jako posluchači pomalu přestáváme rozumět.

Björk: Vulnicura. One Little Indian, 2014. Celkový čas: 58 minut.

 

Právě se děje

Další zprávy