reklama
 
 

Ariel Pink mixuje hity ze smradlavé popkulturní skládky

5. 1. 2015 7:42
Album Pom pom je cynickou reflexí rock'n'rollových a popových dějin. Mezi tím, zda citovaným ikonám výsměšně fluše mezi oči, nebo se jim obdivně klaní, nečiní Ariel Pink žádný rozdíl.

Recenze - Budeme-li hledat nejvhodnější tvář pro reklamní billboard na postmoderní hudební popkulturu, vždy pravděpodobně skončíme u pána, který se jmenuje Ariel Marcus Rosenberg a své hudební nahrávky už skoro dvacet let vydává jako Ariel Pink.

Jen málokdo ze současných hudebníků od posluchačů, blogerů a publicistů dostal tolik expresivních a metaforických jmen jako on. Zde je výčet pouze několika z nich: Ariel, The Dickhead; Hudební pornograf; Autor perverzního a úchylného popu; Génius zrozený z odpadků popkultury.

Pokud jste některé z těchto termínů aktivně nedohledali, přijměte, že se buď nacházejí na dně hudební blogosféry, nebo v tento moment ještě ani neexistují. Má-li být totiž vytvořena seriózní reflexe jeho osobnosti, tak nikdy nebude pracovat se serózními prvky. Důvod je jednoduchý: nemohla by pak mít vůbec nic společného s osobností Ariela Pinka. Pro toho je totiž cokoliv vážného a seriózního jenom nudná konvenční urážka.

Vypadá jako transvestita. Stejně skládá a zpívá

Pro seznámení se s ním je pak nejvhodnější otevřít libovolnou internetovou fotogalerii. Určitě ne žádnou oficiální; prostě do vyhledávače obrázků v Googlu napište jeho jméno. Uvidíte pankáče s růžovými vlasy v ženských sukních. Uvidíte transvestitu, který by strašně chtěl vypadat jako Kurt Cobain. Uvidíte někoho, kdo blyštivé barvy a motivy proměňuje v zatraceně módní undergroundovou špínu.

Uvidíte tak někoho, komu není žádné etické pravidlo svaté a svou uměleckou životní filozofii možná ukradl z perverzního glamového muzikálu Rocky Horror Picture Show. Pointa tohoto odstavce je tedy následující: úplně stejně jako se Ariel Pink obléká, tak skládá a nahrává své vlastní písničky. Jako divňák, který nechce, abyste ho měli rádi. Čím více z vás znechutí, tím spokojenější nakonec bude.

Jeho diskografie je nejen bohatá, ale také nepřehledná a neuchopitelná. Otázka „Kolik řadových alb vůbec Ariel Pink nahrál?“ je vlastně nezodpověditelná. Co do této kategorie máme vlastně počítat? Patří sem všechny kompilace jinde nevydaných skladeb, nebo také nahrávky na kazetách distribuované v menších než limitovaných nákladech? A co četné kolaborace s jinými hudebníky? A co všechny další nahrávky, o kterých hudební blogosféra možná ještě ani neví?

Zde žurnalista coby osoba, která má třídit a vyhodnocovat informace, zcela selhává a přiznává, že žádná přesná a konkrétní data zřejmě neposkytne. A Ariel Pink zase bude spokojený se svou dobře odvedenou prací, neboť zůstane nepolapený.

Nikdy nebyl solitér. Měl kámoše z Paw Tracks

Není-li možné jeho tvorbu utřídit „statisticky“, tak není problém něco takového provést „esteticky“. Když začínal, nahrával úplně jiné věci a úplně jiným způsobem než dnes. Zachycení jeho proměny a vývoje je navíc ještě zjednodušeno jejich poměrně přirozenou posloupností. Jeho cesta byla sice docela dlouhá, ale překvapivě se nestočila do žádných nečekaných odboček; byla přímá a lineární, směřovala od bordelu k popu, od koláží k písničkám.

Ani ti, co se s oblibou ztrácejí v experimentálním noisovém šumu, se s jeho prvními alby často úplně snadno nevyrovnají. Ve zvukovém mixu desek House Arrest/Loverboy nebo Worn Copy je často komplikované od sebe odlišit zpěvákův hlas a jednotlivé nástroje. Psychedelické až hypnotické účinky těchto alb však zkušenějším a otrlejším posluchačům dokážou přinést slastný pocit prožité katarze.

Tyto nahrávky vydávané od roku 2002 nejsou - tak jak by si to fanoušci Ariela Pinka přáli - zbaveny širšího kontextu, naopak je dnes s určitým odstupem lze vnímat jako zásadní artefakty tehdy na sebe výrazněji upozorňujícího se proudu neo-psychedelie. Komunitu takto zvukově přemýšlejících umělců v té době sdružoval label Paw Tracks; v jeho katalogu se tak Ariel Pink potkal s esteticky a filozoficky vysoce spřízněnými interprety, jakými byli třeba Animal Collective, Black Dice, Excepter nebo Kría Brekkan či Jane.

Zkoumáme-li nahrávky Ariela Pinka v chronologickém modu, tak v přímé závislosti na jejich posloupnosti sledujeme stále vyšší a vyšší koncentraci melodických prvků a pevnějších písňových struktur na úkor koláží a hlukového šumu. Téměř totožnou tendenci pak můžeme sledovat také v diskografii dnes už slavných Animal Collective. Tuto pouť Ariel Pink dokonal v roce 2010, kdy na ikonickém labelu 4 AD vydal nahrávku Before Today, album, které bodovalo v komerční hitparádě Bilboard 200. A mělo spoustu úžasně návykových hitů, které by mohlo hrát skoro každé rádio.

Smradlavé dějiny popmusic nalezené na skládce

Přijmutí popových konvencí a nalezení pevnějšího řádu Arielu Pinkovi neuškodilo; naopak mu spíše umožnilo realizovat jeho eklektické postmoderní vize. Jeho poslední alba charakterizuje mix chytlavých popových melodií a jejich cynické, jak zvukové, tak kompoziční destrukce, která symbolizuje duši předchozí tvorby svého umělce. Letošní deska Pom Pom - jako první, kterou vydal sólově, bez účasti svého „gangu “ Haunted Graffiti - je pak nejlepší možnou reklamou tohoto přístupu.

Celým albem se tak táhne motiv silné ironie: k popovému hudebnímu světu, k alternativním komunitám, k sobě samému, nebo také k vám, jeho posluchačům. Přestože je jeho nová kolekce přeplněná chytlavými melodiemi, je opakem posluchačsky vstřícného a vřelého alba; místo toho symbolizuje zlomyslnost a poťouchlost. Ariel Pink si uvědomuje, jak moc návykové melodie umí skládat a zpívat, Ariel Pink si uvědomuje, jako moc by je jeho posluchači chtěli poslouchat. A právě proto musí mít každá jeho písnička nějaký podvratný element, který kazí nebo nabourá očekávání.

Album Pom Pom je tak hra s posluchačem, kdy jej Ariel Pink během více než hodinové stopáže láká na báječný a chytlavý indierock, aniž by mu jej kdy v plné šíři poskytl. Hity jako Put My Number in My Phone jsou pak pouhou vábničkou. Publikum je jimi pozváno na zasluněnou kalifornskou pláž, aby bylo za pár minut zavřené do neprodyšné detroitské garáže. Rozvolněná a pohodová atmosféra se tak střídá s iluzí smradlavé špinavé ulice (mezitím na vás však se svým sexy zadkem nastoupí také komerční americká raperka Azealia Banks).

Nahrávka Pom Pom je současně cynickou reflexí rock'n'rollových a popových dějin. Každá skladba může být vnímána jako interpretace konkrétního legendárního interpreta; mezi tím, zda mu Ariel výsměšně fluše mezi oči, nebo se mu obdivně klaní, nebývá rozdíl, neboť většinou se zlomyslným výrazem dělá obojí současně.

Jeho metoda je vlastně docela jednoduchá: prvek typický pro tvorbu konkrétního umělce je spojen s prvkem pro jeho tvorbu absolutně netypickým, mnohdy až absurdním. Například jednu píseň blízkou Rolling Stones doplňuje samplem kvákajících žab. Nebo minimálně něčím jiným, co tak minimálně zní.

Tento přístup ke zpracování inspirace album otevírá k poměrně volným interpretacím. Zde je několik z nich: Led Zeppelin vznášející se ve žvýkačkových bublinách; Police na návštěvě v laciném pornokině; Beach Boys ponoření v žumpě. Fakt, že podobný eklekticismus konzervativní posluchače otráví a rozčílí, tak jako ty postmoderně otevřené vyznávající cynický smysl pro humor nadchne, je součástí etikety produktu. V každém případě však platí: čím více o dějinách populární hudby víte, tím silnější váš zážitek z poslechu desky Pom Pom pravděpodobně bude.

Tímto způsobem práce jako by chtěl Ariel Pink, umělec, který na svém předchozím albu natočil ódu na řízek, vyvrátit mýtus, kterému uvěřilo velké množství posluchačů klasické rockové hudby, jež tvrdí, že rock je zástupcem určitého vyššího, politicky uvědomělého a seriózního umění a kvality.

Ariel Pink na jedné straně tvoří dokonalé rockové písně, na té druhé však dává najevo, jak jsou tyto skladby absurdní, nabubřelé, směšné, cynické, bezhodnotové a vytvořené z odpadu, který chlápek v ženských šatech a růžových vlasech našel na skládce, na níž jsou poházeny motivy veškeré hudební popkultury za posledních šedesát let.

Každému, kdo třeba Roberta Planta vnímá jako velkého génia, Ariel Pink svou novou deskou může vzkazovat: „Jediné, oč jsem se na tomto albu snažil, bylo, abych všechny přesvědčil, že rockoví muzikanti jsou a byli jenom z...vená primitivní pakáž.“ Ti, co mají nastudované rozhovory s Iggy Popem, pak vědí, že ten by jen - mezi prohrábnutím koulí přes své úzké džíny - s chraplavým smíchem souhlasně pokýval hlavou.

Ariel Pink: Pom pom. 4AD, 2014. Celkový čas 1:08:00.

autor: Benjamin Slavík | 5. 1. 2015 7:42

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama