Gräfenhainichen - Dlouhý jazyk chameleóna, na který pochytá publikum a hned ho spolkne. Tak působily vlajky, jež zdobily show Björk. Headlinerka německého festivalu Melt! na sebe v závěrečný den přehlídky nenechala čekat.
Začala na minutu přesně, až nevkusně uřízla předcházející koncert Hot Chip. Ti vůbec nepůsobili nijak entuziasticky; nejprve se neslyšeli, Over and Over odflákli, a pak se ještě museli klidit, aby hlavní hvězda mohla z výše pódiové konstrukce jako z cimbuří spustit fangle se zvířecími symboly.
Hradní paní Björk stále koncertuje s repertoárem postaveným na posledním řadovém albu Volta; ovšem jakkoli je deska až krutě technická, její pódiová prezentace se vede v duchu ideální koexistence archaického s ultramoderním.
| Čtěte také: Festival Melt! má za sebou první den. Pobuřuje vás to? Franz Ferdinand na Meltu uspávali Měsíc |
S rytířskými chocholy - nebo indiánskými čelenkami - podle toho k jaké interpretaci máte v tomto eklektickém kmenově-středověkém koktejlu blíž, nastoupil jako skrumáž heroldů na scénu dívčí sbor The Icelandic Wonderbrass. Ten, jak je podle slovní hříčky zjevné, hraje na žesťové nástroje.
Pak už přilétla v duhových šatech - což bylo pro festival poznamenaný častými dešti a bouřkou symbolické - náčelnice/kněžna sama.
Jestliže na deskách Björk je zajímavý především progres a místa, do kterých si autorka v natolik okleštěném prostoru, jako je populární hudba, dovolí zajít - pak naživo představují kreativní výzvu především starší věci.
Najímá-li si Madonna na šňůru čím dál tím mladší tanečníky, Björk veze vždy nově modifikovanou kapelu, díky jejímuž vkladu mutuje celá její diskografie. Pokud při spolupráci s Matmos praskaly na podlaze pódia ledové krystalky, tentokrát bylo enormně rajcovní, jakým způsobem se tradiční dechová sekce vypořádá s počítačovou věcí jako Army of Me nebo nahradí smyčce v hitu Jóga.
Spojení elektronických touch-screenů, které obsluhovali Mark Bell a Damian Taylor, se zemitou „vlachovkou" byl přizpůsobený i výběr skladeb; zaznít mohl kýčovitě epický motiv k filmu Tanec v temnotách, ale i našláplá finální Declare Independence, v níž „žesťové podprsenky" strhly chocholy a hrozily jimi, jako když Komuna vyšla na barikády.
Chválit to, jak fenomenálně Björk zpívá naživo, a že ta hradní stylizace vlastně ladí i s tím, že se ve Ferropolis pořádají i operní představení, by bylo zbytečným vrtáním dalšího gejzíru na Islandu.
Poslední den festivalu byl už poznamenán nostalgickou atmosférou. V provozu zůstaly jen dvě scény. Gemini Stage a hlavní pódium, ostatní pódia podlehla demontáži a do areálu přibylo i starší publikum, ktere dorazilo na islandskou jistotu.
Ti si užili jen artistní set Battles - z jejichž na dvacet desetinných míst vypočítaného matematického rocku, za nějž by mohli mít doktorát, ční hlavně ekvilibristika bubeníka Johna Staniera, bývalého člena Helmet.
Uvítali i vystoupení německých Get Well Soon, kteří navzdory optimistickému názvu znějí jako pohřební kapela z Lipska, která hodně poslouchá Sigur Rós a Bad Seeds. A zatímco vám přeje „brzy se uzdrav," spouští vás na provazech do čerstvě vykopané země, tříská do činelů, hraje ne křídlovku a vy v těch funerálních tónech poznáte coververzi hymny Underworld Born Slippy. Tomuhle se fakt říká smutný konec jedné generace.
Neon Neon - nový projekt zpěváka ze Super Furry Animals, který šimrá stéblem trávy pod nosem ta nejhorší klišé z osmdesátých let - nakonec zní, jako kdyby Petr Muk někde našel vkus, ale i tak trochu nudil. Ovšem pouze do okamžiku, kdy na scénu vlítl miláček Yeah Yeah Yeahs, Har Mar Superstar. Žonglující pupek, stojky na hlavě a rap tohohle Dannyho DeVita indie scény dokázal rozpohybovat jak kapelu, tak laksní dav pod pódiem, a nakonec naštvat i lidi managující časový harmonogram, poněvadž kapele se nechtělo končit.
Nyní už je po všem, toitoiky jsou zamčené, poslední kaliči rozlepují oči, jdou konat potřebu k zátarasům a kamióny lifrují vybavení z areálu.
Jestli jedenáctý ročník Melt!u přinesl nějaké shrnující ponaučení, pak jediné: pokud jste kapela ať elektro, rocková, smuteční, klubová, folková, taneční nebo hysterická, už jen jedna jediná věc je povinná: váš frontman musí obouchávat kraví zvonec. A to je konec.
