Recenze: Neil Young zašel do lesa smyčců hledat hranici kýče

Petr Ferenc
7. 12. 2014 15:36
Na albu Storytone Neil Young spolupracoval s velkým orchestrem. A muzikálový patos je zřejmě odrazem jeho "rozbouřeného" soukromí.
Neil Young.
Neil Young. | Foto: Neil Young

Recenze - „Kdo povstane a zachrání Zemi? – Who’s gonna stand up and save the Earth?“, ptal se Neil Young v koncertním přídavku svého letního evropského turné. Přestože šlo o novinku, zpíval titulní otázku s ním a dvěma backvokalistkami posléze celý sál.

V září se píseň objevila na internetu a Younga v ní nedoprovázela drvoštěpsky bigbítová trojice Crazy Horse, ale téměř stočlenný orchestr. Tak už i jeho dostali, říkal jsem si pln nijak neoprávněných předsudků. Orchestrální je i značná část jeho pětatřicátého studiového alba Storytone.

Neil Young zpívá s velkým orchestrem píseň Who's Gonna Stand Up. Podívejte se.
Neil Young zpívá s velkým orchestrem píseň Who's Gonna Stand Up. Podívejte se. | Video:

Zásnuby rockového písničkářství s orchestrálním doprovodem jsou něčím, co během své kariéry vyzkoušel kdekdo. A výsledek téměř bez výjimek zní jako muzikálový kýč. To nejpodstatnější na rockových a folkových písních se totiž neskrývá v notách, ale v podání. Zatímco v klasice více záleží na notách než na konkrétních interpretech, kouzlo písní – Neila Younga, Beatles, Nirvany, Radiohead... – tkví v hlase, mnohdy autorském, který je interpretuje, a v letité souhře, mnohdy téměř telepatické, malého kolektivu. Tyto ingredience jsou pro populární píseň nejpozději od poloviny dvacátého století, kdy vypuklo opravdu masové šíření nahrávek v dostupných formátech, nenahraditelné. Vyjádřením tohoto pocitu je například okřídlené heslo Nobody sings Dylan like Dylan, které ale platí univerzálně.

Leccos z výše napsaných námitek platí i pro mnohdy ucajdané Storytone, jenže Neila Younga nelze jen tak odmávnout.

Magie z banálních přísad

Převážnou část toho půlstoletí, co se zabývá hudbou, se pohybuje v trojúhelníku vymezeném (zjednodušeně řečeno) rockem, folkem a country. Je dostatečně působivý jen s akustickou kytarou a foukací harmonikou i v čele neúnavně riffujících Crazy Horse, s jejichž nápřahem dokáže píseň, která by každému jinému vydala na tři minuty, natáhnout i desetinásobně a stále neunavit – důkazem může být například úvodní Driftin‘ Back na předloňském albu Psychedelic Pill.

Neil Young.
Neil Young. | Foto: Profimedia

Díky crazyhorseovskému „riffopádu“, který se u oltářů blues a hillbilly často modlí jen tak halabala, aby se neřeklo (umí to ale i jaksepatří vroucně), byl před dvěma dekádami prohlášen praotcem grunge. Tehdy se také jedinkrát objevil v Čechách, v čele Pearl Jam, snad jediných grungeových hvězd, které důstojně přežily ústup žánru z výsluní. Společné album Mirrorball je velice dobré, kdyby ale bylo vzniklo s Crazy Horse, asi by nebylo o moc jiné.

Youngovými nejsilnějšími devizami jsou cit pro neokázale znějící melodie, které jako by chytal ze vzduchu, kde se vznášejí odjakživa, a vyšší hlas, kterým je dokáže podat a jenž s přibývajícími roky nijak nestárne. Tím se Young liší od svého jediného rivala (a zároveň souputníka a vzoru) Boba Dylana. Dylan byl vždy „zpívajícím-nezpěvákem“ a na svých vystoupeních napínavě, zábavně a nevyzpytatelně posouvá hranici mezi naznačováním melodie a recitací, která rezignuje na intonaci. To na Youngův hlas je spoleh. Oba velikáni mají společné jedno: magie jejich umění je smíchána z vysloveně banálních přísad, které jsou vlastně dostupné kdekomu. Kytara, pár akordů, témata, s nimiž má každý nějakou osobní zkušenost.

Neil Young to ale k smrti rád „zkouší i jinak“ a má v sobě kus experimentátora a přísného zvukaře/audiofila. V současné době se o něm mluví v souvislosti s rozjezdem audioformátu Pono, který posluchačům nabízí zcela novou poslechovou kvalitu a k tomu kapesní přehrávač v chutném tvaru čokolády Toblerone. Young, který často a nahlas kritizuje kvalitu iTunes a mp3 formátů (v písni Driftin‘ Back o tom zpívá: „Pokud teď posloucháte moje písničky, máte z nich jen pět procent. Dřív jste měli všechno.“) tento projekt zaštiťuje a i díky tomu, že s patřičně štědrými dárci slíbil povečeřet, se na Kickstarteru vybraly potřebné finance v rekordním čase.

Ať už to s Ponem dopadne jakkoliv – start výroby byl odsunut na první kvartál příštího roku a skeptické hlasy mluví o marnosti snažení v době, kdy většina lidí toužících po přenosné hudbě používá smartphony a nahrávky nesyslí, nýbrž streamuje – Young připomíná důležitou, jen zdánlivě samozřejmou skutečnost: nahrávky populární hudby prostě mohou znít (a zněly!) i jinak, než jsme zvyklí.

Neil Young: Storytone.
Neil Young: Storytone. | Foto: Neil Young

Pokusu o pop music s doprovodem orchestru letos předcházelo album A Letter Home produkované Jackem Whitem, na němž klasiky autorů, jako je Dylan, Bruce Springsteen či Willie Nelson nazpíval do téměř sedmdesát let starého Voice-O-Graphu – přístroje, který zvukový záznam rovnou vyrývá do povrchu desky. (I v Praze bylo možné si takovou desku nechat za pár korun vyrobit; Jan Werich do automatu kdysi pro kohosi načetl pohádku a nakonec z toho byla knížka Fimfárum.)

Upřímnost na hranici kýče

Vydáme-li se hlouběji do minulosti, musíme se zastavit u dva roky staré kolekce Americana, na níž Young s Crazy Horse dodali fousatým dřevním americkým peckám typu Oh Susannah a Clementine staronové (čti: obvykle vypouštěné) sloky a mnohdy i zcela nové melodie.

Na sólové Le Noise (2010) si vystačil s patřičně zkreslenou elektrickou kytarou a produkcí Daniela Lanoise, jehož ambientní citlivost výrazně spoluutvářela třeba vrcholná alba U2 (The Joshua Tree) či Petera Gabriela (So).

Výsledkem bylo jedno z Youngových vůbec nejlepších děl, v mých uších volné pokračování vynikajícího experimentu v podobě soundtracku k Jarmuschovu psychedelickému westernu Mrtvý muž. (Young si ten film tehdy prý pustil třikrát, improvizoval při jeho sledování na kytary a varhany a posléze do výsledku namíchal hlas Johnnyho Deppa čtoucího Blakeovy verše a něco ruchů. Za to, že se film hned po uvedení stal klasikou, může jistě z dobré poloviny.)

Jindy zase realizoval coververzi Dylanovy Blowin‘ in the Wind pro kytarové vazby, sbor a nahrávky bombardování Perského zálivu, na albu Trans zpíval s „nepadnoucím“ sci-fi vokodérem, aby přiblížil strázně komunikace se svým mentálně postiženým synem, s nímž musí hledat společnou řeč a jemuž zdaleka nerozumí každé slovo. Akustickým countryovým albem Old Ways si pro změnu vysloužil žalobu od svého tehdejšího vydavatele (Geffen), který měl za to, že mu byl dodán „netypický, neprodejný produkt“...

Neil Young: Dead Man. Poslechněte si titulní song z filmu Jima Jarmusche Mrtvý muž. | Video:

Byl to dlouhý výlet do minulosti. Všechna zmíněná alba a všechny zmíněné přístupy ke studiovému zvuku a aranžím se mi ale při poslechu Storytone honily hlavou. Mám za to, že vše, co jsem výše napsal o rizicích orchestrálně aranžovaného bigbítu, Neil Young velice dobře ví a plně si uvědomuje. Proč tedy orchestr?

Asi především proto, aby si to jako věčný zvukový hračička, pracující impulzivně, rychle a pořád, prostě vyzkoušel; je tu ale i druhý důvod. Album se točí kolem Youngových obvyklých témat ekologie (a auťáků, které miluje) a – to především – lásky (válka tentokrát chybí). V létě se Young po šestatřiceti letech rozvedl a, jak se zdá, místo v jeho srdci obsadila jiná dáma, herečka Daryl Hannah (Kill Bill, Wall Street, Blade Runner).

V písních alba je slyšet loučení se ženou, jež s hrdinou procházela dobrým i zlým, i radost z nové lásky – a muzikálový patos je pro tyhle pocity koneckonců jednou z adekvátních možností vyjádření.

Neil Young: Fork In The Road.
Neil Young: Fork In The Road. | Video:

Textař Young je mnohdy upřímný až na hranici naivity a kýče („Když se dívám, jak spíš...“), proč tuto vlastnost nakonec nerozvinout téměř ad absurdum a do doslovné ilustrativnosti? Say Hello to Chicago je pochopitelně zaranžována pro bigband, za dvěma písněmi – jednou z nich je nejlepší kus alba I Want to Drive My Car – je v závorce napsáno jenom „band“. Bujarých dechů si užijeme i v nich, přece jen ale víc spoléhají na elektrickou kytaru. Sedm z deseti písní ale sází na orchestrální „vznešeno“.

Album nicméně vychází ve dvou verzích. Ta de luxe je dvoudisková: na druhém CD je desítka písní zahrána sólově, jen s kytarou, klavírem, harmonikou a TÍM hlasem. A ačkoliv se zdráhám nad orchestrální verzí Storytone definitivně zlomit hůl, tenhle bonusový disk poslouchám mnohem radši. I když ty písničky nepatří k nejvýraznějším, co Neil Young vytvořil, mají v sobě něco z křehkosti jeho jednadvacet let starého živáku Unplugged.

Neil Young: Storytone. Reprise Records, 2014.

 

Právě se děje

Další zprávy