Spousta nahrávek posluchače osloví až po několikátém pokusu, u Mišíkovy novinky je to však naopak. Člověk ji poslouchá poprvé a zažívá podobné okouzlení, jako když filmový Forrest Gump na lavičce vytáhl bonboniéru: nikdy nevíš, co ochutnáš.
Ze 14 Mišíkových nových písní se sypou nápady tak nečekané a pestré jako kdysi z beatlovského Seržanta Peppera, který se také díval s nadhledem na různé formy a styly. Slyšíme blues, country, gospel, neworleanský a bigbandový jazz, irský i český folk, rock 60. let minulého století i pop-rock následující dekády.
Často se styly prolínají v jediné skladbě. A všechno to má pevný, samozřejmě ryze český svorník. Vladimír Mišík své písně nejen zpívá, ale zároveň vypráví a předává vlídnou moudrost, kterou obsahují.
Album se skládá zhruba půl na půl z Mišíkových textů a veršů českých básníků. Většinu hudby složil Petr Ostrouchov. Ke klasikům Josefu Kainarovi, Václavu Hraběti a Františku Gellnerovi, se kterými si Mišík pohrával už dříve, přibyli Jiří Orten, Jan Skácel nebo občas nespravedlivě přehlížený František Hrubín.
Právě jeho Dech s nádherným gospelovým závěrem, irsky znějící mandolínou a lehce jazzovým klavírním sólem patří k nejzdařilejším Mišíkovým písním posledních třiceti let.
Nad zhudebněnými texty českých autorů, u nichž je ale přece jen trochu znát, že muzika doprovází starší díla, však dominují Mišíkovy texty. Do jisté míry vytvářejí klíčové momenty celku, k jehož hlavním motivům patří noc. Pojivo tvoří Mišíkovy texty Krok sun krok a Nemohu spát, ale také noční kroky ve Skácelově Nočním chodci nebo půlnoc v titulní písni na slova Václava Hraběte. Není to noc zlá nebo hororová, spíš prostor, v němž se probouzí fantazie.
Druhé téma je možná ještě důležitější, protože jím deska začíná i končí. Točí se kolem stáří, někdy označovaného za noc lidského života.
Krok sun krok představuje zpověď unaveného, šourajícího se muže: „V tašce jen léky a placatku rumu… Jsem důchodce, sotva se domů sunu“. V Hrubínově Dechu se setkáváme s podobným starým poutníkem radujícím se, že pořád žije: „Je mi tak lehko, ač mám na patách zem, skály, tvrdé cesty, dlažbu města… Žít, žít a nestát,“ zpívá Mišík.
Album končí jen pro kytary aranžovanou krátkou modlitbou Děkuji, již napsal dnes už nežijící David Stypka. Mišík jeho „Děkuji ti, že ještě mohu, děkuji ti, že ještě jsem“ zpívá se stejnou vroucností, jako kdysi stejnojmennou vlastní skladbu podával Karel Kryl.
Vyšší věk jistě není příjemná záležitost, i Mišík v něm ale vidí svět pozitivně: „Svět je nádhernej, jen když to chceš i ty,“ zpívá v pomyslné hymně dnešních sedmdesátníků nazvané Šedesátá léta.
Producent Petr Ostrouchov sestavil muzikantský tým snů. Základní doprovodné těleso Blue Shadows jako by bylo naladěno na stejnou vlnu s jazzmany, členy symfonického orchestru a hosty z Irska i Ameriky.
V prostředí barvitých aranžmá naplno vynikají detaily. Třeba nápaditě se připojující vokály Roberta Křesťana a Lenky Nové ve Snu, navíc korunovaném fantastickým sólem Američana Jerryho Douglase na dobro.
Dále je tu neworleanský jazz smíšený s country a efektní tubou Filipa Spáleného v Mišíkově Příběhu. Nostalgický klavír Jana Steinsdörfera v Šedesátých letech. A zázračný okamžik v téže skladbě, kdy do Mišíkových vzpomínek vstupují převážně slepí pěvci z americké skupiny The Blind Boys Of Alabama. A co nečekané sólo na melodiku v knopflerovsky znějícím Slovu? Nebo ty chvíle, kdy do popředí vystoupí Hammondovy varhany Ondřeje Pivce a tři lesní rohy pod vedením Radka Baboráka?
Veteráni letos vzali českou muziku útokem. Mišíkova deska kontruje nedávno vydanému vynikajícímu albu Michala Prokopa. A devadesátiletý Jiří Suchý naživo zpívá skoro jako zamlada.
Album
Vladimír Mišík: Noční obraz
Animal Music 2021
