Recenze - Pouhých pět dnů uplynulo mezi ohlášením nové desky Radiohead a jejím digitálním vydání. Budování napětí postupnou propagací? Singl, klip, rozhovory? Na nic takového oxfordský kvintet už nehraje - tryskový marketing jejich novinky King of Limbs skvěle odráží zrychlenou realitu současného světa, kde se věci díky internetu dějí v mžiku oka.
"Třífázové" vydání desky (digitální download od pátku, kompakt v březnu a luxusní balíček v květnu) má pro změnu uspokojit všechny vrstvy současných hudebních konzumentů - od rychlé spotřeby v MP3 přehrávačích přes tradicionalisty až po fajnšmekry, kteří si užívají vinylu a exkluzivních dárků.
Lehkost, s jakou Radiohead přepisují letitá pravidla hudebního průmyslu, má ale nakonec jen málo společného s tím, jak slavná kapela na svém osmém studiovém albu ve skutečnosti zní. Zatímco jeho distribuce drží krok s aktuálními technologickými změnami, hudebně se na něm Yorke a spol. ještě více uzavírají do svého vlastního bezpečného světa, ze kterého odmítají byť na chvíli vykouknout. Někdejší styloví revolucionáři tentokrát natočili na své poměry velmi konzervativní album prosté jakýchkoli překvapení.
Sofistikovaná letargie
Velmi zhruba řečeno - King of the Limbs je kříženec mezi rozvrzanými beaty Yorkovy elektronické sólovky The Eraser a chmurnými náladami zatím poslední desky In Rainbows. Jenže jí chybí frontmanova naštvanost z toho prvního a silné melodie z toho druhého.
Až na čestné výjimky (Lotus Flower, Codex) zůstala sofistikovaná letargie náměsíčných melodií, ve kterých se Radiohead až příliš snaží vypadat, jako že se vlastně o nic nesnaží. Nejméně pak o refrény, expresivní vokály nebo budování vnitřní dynamiky písní.
Hned úvodní Bloom zní atmosférické intro, které mělo skončit po pár vteřinách, ale místo toho je natažené na pět a čtvrt minuty. Následná Morning Mr Magpie překvapí abstraktním glitchovým rytmem, ale nic dalšího zajímavého se v ní už nestane. Give Up The Ghost se zase sestává z pěti minut brnkání a Thomova vrstveného utrápeného vokálu, který se ze škatulky "trademark kapely" pomalu posouvá do pozice nejotravnějšího elementu.
Závěrečný Separator má příznačný refrén, ve kterém Yorke zpívá: „Myslíte si, že tohle je už všechno?" Podle konspirační teorie britského magazínu NME nám tady prý kapela naznačuje, že King of Limbs je jen první polovina chystaného opusu, který minimalistických 37 minut doplní na regulérní album.
Dost dobře by se ta věta ale dala chápat i jako sarkastická poznámka všem, kteří desku doposlouchají až do konce. Tady se Radiohead - podobně jako v klipu k Lotus Flower, kde Thom Yorke v klobouku tančí jako mim Marcel Marceau - ocitli na samé hraně sebeparodie.
Uzavírání se světu
Možná to bude znít příliš krutě, ale zdá se mi, že Radiohead na nové desce zhudebnili filosofii „indie" fanoušků, kteří jsou nad životem příliš povýšení na to, aby ho vůbec žili. Pokud měla být snad nová deska experimentem s nenucenou elegancí a písněmi obalenými v náladách, pak album prohrává na lopatky ve srovnání třeba s pozdními deskami britských Talk Talk a následnou sólovkou Marka Hollise (mimochodem vedle německých Can asi největší inspirační zdroj Radiohead). Místo toho album v nejhorších okamžicích sklouzává až do ultra-sofistikovaného „lounge popu" pro starší a pokročilé.
Čtěte také:
Radiohead už začali nové album prodávat na webu
Recenze: Radiohead zahánějí neduhy duhami
Radiohead jsou pořád napřed, ale nemizí z dohledu
Radiohead a hnutí Duha přednesou Praze zelenou výzvu
King of Limbs je jako poloprázdná čajovna na maloměstě ve čtvrtek odpoledne - poslední místo, kde by se mohlo stát něco zaznamenáníhodného. Přesto nakonec přijde alespoň nervní předěl Feral, kde se rozstříhaný Yorkův hlas mění v další nástroj, nebo uhrančivě krásná melodie Codex, v níž Yorke usedne ke klavíru a vystřihne smutné pokračování Karma Police. Její text (Nikomu se nic nestane/neudělali jsme nic špatného/Pohni rukou a vyjdi vstříc konci/voda je čistá a nevinná) pěkně ilustruje eskapismus celé desky.
Dobrovolné vyklízení pozic kdysi adorovaných inovátorů nejspíše souvisí s nevyhnutelným stárnutím kapely, která přiznává, že na další revoluci už ani nemá sílu. Radiohead mají přinejmenším štěstí v tom, že jejich věrní fanoušci stárnou s nimi a jejich vkus se i stejně konzervuje.
Nikdo asi nečekal, že na své osmé desce natočí další OK Computer nebo Kid A. Osm nevýrazných písní opakujících formuli In Rainbows se ale nedá popsat jinak než jako velké zklamání.
Radiohead: King of the Limbs. MP3, 37 min. Vydala kapela vlastním nákladem na http://www.thekingoflimbs.com/.
