Limp Bizkit přijeli pošesté. Poprvé se představili ve sportovní hale na pražském Výstavišti roku 2004, kdy jejich sláva pomalu vyprchávala. Ústup z výsluní znamenal o pět let později jen zpola zaplněnou vysočanskou O2 arenu. Následovaly festivalové koncerty, dvakrát na Aerodromu, jednou na Rock for People. Toto pondělí ve vyprodaném sále pro 3000 osob odehráli Limp Bizkit své dosud nejkomornější vystoupení v Česku. Stalo se tak u příležitosti evropského turné nazvaného dle předloňské, dosud poslední desky Still Sucks.
V klasické pětičlenné sestavě zpěv, kytara, bicí, dýdžejský pult a baskytara, na kterou však kvůli nemoci nehrál Sam Rivers, předvedli z tohoto alba pět skladeb. Prakticky jimi začali koncert, jenž pak přešel v přehlídku největších hitů jako My Way, My Generation nebo Rollin'. Jen singl z nové nahrávky Dad Vibes si nechali na přídavek.
Ne že by v aktuální dekádě našli nový výraz. Album Still Sucks představuje uvolněnější variantu jejich nejslavnější tvorby z dob, kdy kombinovali hip hop s rockem a metalem. "Připadám si jako v devětadevadesátým, ale tak se cítím pořád," oznámil z pódia zpěvák Fred Durst, když sahal po skladbách ze starších desek. A koncert skutečně působil jako časová kapsle doby intenzivního rozvoje žánru nu-metal, s nímž jsou Limp Bizkit spojení a který označuje spojení kytarové hudby s afroamerickým hip hopem. Večer byl naplněn houpavými groovy a scratchováním, tedy dýdžejskou technikou škrábání desek, při němž vzniká charakteristický zvuk. Prodlevy mezi písněmi přemostila krátká intermezza DJ Lethala.
Rok 1999 byl pro Limp Bizkit zásadní kvůli vystoupení na tehdejší reinkarnaci amerického festivalu Woodstock. V posledních letech se této neslavné události věnovaly dokumenty ve videotékách HBO i Netflix, které ji vykládají jako kulminaci vzteku jedné generace a především tehdy dospívajících mužů. Co jiného se mohlo stát na místě, kde pořadatelé nezajistili účastníkům základní potřeby pro festivalové přežití včetně dostatečného hygienického zázemí? Stačila jediná rozbuška.
Zde na scénu přicházejí Limp Bizkit, zejména jejich skladba Break Stuff, v překladu Něco rozbij. Dle svědectví právě během ní na Woodstocku v roce 1999 vypukly nepokoje, kdy fanoušci začali demolovat areál. Došlo také k několika sexuálním napadením.
Kapela později čelila obvinění, že výtržnosti vyvolala. Frontman Durst se bránil vcelku pochopitelně: v mase pohybujících se lidí, nadto v bouřlivé atmosféře metalového koncertu, nemohl vidět, že se děje něco nad rámec divočejšího tance pod pódiem. Toto pondělí na zážitek volně odkázal. "Ať je to jako ve Woodstocku, ale bez všech těch strašných věcí okolo," hecoval a zároveň korigoval pražské diváky.
Svou roli ve vyprodání Fora Karlín zřejmě sehrála zejména nostalgie po časech, kdy fúze hiphopových rytmů, metalových kytar a rapování zněla nově. Na přelomu devadesátých a nultých let žánr nu-metal znamenal pro jedny otřesnou hudbu plnou macho póz, pro druhé generační soundtrack, do jisté míry i společenskou výpověď či způsob, jak projevit frustraci, citlivost nebo rozhořčení. "Myslíš, že jsi výjimečný / Vidím ti to na očích / Vidím to, když se mi směješ / Klidně mnou pohrdej, klidně mě obcházej," zpíval teď znovu Fred Durst ve skladbě My Way.
V dnes dvaapadesátiletém zakladateli a frontmanovi mají Limp Bizkit někoho, kdo tuto dualitu ztělesňuje. Vždy se stylizoval do role fracka z amerického předměstí, s jakým se spousta posluchačů ztotožňuje. Jeho přehnaně volné oblečení, strniště doplněné o proužek bradky a typická červená kšiltovka v dobových klipech působí při zpětném pohledu jako etalon tehdejší pouliční módy.
Symbol v podobě kšiltovky, kterou nasadili někteří návštěvníci pražského koncertu a nakonec ji měl i sám Durst, nakonec možná dobře vypovídá o roli Limp Bizkit v uplynulých 25 letech.
Jestliže třeba kapelu Deftones někteří kritici považovali za to nejlepší, co mohla nabídnout nová podoba metalu devadesátých let, Limp Bizkit bylo běžné řadit na opačný konec pomyslného spektra. Přesto měli masivní dosah, jejich druhá deska Significant Other z roku 1999 se vyšplhala do čela amerického albového žebříčku Billboard.
V tomto ohledu typická červená široká kšiltovka Freda Dursta slouží jako symbol, kulturní jednotka masivně sdílené společenské zkušenosti. A dnes jeho kapela ze všeho nejvíc připomíná internetový meme. Ty chápeme jako síťově šířené obrázky nebo videa, jež se strefují do něčeho, s čím se můžeme ztotožnit. Často pobaví tím, jak vystihnou každodenní prožitky. A zejména na sociální síti Tiktok nebo vláknech serveru Reddit bývá čím dál těžší odlišit, do jaké míry je sdělení myšleno jako vtip, satira, ironie nebo fraška.
Limp Bizkit si v posledních letech tento přístup osvojili. Poslední desku nazvali Still Sucks, volně přeloženo Pořád nestojí za nic. Při představení singlu Dad Vibes, což by se dalo opsat jako Taťkovská atmosféra, se zpěvák na internetu objevil s vizáží postaršího muže disponujícího pohodovým charismatem a uvolněnými tanečními pohyby.
V klipu ke skladbě Out of Style zase skupina asi záměrně nedokonale pracovala s technologií falešných internetových deep fake videí - jednotliví členové se převtělovali do světových lídrů.
Video by bylo snadné napadnout za to, jak primitivně provokuje, když pomyslně dává na roveň Vladimira Putina, Si Ťin-pchinga, Kim Čong-una, Joea Bidena či Volodymyra Zelenského, přičemž Vladimira Putina skupina přesvědčí, aby se opil a byl víc v pohodě. Klip však především opět pracuje s ryze internetovou estetikou a rozmazáním hranic všeobecné jistoty, třeba i ve sféře humoru.
Asi i kvůli tomu všemu dnes můžeme chápat Limp Bizkit jako kapelu internetových memů, na což odkazuje i youtubový hudební recenzent Anthony Fantano ve svých hodnoceních dvou jejich posledních desek.
Po pondělním koncertu jim nelze vyčíst, že by se málo snažili. Působili sehraně. Přesto z nich byl znát jistý odstup.
Nakonec si Fred Durst na konci večera neodpustil drobný vtip. Jako poslední přídavek všichni čekají hit Break Stuff. Jenže v sále se rozsvěcuje, na pódium přicházejí technici a vypadá to, že je po všem. Lidé začínají odcházet, aby se vyhnuli frontám u východu. Načež se do mumraje ozve: "Teď mi připomněli, že jsem na něco zapomněl." V tu chvíli kytarista Wes Borland, který koncert odehrál v jednom ze svých typických bizarních převleků, spouští notoricky známý sekaný riff. Největší chaos a tanec v rozsvíceném sále znamená přijetí vlastní trapnosti.
Koncert
Limp Bizkit
(Pořádala agentura Live Nation)
Forum Karlín, Praha, 3. dubna.
