Recenze - Projíždět si první padesátku oficiálního amerického singlového žebříčku trochu zavání masochismem. Pokud vůbec přežijete zástupy country bardů ve stetsonu, nejspíše vás překvapí jak moc seznamu nejprodávanějších a nejhranějších písní dominují pumpující beaty a syntezátorové riffy. O to více, že aktuální horečka populistické taneční hudby, která dokonale ovládla Ameriku, odkazuje ke stylu eurodance, který už dvě dekády vládne evropským diskotékám a ve zbytku světa ho dlouho nemohli pochopit.
Kontinentální Evropa nikdy nehrála v dějinách populární hudby zásadní roli (ABBA a Kraftwerk odpustí), a tak je opravdu překvapivé, že Amerika a pod jejím vlivem i Británie ve velkém objevily sound, jehož kořeny leží v devadesátkovém tanečním popu (Ace of Base, 2 Unlimited, Dr. Albarn) i v klubových stylech trance či Hi-NRG, kterým se daří hlavně v Evropě.
Díky severským (Stargate, Max Martin, Klas Ahlund, Swedish House Mafia), francouzským (Martin Solveig, David Guetta) či holandským (Afrojack) hitovým mašinám ovládla tato horečka žebříčky a na její stylový vagón naskakují i největší americké hvězdy. U Madonny je převlékání kabátů už jaksi samozřejmé, své příspěvky do trendu, jež zcela ovládl americká rádia na nových deskách přidávají i král náctiletého popu Justin Bieber či afroamerická r'n'b hvězda Usher. Jejich alba Believe a Looking 4 Myself jsou zajímavou sondou do aktuální podoby mainstreamového popu a částečně také návodem, jak se z něj vymanit.
Krása potlačených emocí
Usher je zatím poslední interpret, jehož deska dosáhla v Americe na diamantové ocenění za deset milionů prodaných kusů - podařilo se to albu Confessions z roku 2004. To byla na vrcholu fúze r'n'b a hip hopu, jejíž vliv v druhé polovině dekády postupně vyhasínal a Usher to poznal na vlastní kůži s podstatně méně úspěšnými následnými deskami Here I Stand a Raymond v. Raymond.
Na té druhé už zpoza soulových balad vystrkoval růžky budoucí taneční trend a největším hitem z desky byla skladba OMG s will.i.amem. Jeho Black Eyed Peas ostatně jako první z černých interpretů objevili kouzlo rovných tanečních beatů a laciných elektronických efektů. Změnu směru pak potvrdilo Usherovo EPčko Versus obsahující hit DJ Got Us Fallin' in Love, který mu napsal švédský dance-popový „demiurg" Max Martin bez něhož by se na vrchol nikdy nedostali Ace of Base, Britney Spears ani Backstreet Boys.
Na novince nazvané Looking 4 Myself, která se usadila na vrcholu amerického albového žebříčku, nehledá Usher ani tak sebe jako spíše hitový recept, který by ho vrátil zpět na ztracený vrchol. Je v tom zvláštně rozpolcený - na jedné straně sází na osvědčené trance „zvedáky", kterých je v žebříčcích dvanáct do tuctu (Can't Stop Won't Stop, Scream či Euphoria), na té druhé ale zkouší najít cestu, kterou by se pop mohl vydat v budoucnosti. Na to je ostatně Usher specialista - na začátku tisíciletí jako první z hvězd spolupracoval s budoucími hitmakery The Neptunes a masivní prodej alba Confessions odstartoval překvapivý hit Yeah vycházející z tehdy nového hiphopového styl crunk.
Na aktuálním albu si k těmto zářezům může připsat fantastický singl Climax, který s ním natočil filadelfský producent Diplo (Major Lazer či spolupracovník rapperky M.I.A.) Jejich futuristický soul stojí na potlačované energii skeletonu elektronických beatů a emocí bublajících pod povrchem Usherova vokálu. Jeho největším kouzlem je pak to, že skladba vlastně nikdy úplně nevyprskne do extatické euforie, kterou nás teď tak rádi krmí dramaturgové popových rádií. Horký kandidát na nejlepší popovou píseň letošního roku sice tak úplně nevzal žebříčky útokem (číslo 17 v USA, a 4 v Británii), přesto naznačil, že Usher, který se v popových vodách pohybuje už skoro dvacet let, má pořád touhu experimentovat.
„Šok z budoucnosti" jako při poslechu Climax už na albu žádná skladba nezopakuje - i když bublání dubstepových wobble efektů v I Care For U nebo retro-futuristický funk Twisted k němu nemají daleko. Looking 4 Myself tak trochu připomene loňský počin Beyonce nazvaný 4, který byl také rozkročený mezi žebříčkovými jistotami a opatrnými inovacemi a všechno zachraňoval skvělý vokální projev.
Looking 4 Myself je nejlepší Usherovo album od diamantových Confessions a určitě za ně posbírá spoustu nominací na Grammy, „revoluční pop", který sliboval v rozhovorech to ale zrovna není. Nejspíše je to ale maximum, co si popoví interpreti můžou v rámci mašinérie současného hudebního průmyslu dovolit. A i tady natáčení podobné vysokoprofilové desky vypadá jako realizace velkofilmu - tak třeba pod skladbou Numb je podepsaných hned sedm autorů (od Swedish House Mafia až po r'n'b klasika Terryho Lewise) a smyčcové party nahrál Český filmový orchestr v pražském Rudolfinu.
Dvacet milionů se nemůže mýlit
Kariéra náctiletého 'wunderkinda' Justina Biebera je s Usherem úzce spjatá. V roce 2008 podepsala r'n'b hvězda tehdy čtrnáctiletý talent na svůj label na základě amatérských klipu zveřejněných na portálu YouTube, na nichž Bieber přezpívával popové hity.
Je ironií osudu, že o čtyři roky později Bieber sesadí svého chlebodárce z čela amerického albového žebříku. Jeho nové album Believe by mělo příští týden jen v USA prodat čtyřista tisíc kusů a stát se nejrychleji prodávanou nahrávkou letošního roku.
Osmnáctiletý Bieber je momentální největší mužskou popovou hvězdou na světě, pokud tedy přistoupíme na hru, že v dnešní zábavní kultuře se míra popularity neměří prodejem desek ale počtem „followerů" na sociálních sítích. Armáda dvaceti milionů tzv. beliebers, kteří čtou jeho Twitter je nezpochybnitelná síla, kterou nedávno potvrdil i časopis Forbes, jenž zpěváka zařadil na třetí místo mezi nejvlivnější světové celebrity.
Z hudebního hlediska je přesto poněkud zarážející, že k obrovskému nárůstu popularity Bieber vlastně ani nepotřeboval vydat dlouhohrající desku. Jeho debut My World byl rozdělený do dvou EPček a ani remixová kolekce Never Say Never či loňské vánoční album Under the Mistletoe nejsou regulérními albovými počiny ve stylu autorských výpovědí. Dalším paradoxem je i to, že Bieber zatím ve své oslnivé kariéře nedobyl číslo jedna amerického singlového žebříčku.
Jenže jak už jsem psal, úspěch se dnes v popu měří trochu jinak. Ačkoliv píseň doputovala v žebříčku Billboardu jen na číslo pět, klip ke skladbě Baby vidělo na YouTube 700 milionů uživatelů a je to dokonce nejsledovanější video všech dob.
Bieberova kariéra je typickým příběhem hvězdy pro náctileté, ovšem s přídavnými motory sociálních sítí. Koncept popové hvězdy jako obyčejného „kluka od vedle" mohl díky internetu narůst do obřích rozměrů - díky Twitteru je teď idol svým fanouškům na blízku 24 hodin denně. V tomto mediálním kolotoči se hudba zdá být v pořadí důležitosti až někde za účesem či aktuální aférkou. Přesto je jasné, s jakou opatrností Bieber a jeho management přistupovali k přípravě nové desky. Zcela to odráží fakt, že hvězda jeho formátu si může s vydáním desky jen pohoršit - jen se podívejte na Lady Gaga, jejíž popové nanebevzetí se zaseklo po nepříliš dobré (ale pořád vcelku úspěšné) desce Born This Way.
Jackson se obrací v hrobě
Believe má především za úkol představit Biebera jako dospělého zpěváka, který už nechce za každou cenu útočit jen na náctileté posluchače. Je to zapeklitý úkol - jak dostat jeho hudbu do žebříčků, v nichž vládnou sexuchtiví predátoři (Rihanna, LMFAO) a zároveň neurazit konzervativní Ameriku, která toho roztomilého klučinu miluje právě pro jeho nevinnost?
Odpovědí je schizofrenní nahrávka, která ždímá popový sentiment balad (Be Alright, Fall, Catching Feelings) i honí trendy s taneční extázi (All Around The World, Beauty and The Beat, Thought Of You). Jenže kombinace maskulinních eurodance beatů a Justinova tenoučkého hlásku není zrovna tím pravým receptem na úspěch a tady už nepomůžou ani vokálním software modulace. Co naplat, anglické náctileté boybandy The Wanted nebo One Direction dokázali spojit sladké harmonie a taneční beaty podstatně úspěšněji.
Jedním z mála úspěšných zásahů je pilotní singl Boyfriend, který by mohl v brzké době dobýt čelo amerického žebříčku. Kombinace minimalistického hiphopového rytmu, rapu a akustické kytary ale více než hodně připomíná deset let starý singl Like A Love You, s nímž na sólovou dráhu vstoupil Justin Timberlake - jiná teenagerská hvězda (začínal jako člen boybandu N*SYNC). Zatímco Bieber ale opatrně promýšlí každý krok, aby si neznepřátelil svoje fanoušky, Timberlake najal nejžhavější producenty své doby (The Neptunes, Timbaland) a natočil s nimi dvě skvělé desky dospělého popu Justified a FutureSex/LoveSounds. (Načež pak zmizel směrem Hollywood.)
Oba Justinové také sdílí fascinaci odkazem Michaela Jacksona, další bývalou dětskou hvězdou. Bieberova Die In Your Arms z nové desky přímo odkazuje na hity Jackson5 a závěrečná skladba Maria má rovnou ambice být jeho Billy Jean. Stejně jako Jackson, i Bieber byl nařčený z nepřiznaného otcovství a emocionální drama falešně obviněného náctiletého „Mirka Dušína" má jistý mediální potenciál. Jenže když Bieber do útržků z televizních a rozhlasových reportáží přes vokodér běduje: „Marie, proč mi to děláš? To přece není moje dítě" napadne vás, že by možná udělal lépe, kdyby píseň rovnou pojal jako coververzi Billy Jean. Takhle to totiž zní spíše jako parodie slavného hitu, ze které se musí Majkl obracet v hrobě.
„Procházím si tím stejným, čím si prošli Beatles a Michael Jackson," nechal se Bieber slyšet minulý týden při svém speciálu na televizní stanici NBC, statistiky sledovanosti pořadu ale hovoří spíše o tom, že zájem o hvězdu pomalu začíná klesat, což potvrzují i analytici Billboardu, kteří na poslední chvíli snížili předpokládané prodeje desky o celých sto tisíc. Princátko z Twitteru na Believe možná setřáslo část stínu svého klučičího já, na radikálnější krok směrem k dospělému popu a natočilo nový Thriller nebo třeba jen FutureSex/LoveSounds mu ale chybí pořádný kus odvahy.
Usher: Looking 4 Myself. CD, 57 min. Vydala společnost Universal, 2012.
Justin Bieber: Believe. CD, 60 min. Vydala společnost Universal, 2012.
