Recenze - Beyoncé si pro premiéru prvního singlu z dlouho očekávané čtvrté studiové desky nevybrala zrovna nejvhodnější chvíli. Run the World (Girls) putoval do rádií v čase největší promo horečky kolem desky Born This Way a proti singlu Judas od všudypřítomné Lady Gaga neměla šanci.
Originální skladba postavená na podkladu vypůjčeného z futuristického dancehallu projektu Major Lazer tak zcela minula playlisty velkých rozhlasových stanic momentálně živených dietou agresivního eurodance/trance-popu. V žebříčcích celého světa se Run the World (Girls) zastavilo před branami první desítky, což byl na zpěvačku jejího kalibru jednoznačný neúspěch. Přinejmenším tu ale zůstávala naděje, že Beyoncé hodlá proti své sokyni vytáhnout zcela nové prototypy sonických zbraní.
Právě skladby jako Run the World (Girls) připomínají, že žebříčkový pop nemusí být jen vysmívané teritorium tuctových teenagerských snů. Může být prostorem, v němž se zužitkovávají inovace z undergroundu, a posouvá se tak vývoj populární hudby. I proto měla volba (Girls) jako prvního singlu spíše symbolický význam.
Navlas jako předchozí desky
Jenže Beyoncé skladbu na novém albu 4 štítivě odstrčila až na poslední stopu a její provokativní novátorství je nakonec v kontextu ostatního materiálu zoufale osamocené. Aby se zachránily prodejní výsledky prvního týdne, vypustila narychlo do světa dvě bombastické orchestrální balady (1+1, Best Thing I Never Had) a poselství triumfálního vystoupení na Billboard Music Awards bylo definitivně zapomenuto.
4 je první deska Beyoncé od rozchodu s otcem, jenž řídil její kariéru od poloviny devadesátých let. Devětadvacetiletá hvězda vzala tentokrát všechno na sebe a následovníka v USA už třikrát platinové dvojdesky I Am...Sasha Fierce začala připravovat s obrovskou vervou.
Na ruku jí šla i nahrávací společnost Sony, která ani v době utažených rozpočtů na své hvězdě nešetřila - ve studiu se vystřídala producentská smetánka současného černého popu (The-Dream, Kanye West, Babyface) i mladí inovátoři (Frank Ocean, Diplo & Switch, Derek Miller ze Sleigh Bells).
Beyoncé v rozhovorech mluvila o ovlivnění Depeche Mode či africkým jazzovým revolucionářem Felou Kutim. Ve finále prý přinesla šéfům nahrávací společnosti více než sedmdesát skladeb, ze kterých se jich na regulérní verzi desky vešlo dvanáct (a další tři na deluxe verzi). O to větší zklamání je, že 4 je navlas stejná kolekce jako její předchozí desky.
Najdete tu spoustu balad a skladeb ve středním tempu šitých na míru jejímu velkému hlasu i bezpečné osmdesátkové retro - a jako už tradičně je zde jedna replika jejího největšího hitu Crazy In Love, který se už osm let snaží zopakovat. 4 je album, které tak pečlivě obhospodařuje všechny potenciální demografické skupiny posluchačů, až se dokonale rozplývá do marketingového prázdna.
Vokální akrobacie proti upřímnosti
Beyoncé nejspíše navěky zůstane symbolem nulté dekády, kdy žebříčky ovládla fúze energického r'n'b a popu. Jeho DNA vytvořil v polovině 90. let producent Timbaland na deskách zpěvačky Aaliyah, k světovládné dominanci tento sound dotáhli jeho důslední opisovači Rodney Jerkins a Kevin "She'kspere" Briggs, kteří mají lví podíl na osmkrát platinovém albu The Writing's on the Wall. S ním na konci tisíciletí otevřely Destiny's Child s Beyoncé v hlavní roli novou popovou éru.
Její královnou už byla Beyoncé na sólové dráze. Namísto dalšího průzkumu kybernetických rytmů se ovšem vydala cestou, kterou lemovaly sladkobolné orchestrální balady jako Irreplaceable, If I Were a Boy či Halo, jež jako kdyby vypadly z finále libovolného broadwayského muzikálu. Rytmický potenciál současného r'n'b ustoupil sentimentálnímu popu a ve šňůře jejích hitů se zjevoval jen výjimečně - jako v tři roky starém hitu Single Ladies (Put a Ring on It).
4 podle hlasů ze studia a prvního singlu slibovalo předvést Beyoncé jako hudební revolucionářku. Nyní je ale jasné vystřízlivění těchto plánů - 1+1 je grandiózní popová balada hitmakerské dvojice Terius Nash (The-Dream) a Christopher Stewart, která po právu dojala diváky American Idol, kde si na konci května odbyla premiéru. V létě ji nejspíše uslyší hodně novomanželů při obřadech, ale její rádiový potenciál je omezený. Podobné emoce - mnohem decentněji, a proto uvěřitelněji - ždímá Adele v klavírní baladě Someone Like You, která brzy zaútočí na americký žebříček.
I Care ve středním tempu i sympaticky zašpiněná balada I Miss You se můžou pochlubit silnými nápady, ale nijak se neliší od typické produkce z minulých let. Potenciální třetí singl Best Thing I Never Had (napsal veterán Babyface) se ozývá z časové průrvy do devadesátých let.
Začátek desky je ve velkém, byť trochu přeslazeném stylu, jenže pak přijdou slabší chvíle: nemastná neslaná Party (s Kanye Westem a Andre3000), další balada Start Over a osmdesátková zbytečnost Love on Top. V sendviči nevýrazných skladeb je skrytá povedená Countdown - energická sestřenice Crazy In Love samplující Boyz II Men. Po ní následuje trochu plochý pochodový marš End of Time a další bombastická I Was There. V ní si slovy jako „byla jsem tady, a udělal jsem všechno, co jsem chtěla" nejspíše dělá „paní Jay-Zová" alibi k chystané mateřské pauze.
Dezerce z velké popové války
Největší problém Beyoncé na albu 4 spočívá paradoxně ve faktu, že je příliš dobrou zpěvačkou. Ať má jakkoliv silný materiál, hlasovou ekvilibristikou ho zadupe do země. Její hlas je pochopitelně bezchybný, jenže současný mainstreamový trh na podobné vokální erupce není zvědavý - v pneumatických beatech eurodance se ztratí i podprůměrné zpěvačky jako Ke$ha nebo Katy Perry. A když už publikum chce vokální "divu". dá přednost intimní upřímnosti zmíněné Adele před oktávovým vychloubáním třeba Mariah Carey.
Inovativní dívčí pop, který by nabízel něco jiného než lubrikaci laciné taneční slasti ve stylu Davida Guetty, se stává minoritou. Navíc ani na tomto teritoriu není Beyoncé jedničkou - prohrává s Rihannou, která přes vokální limity umí své hity lépe prodat. A srovnání s Lady Gaga pak jen znovu potvrdí, že Beyoncé je hvězdou éry, která pomalu, ale jistě odchází do historie.
Inovace spojené s hiphopovým kutilstvím se v mainstreamu vyčerpaly a pro bombastické r'n'b postavené na staromilských hodnotách černé hudby v éře zrychlené konzumace není místo. Vítězí agresivní hudba, která se dá poslouchat i z mobilních telefonů. Ne náhodou je symbolem generační výměny dva roky stará skladba Telephone, v jejichž robotích rytmech se Beyoncé dokonale ztrácí.
Nejde ale jen o hudební obsah, zjednodušeně řečeno: r'n'b vs. electro, ale o způsob propagace alba. Zatímco Gaga se při marketingu Born This Way řídila pravidlem, že mediální masírky není nikdy dost, „čtyřce" její konkurentky chybí lákavý obal a mediální příběh. A bez něj se dnes pop neobejde.
Už několikrát vyvařená emancipační hesla z Run the World (Girls) jsou na albu zoufale osamocená a na zbytku desky se Beyoncé stylizuje do role milující manželky. Trochu to vypadá jako kdyby mířila více na demografii Sade a Susan Boyle než k náctiletým, kteří těžko najdou pochopení pro nadšené vzývání monogamie na 1+1.
Beyoncé natočila slušnou desku, možná nejlepší ve své kariéře. Ale dobrovolně s ní vyklízí pozice popových válek a míří do kategorie hvězd pro střední generaci. Tam stačí opakování prověřených postupů a nic nezabere lépe než pomateřský comeback Destiny's Child.
Škoda, byla s ní docela zábava.
