Recenze - Kdo by si to byl pomyslel, že jednou z nejvíc fedrovaných kapel v Británii pro rok 2009 budou černí disko White Lies?
Koho by napadlo, že na to po Interpol a Editors budeme zvědaví? Být editorka módního časopisu - nejlíp pro bohaté znuděné dámy - tak jen zívnu, doupravím si dolním rtem na horním neokázalý odstín rtěnky, a blazeovaně řeknu: „Ale, dušinko, vždyť to je tááák móóc 2004."
Jenže z nějakých nepochopitelných důvodů tuhle krásnou práci nedělám, tudíž mě místo toho přepadají nejjednodušší úvahy o epigonství a pokračuju. Kdybych byl Carrie Bradshaw, naťukám na monitor laptopu: „Přichází s napodobením stylu i nápodoba emoce? Stejné výrazové prostředky můžou přenášet jiné významy. A je tedy přípustné kopírovat styl, když vyznění je nakonec zcela jiné?"
Samozřejmě, že pro celou trojici zde dosud vyjmenovaných kapel byli klíčovým vzorem Joy Division, ale když je posloucháte, zároveň zřetelně cítíte, jak se tím srovnáním dotýkáte jen oné formy. Mustru zpěvák s barytonem, výrazná basová linka, bicí jako kdyby neprošly dveřmi do studia, a tak jsou nahrané z chodby; k tomu nutná černá image, košile od obleku a nejlíp úzká kravatka.
Je to formule, která v podání vynálezců zní krutě, nemilosrdně, klaustrofobicky, sebedestruktivně, ale už Echo & The Bunnymen, kteří si ji záhy osvojili, z ní dokázali udělat melodrama. Interpol ji pak dvacet let na to dodali barovou pichlavost a místy ironii, Editors akcentovali opatrnou stydlivou skromnost a White Lies ji nyní adaptovali na stadiónové rozměry i ambice. To je jejich jediná inovace.
| Čtěte také: Sound of 2009: Letošní rok bude synthi-popový |
Ovšemže všechny ty kapely mají rády, když je zhasnuto, ale každá v té tmě zažívá něco jiného - a nutno dodat s pokračující chronologií i méně strašidelného a napínavého. Nic proměnu neilustruje trefnějc než coververze Shadowplay od The Killers, která zazní během závěrečných titulků Corbijnova curtisovského filmu Control. Brandon Flowers a company si tady totiž během skladby, která je v originále zlověstná, zajuchají - u-hu. Přesně v téhle náladě se hodí na scénu uvést White Lies.
White Lies - To Lose My Life
I když třeba jejich skladba EST obsahuje ponuré zvukové fígle z Atmosphere a názvy jako Death a To Lose My Life sugerují, že tu půjde o něco vážného, celý debut trojice Londýňanů, kteří do zkušebny chodili kolem hřbitovní zdi, můžete brát tak seriózně jako tématickou party Zombiedisko s podtitulem „Všichni moji kámoši jsou mrtví - třetí drink zdarma". A zdůrazňuji: to není výsměch.
Texty se sice hemží smrtí, sebevraždami maniodepresivních typů, funerálními proprietami, dětmi umírajícími v kosmické raketě za zvuku smyčcové sekce, ale pořád (a právě proto) je to didžina se spoustou falešné krve, sněhobílého make-upu a vodnatě rozpitých kontaktních čoček.
Taková hodnotící kritéria si zaslouží a pouze při nich dokážou White Lies obstát. Stále připomínat Joy Division je už jako vydávat katyňský masakr za oslavu Halloweenu.
To Lose My Life je album, na jehož případě by se dal dokonale vyučovat významový posun. Potažmo vyprazdňování, kdy se z dřívějších objevů stávají současné rutiny - a jako u všech dobrejch hororů: někdejší bubáci jsou dnešní komici.
White Lies: To Lose My Life. CD, 45 minut. Vydala firma Fiction, 2009.
