Hudba Neila Tennanta a Chrise Lowea něčím vždy působila nadreálně. Klub pro ně byl křiklavou utopií nebo virtuálním videoherním dobrodružstvím jako ze slavného filmu Tron. Přizpůsobovali tomu svoji pestrou image, od futuristických námořníků po biblické postavy, a vizuální stránku od jejich hudby nešlo oddělit.
Tehdy jako dnes však platí, že pod všemi těmi špičatými klobouky a 3D brýlemi jsou lidé s opravdovými city a problémy: prožívají obavy z politiky, vyrovnávají se se stářím, občas nostalgicky vzpomínají a cítí se sami. Taneční hudba je sice o euforii a radosti, ale v podání Pet Shop Boys je to euforie tlumená, plná melancholie.
I když zaplňují stadiony a prodali přes 100 milionů nahrávek, nikdy neztratili kontakt s realitou. Chytře vypointované popové písně Pet Shop Boys odjakživa skrývají zdravou podvratnost. Nejlepším příkladem je 34 let starý hit Opportunities z debutové desky Please: někdo ho pokládal za hymnu divokého kapitalismu, přitom jde o sarkastický výsměch systému, který zvěstoval svět nekonečných možností. I když jen někomu.
Tento subverzivní song Tennant a Lowe v 80. letech dostali do všech obýváků Velké Británie a dál, až na špici hitparád, přestože kritizoval neoliberalismus tehdejší premiérky Margaret Thatcherové. "Jo tak, je tady spousta příležitostí / Pojďme vydělat spoustu prachů," zpívali.
Být si nablízko
Odcizení, jejich věčné téma, se formovalo právě v těchto dobových kulisách, kdy anglická vláda lidem kousek po kousku odebírala sociální jistoty. A tak Pet Shop Boys zpívali o tom, jak nemají na činži, o romantických procházkách kolem luxusních butiků, kde si nemohou nic dovolit, nebo o nemožnosti skutečně milovat, jelikož před konzervativní společností musí tajit svou sexuální orientaci.
Ač se to nemusí na první pohled zdát, Pet Shop Boys měli víc společného s post-punkovým hnutím než s pozlátkem mainstreamového popu, jak v eseji Revolution to Revelation pro server Electronic Beats píše britský kulturní novinář Owen Hatherley.
"Pet Shop Boys byli sotva prvními, kdo kombinoval soustředěnou kritiku kapitalismu s hořkými love songy až do takové míry, že obě témata nešla odpojit - ve velmi kondenzované podobě můžete takové písně slyšet na prvních dvou deskách Gang of Four," připomíná Hatherley kapelu z Leedsu, která byla součástí hnutí posouvajícího punkový výraz do umělečtější, intelektuálnější polohy. Jiní jako Pet Shop Boys rovnou odhodili kytary a postavili se za syntezátory.
Za útočiště vždy považovali město. Na jedné straně tu byl tlak rychlého života v přeplněných ulicích a devastující úzkost v opuštěných bytech, zároveň se dal pokaždé chytnout noční vlak a odjet neznámo kam, jako v songu Two Divided by Zero z debutového alba Please.
Jejich hudba byla často voláním o pomoc plachých introvertů: vysvobození se skrývalo na místě, kde si dva lidé mohou být skutečně blízko a cítit se sami sebou.
Zvuky Berlína
Ani po desítkách let Pet Shop Boys neopouštějí svoje noční projížďky vlakem a útěky. Na předloňském, v pořadí čtrnáctém studiovém albu Hotspot křižují Berlín, projíždějí se metrem U-Bahn a zastavují na rušné ulici Warschauerstrasse. Neil Tennant se tu ukazuje jako dobrý pozorovatel a předvádí, jak lehce umí do necelých čtyř minut skrýt příběh stárnoucího tanečníka-ravera, který všude potkává střípky svého mladšího já.
Jinde jsou slyšet varhany z kostela na Goltzstrasse a v romantické baladě You Are The One zamilovaná dvojice vysedává u jezera v Zehlendorfu, než zase zamíří "zpátky do Mitte na film". Jako by Pet Shop Boys zhudebnili svoje Nebe nad Berlínem.
Německou metropoli zvolili jednak jako symbol masových a oslavných pochodů za práva sexuálních menšin a jednak kvůli slavným nahrávacím studiím Hansa, kde album vznikalo.
Kromě lehce vykolejeného eurodanceu, bezstarostného disco-funku a osmdesátkového synthpopu na něj zařadili také kytarovou baladu s hostujícím Bernardem Butlerem z britské artrockové kapely Suede.
Žádné retro
Pet Shop Boys na desce nejsou tak radikální jako na EP Agenda, kde se skladbami typu What Are We Going to do About the Rich pomyslně zvali na barikády, když zpívali o nejbohatších: "Vyhýbají se placení daní, zatímco kolabuje sociální stát / Jejich extravagance a arogance, jejich nedostatek taktu / Tohle všechno nějak vybalancovat."
Tentokrát se texty nedají vylepit na transparenty, přesto na Hotspotu politika nechybí, i kdyby jen v rovině osobních prožitků. Skladba Dreamland je dopisem na rozloučenou Evropské unii, kde se smutek kloubí s popovou extází a Tennant "tančí" kolem brexitu: "Můj domov mě už unavuje."
Recenzenta anglického časopisu NME to dokonce vede k tvrzení, že album je "vzpurně evropské a zároveň britské, což vyznívá jako protest proti vzrůstajícímu ostrovnímu nacionalismu".
Jde vůbec o nejlepší odpověď na otázku, zda je dnes relevantní poslouchat to "disco" od Pet Shop Boys. Nevrací se jenom syntezátorový retro zvuk 80. let, ale s brexitem a postavami typu anglického premiéra Borise Johnsona také konzervativní politika.
Starší alba Pet Shop Boys, sycená traumaty z éry Margaret Thatcherové, najednou opět působí aktuálně. Navíc posluchači jsou dnes lépe připraveni hledat v populární hudbě společenskou kritiku a pop už nevnímají jako pokleslou zábavu.
Hotspot v tomto světle není zvukově retro, ani se nehoní za trendy. Funguje v hitparádách i na parketě, dají se o něm psát eseje. Jako tomu u Pet Shop Boys bylo odjakživa.
