Na právě probíhajícím festivalu Smetanova Litomyšl jste nepřekonatelný rekordman, letos tu účinkujete už po sedmatřicáté. Proč se do Litomyšle rád vracíte?
Seriál "Život začíná v sedmdesáti"
Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.
Protože tu je nesmírně poučená dramaturgie a výborná organizace, což je u takto dlouhých festivalů velice náročné. V tomto ohledu nemá Smetanova Litomyšl konkurenci.
Můžete představit své letošní účinkování a ozřejmit, jak vznikla spolupráce s o dvě generace mladší harfenistkou?
Vystoupil jsem zde s Janou Bouškovou ve Večerních písních Bedřicha Smetany, z nichž pochází také název koncertu "Kdo v zlaté struny zahrát zná". Je to dílo, kam se harfa nesmírně hodí. Naše společné účinkování napadlo dramaturgii festivalu.
Pak ještě vystoupím na Velkém finále 6. července. V tomto závěrečném koncertu mám vděčná čísla, například modlitbu vyhnanců z Braniborů v Čechách. Myslím, že se jedná o asi nejlepší číslo z této opery. Víte, on totiž Smetana tehdy ještě nebyl tak zkušený.
Které vystoupení v Litomyšli vám z těch třiceti sedmi ročníků nejvíce utkvělo v paměti?
Když je toho moc, tak je toho příliš, takže si to nepamatuji. Ačkoliv vzpomínám si na Rusalku i na Lišku Bystroušku v amfiteátru v zámecké zahradě. To mělo velice krásnou atmosféru, zvláště když vyjde tak pěkné počasí, jaké je i letos.
Když jste loni v říjnu slavil 85. narozeniny velkým koncertem v pražském Rudolfinu, kritici nešetřili chválou a velebili váš hlasový rozsah, jenž věkem nijak neztrácíte. Chválili i jedinečnou výslovnost a mimořádné prožívání každé skladby. Jak je to v tomto věku možné?
V tomto věku není problém hlas, ten je stále dobrý, ale paměť, hlava. Kdybych měl zpívat třeba Růžového kavalíra, hlasem bych to vydržel, ale na všechno bych si nevzpomněl. Ale co jsem se naučil v mládí, třeba Prodanou nevěstu nebo Rusalku, tak to můžu, to se mi vybaví během několika zkoušek.
Měl jsem velmi rád operního pěvce Karla Bermana. On uměl třeba Dona Giovanniho nazpaměť od shora dolů a odzdola nahoru. Ke stáru už ale musel chodit k boudě! (K nápovědní budce - pozn. red.) Právě Berman říkal trefnou větu: "Jo, kdyby mládí umělo a kdyby stáří mohlo!" Já proto využívám toho, že stáří ještě trochu může, i když už je to takový útlumový program.
Stejně mi nejde do hlavy, jak to děláte, že se téměř v 86 letech věnujete takto náročné profesi.
Já to nedělám jinak. Jestli nás něco klepne v pětašedesáti, nebo v pětaosmdesáti, toho nejsme strůjci. Ani páni doktoři ne. I když nebýt jich, už bych dvacet roků odpočíval někde jinde.
Jak často děláte hlasová cvičení?
Já už takové ty cvičné vokalizace netrénuju. Nechce se mi. Zpívám na slova a tak, abych věděl, jak vše nastavit, aby byl první tón dobrý. Tím důmyslně šidím kvantitu, říkám si, že pět, deset minut a stačí.
Jste ještě někde ve stálém angažmá? Nejčastěji vás diváci vídali v Národním divadle v Brně.
Ve stálém angažmá již nejsem a ani bych být nechtěl, protože neznám operní scénu, která by se ubránila současným režijním nesmyslům. Ještě pamatuji dobu, kdy byl šéfem opery dirigent. A je to tak správně, protože opera je hudební dílo. Jestli si někdo myslí, že to je jinak, tak se mýlí. Ať se zeptá Mozarta!
Víte alespoň přibližně, kolik představení jste odzpíval?
Nevím to přibližně, vím to přesně - 3001. Ačkoliv možná již 3002. Já si totiž vedu sešit se všemi svými představeními.
Takže jste měl nedávno jubileum?
Před časem jsem si spočítal, že jich mám 2992. Tři tisíce mě sice lákaly, ale říkal jsem si, že by to byla ode mne nestoudná tužba. Člověk má být rád za to, co je.
Jenže pak mi zavolali z Brna, jestli nechci zpívat kostelníka (v Pucciniho opeře Tosca - pozn.red.) Říkal jsem si, proč ne, uměl jsem ho, jezdil jsem na něj do Prahy. A potom - mám první jednání, v půl osmé jsem hotový a jdu domů, takže dobré. Právě na kostelníkovi jsem dosáhl třítisícovku. Volala mi také Ostrava, zda u nich nechci zpívat v Braniborech, tak to jsem také přijal.
Prý někteří skladatelé píšou díla přímo pro vás. Jak k tomu došlo?
Když jsem přišel do Brna jako mladý zpěvák a také jako občasný skladatel, ostatní skladatelé věděli, že mám trochu muzikální dar. Všichni divoce psali a chtěli, abych jim to zpíval. Ale často to bylo i tak, že to nepsali přímo pro mě, ale spíše by jim to nikdo jiný nezpíval, tak s tím šli za mnou. Jinak by jejich dílo možná nespatřilo světlo světa.
Třeba složité latinské texty - kdo je bude interpretovat? Samozřejmě Novák. Nebo dirigent a skladatel Zbyněk Vostřák napsal anglicky tři texty na sonety Shakespeara se zoufale těžkou hudbou. Karel Berman to měl doma půl roku a pak mu řekl, ať s tím jde za Novákem. Něco mi také napsal můj bratránek, Jan Novák (uznávaný český skladatel a klavírista - pozn.red.)
Jste také varhaník. Hráváte ještě na varhany?
Ovšem. Denně ráno hrávám v kostele. Ve všední den ve tři čtvrtě na sedm, v sobotu a v neděli v osm hodin. Dnes byla sobota, takže jsem hrál v osm ráno v Kostele svaté Rodiny v Brně. Jsem jen varhaník-amatér, takže na koncertech nevystupuji.
Byl jste už někdy v klasickém důchodu, nebo pořád pracujete?
Kdepak, v důchodu jsem už dlouho a nepracuji, spíše lenoším. Pracuji jenom tehdy, když musím, tedy když se připravuji na nějaký koncert, protože mi už vysazuje paměť.
Když si promítnete svou kariéru, které okamžiky se vám vybaví přednostně?
Je to už příliš dlouhá doba, takže je těžké, aby člověk na něco nezapomněl. Ale mám některé pěkné okamžiky - třeba když jsem zpíval v mnichovské opeře Dvořákovu Svatební košili s Českým pěveckým sborem, to byla paráda, s Beňačkovou, Dvorským. To samé jsem pak ještě zpíval na Pražském jaru.
Nebo když jsem natáčel Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila s dirigentem Václavem Smetáčkem. Byl to skvělý dirigent, nelichotil moc, ale co řekl, to platilo.
