Nové desky - Trh s hudebními nosiči zná jenom dvě roční období - Vánoce a zbytek roku. A zdá se, že velké popové hvězdy svým fanouškům pomalu začínají podstrkávat pod nos nějaké nápady. Sebevědomě se totiž na hudební scénu vrátila někdejší popová superstar Christina Aguilera. Ještě ze starších časů přišli zpět jedni z velikánů grunge Soundgarden, na náctileté myslí hodní kluci One Direction. Apokalyptická elektronika Crystal Castles zase může být ideálním soundtrackem pro ty, kdo blížící se prosincové idylky ze srdce nemůžou vystát.
Aguilera znovunabyla sebevědomí, ale jede na jistotu
Předchozí řadovka Bionic se Christině Aguileře příliš nepovedla. Velmi vlažně ji přijala kritika a co hůř, zklamala i prodejně. Půl milionu desek ve světě velkého hudebního byznysu prostě není tolik. Jedna z kdysi nejúspěšnějších popových div si tak raději udělala první odbočku ke kinematografii a zahrála si ve zfilmovaném muzikálu Varieté, opět nepříliš úspěšném.
Na oči veřejnosti v hudební oblasti ji tak znovu dostalo až účinkování v talentové soutěži The Voice a nahrání megahitu Moves Like Jagger společně s Maroon 5, což byla ideální doba k tomu, aby ohlásila plán nahrát sedmou desku Lotus.
Tentokrát měla být dle zpěvaččiných slov důležitější kvalita než kvantita a také mělo jít o trochu osobnější desku. Nicméně s kvalitou to nejslavnější není ani tentokrát. Větší příklon k sebevědomým tanečním rytmům sice může symbolizovat překonání mizerného tvůrčího období těsně po rozvodu s Jordanem Bratmanem, některé skladby kolem něj ostatně krouží.
Návrat na taneční parket ze skladeb navenek setřel emocionální rovinu a soulově pojaté balady, v nichž by tuto funkci zastával masivní hlas, tvoří spíše předěly mezi jednotlivými kousky.
"Je škoda, že většina skladeb digitálními efekty udusí zpěvaččin hlas a odvodní všechny emoce až na hořkost," recenzuje desku magazín Entertainment Weekly a poukazuje právě na to, že Lotusu chybí zpěvaččina někdejší velká devíza. Tedy vyvolávání nějakých pocitů, případně jakékoliv odezvy, v posluchači, ať už vzrušení, soucit nebo jen příjemné pokyvování hlavou do rytmu.
Christina Aguilera - Lotus (RCA, 2012)
One Direction je neškodný boyband, díky za to
Příběh boybandu One Direction je možná až příliš ukázkovým naplněním snu většiny lidí, kteří se hlásí do televizních talentových soutěží, a to včetně jednoduchých chvilek krize, jež bylo třeba po cestě absolvovat, aby se z nich dalo znovu vzpamatovat. Když se pětka kluků přihlásila do sedmé série britského X Factoru, neuspěli jako jednotlivci a na návrh jednoho z porotců to zkusili dát dohromady jako kapela. Britská mládež, převážně její dívčí část, si je zamilovala, do finále už je však jen těsně nedotlačila.
Na vysněnou hlavní cenu v podobě milionového kontraktu u Syco Music nedosáhli, jeho šéf a zároveň jeden z porotců Simon Cowell jim ho ale nabídl sám, dokonce dvoumilionový. A hned první singl What Makes You Beautiful debutoval na britském čísle jedna, debutová deska na čísle dva a rok po ní přichází neméně ambiciózní nahrávka Take Me Home.
Vlezlé elektropopové songy mají refrény plné ou, jé, c'mon a podobných frází, což společně s vizáží sladce nesmělých středoškolských primadon znamená, že většina hudebních příjemců se rozdělí dle osy milovat-nenávidět.
Příjemné však je, že na rozdíl od většiny boybandů z konce devadesátých let se 1D (jak se název familierně zkracuje) profilují čistě jako dětský pop, který se obejde bez olezlých sexuálních náznaků, a rodičovská cenzura by jej tedy mohla často minout. Randění a sny o lásce zůstávají v naivní, případně víceméně neškodné rovině a skupina tak je téměř dokonale zacíleným produktem na ty mladší z náctiletých.
"Odhlédneme-li od toho, že cíle Take Me Home se nadefinovaly u zasedacího stolku, hudba sama o sobě má pozoruhodné kvality. Je vyleštěná a spolehlivá, a přestože tam jsou nějaké popové hymny, které svými c'mon refrény show trochu brzdí, jde pravděpodobně o nejlepší věc, pod níž se One Direction dosud podepsali," recenzoval nahrávku server BBC Music.
One Direction - Take Me Home (Sony Music, 2012)
Šestnáctiletá pauza se Soundgarden nedotkla
Z velké grungové čtyřky to ze Seattlu do jednadvacátého století dotáhli jen Pearl Jam. Nicméně pak přišla dekáda reunionů snad všech kapel, co kdy něco znamenaly, a na scéně jsou najednou zpátky Alice in Chains i Soundgarden. Vzhledem k rozvoji holografických projekcí pro velké koncerty můžeme jenom doufat, že na třech čtvrtinách obnovených tady zůstaneme.
Už jenom název otvíráku desky King Animal a zároveň její první singl Been Away Too Long hraje na nostalgickou notu docela intenzivně. A co teprve jeho vyslechnutí. Zarputilý vokál Chrise Cornella a primitivní hard rocková kytara jde ještě podstatně víc než šestnáct let zpátky, kdy vyšla předchozí řadovka Down on the Upside.
Dál deska jde především v tradici Soundgarden - bez výrazných hitů a melodického odlehčování, zpátky k chmurnější a trochu ušpiněné kytarové textuře, díky níž a inspiraci heavy metalem si kapela vysloužila status nejtěžší ze seattleské čtyřky.
"Soundgarden se na King Animal neposunuli nikam dál než k rekultivaci svých osvědčených silných stránek, nicméně tahle síla je značná," píše John Pareles v recenzi pro New York Times.
A jak ukazuje i celkové spíše kladné hodnocení - 72 procent - na agregátoru recenzí Metacritic, "pouhý" návrat v některých případech stačí. Když jste se příliš nevyvíjeli nikdy dřív, proč byste s tím začínali v roce 2012, že?
Soundgarden - King Animal (Universal Republic, 2012)
Crystal Castles tvoří apokalypsu od srdce
Masovější přijetí dua temné elektroniky Crystal Castles je menší záhadou. Vychází z lo-fi přístupu a nahrávání ve vlastním obýváku, beaty často tepou jako srdce ustrašeného člověka, případně sami atakují nebo po nich klávesy rozlévají chladnou atmosféru. Nehledě na konstantně zkreslený vysoký hlas Alice Glass deklamující ne dvakrát veselé věci.
Za téma třetí desky, znovu eponymní a označované prostě (III), si duo zvolilo útlak. Texty skrze reference ke krvi a bolesti směřují k dětem, které díky dosavadní naivitě nejsou schopni zpracovat různá aktuální nebo budoucí zvěrstva. Navenek pak strašidelnost dokonávají vysoké tóny starých analogových syntetizérů, jejichž naroubování na v podstatě taneční elektroniku, v hlavách zafixovanou jako věc zábavnou, apokalyptické vyznění ještě umocňuje.
Ubralo se na primární agresivitě. "Na desce (III) přetvořili sami sebe, ale ne tak docela. Stále je cítit šok a hrůza, v centru jejich práce už je cítit srdce. Poselství zůstává, svět je kruté a zku*vené místo, ale být zatracen zřídka zní krásně," píše se v recenzi na NME.
A celkově vřelé přijetí všech tří řadovek značí, že z Crystal Castles se stává konstanta hudební reflexe černého vidění světa, které se duo do hlav posluchačů dřív snažilo vtlouct. Teď už jim však dává důvody, aby jej samovolně přijali za své.
Crystal Castles - (III) (Fiction, 2012)
