"Nenávidím se a to je v pořádku, mám se rád a to je v pořádku," oznamuje ve skladbě The Funeral, kterou začíná nové album nazvané jednoduše Yungblud. Přestože píseň obsahuje motivy smrti nebo duševního zdraví, nese se na vlně povzbudivého pop-punkového kytarového riffu i stadionového refrénu.
Nahrávka se patrně ocitne v čele žebříčku několika národních hitparád, jako se to Yungbludovi podařilo předloni s albem Weird. O rostoucí popularitě pětadvacetiletého zpěváka ostatně svědčí dva červnové koncerty v pražské Malé sportovní hale. Napoprvé ji hned vyprodal, proto pořadatelé přidali druhý termín.
Rostoucí zájem o Dominica Harrisona, jak se Yungblud jmenuje, lze vysvětlit různě: dokáže napsat chytlavý song, buduje si výraznou excentrickou image, na pódiu působí, že ze sebe chce vydat všechnu energii, jen aby se lidi bavili. A otevřeně mluví i zpívá téměř o všem, čím dennodenně vibruje internetový prostor.
Sexuální a genderové menšiny, psychické problémy nebo do Česka obtížně přenositelný spor z USA ohledně držení střelných zbraní - k tomu všemu se Yungblud nějak vyjadřuje. Zároveň dlouhodobě říká, že hovoří i za posluchače. "Zprostředkovávám jejich hlas. Fanoušci se mnou zůstali, protože za ně bojuju," prohlásil pro časopis NME.
Tím se staví do pozice jakéhosi generačního hlasu. Vždyť pop byl vždy způsobem vyjádření teenagerů a jejich života s tužbami, obavami i pocity, že jim nikdo na světě nerozumí.
To, jak zpěvák promlouvá ke své generaci a vymezuje se vůči dospělým či starším, nejlépe zosobňuje jeho hit s výmluvným názvem Parents. "Moje velké naděje se zmenšují, protože tihle lidi jsou tak staří," zpívá v refrénu a dodává častý pocit každého dospívajícího, že i rodiče se někdy mýlí.
Právě na skladbě Parents lze zároveň ilustrovat Yungbludův přerod - zatímco zprvu mířil spíše k hiphopu, poslední roky začal podobně jako třeba za oceánem o několik let starší zpěvák Machine Gun Kelly více pracovat s estetikou pop-punku. Ten zažil největší rozmach na přelomu století, spojený je s kapelami The Offspring a Green Day nebo zpěvačkou Avril Lavigne.
Přestože tento žánr také obaloval někdy lehký, někdy závažnější sexismus, dětinskost či obecně vyprázdněná revolta proti ničemu konkrétnímu, některé sestavy dokázaly ztvárnit obavy a starosti svých posluchačů, vzrůstající společenskou nejistotu nebo opulentně kritizovaly establishment.
Často vážná témata neporozumění, odstrčení nebo jen nutnosti vymezit se vůči dospělým pop-punk zabalil do srozumitelného sloganu a refrénu, jaký člověk těžko vyžene z hlavy. K lidem možná promlouval tak silně i proto, že většina z nás se někdy cítila jako outsider.
Na toto dědictví Yungblud navazuje aktuální deskou, nicméně jen nekopíruje dvacet let starý sound. Oproti předchozímu albu se spíše ohlíží ještě hlouběji, snad až k takzvanému gotickému rocku - v singlu Tissues lze například zaslechnout sample písně Close to Me od kapely The Cure.
Skladby jako Sex not Violence zase připomínají současnou renesanci syntezátorů z 80. let minulého století. Někde slyšíme jen zkreslenou akustickou kytaru ve spíše nenápadných beatech - ne nadarmo o první Yungbludově desce napsal deník The Guardian, že zní jako "Ed Sheeran s oční linkou".
Jednoznačných připomínek pop-punku novinka obsahuje poskrovnu, i když kompozice The Funeral na posluchače snadno přenáší energii žánru s připomínkou mainstreamového emo. Don't Feel Like Feeling Sad Today je zase krátká optimistická halekačka.
Nakonec nejvíc pop-punk připomíná Yungbludův mírně nakřáplý hlas. Zároveň se stopáž mnoha skladeb pohybuje okolo dvou minut. Proto celek působí jako koláž melodií, nápadů, vlivů - někdy výrazných, jindy už méně. Na tom ale v době, kdy mají mnozí permanentně zapnuté služby typu Spotify a neustále streamují nějakou hudbu, možná až tak nezáleží. Yungbludova novinka vyhovuje logice této platformy, na níž jeho písně dosahují desítek a některé i stovek milionů přehrání.
Zpěvák ví, co se děje v současném popu. Vidět je to také na jeho textech, které zpodobňují nejistotu dospívání, někde se ozývají i podtóny aktuální vlny pozitivity a sebepřijímání. Nicméně Yungblud zůstává v osobní rovině - když se pokusí o náznak společenské kritiky, skončí u fráze jako "Politik ti nepomůže, jen se pokusí prodat tvou střechu nad hlavou".
Současně ani u jednoho ze svých stěžejních témat, duševního zdraví, se zpěvák nevyhne určitému selhání. V energickém Don't Go, které asi nejvíc připomíná milostnou píseň, zmíní, jak by měl tomu dotyčnému či dotyčné předložit účet za svou terapii. Jestliže chce Yungblud ukázat všem, kdo trpí psychickými obtížemi, že nejsou sami, a zvyšovat povědomí o důležitosti duševního zdraví, jedním veršem tuto snahu shazuje. Protože úzkosti, deprese, nespavost ani jiné problémy nejsou způsobeny jen tím, že se nám po někom stýská nebo že máme zlomené srdce. Takhle je banalizovat může být v důsledku nebezpečné. O to nepatřičnější, když to dělá umělec, který s tématem pracuje pravidelně.
Totéž bychom koneckonců mohli vztáhnout na celou desku - překypuje energií i touhou říkat důležité věci, ztvárňovat důležitá témata. Přesto nepřekvapí ani nevykročí mimo náctiletou přepjatost.
K dospívání patří překonávání nejistot, prahnutí po autenticitě i hledání vlastního já. V tom všem může být Yungblud člověku obstojnou oporou. Těžko ale někomu staršímu přiblíží, jak je komplikované dospívat zrovna v dnešní rozpadající se digitální společnosti.
Album
Yungblud: Yungblud
Locomotion Recordings/Geffen 2022
